dzej dzej

Souhlas s Trellínem. Zivot bez Zoe Francise Forda Coppoly je steží uvěřitelná hloupost, naprosto nekoukatelný paskvil o problémech malého děvčete žijícího v přepychu, ale postrádajícícho rodičovskou lásku. Scénář napsala s otcem tehdy osmnáctiletá Sofia Coppola a s největší pravděpodobností pro něj „adaptovala“ svůj dívčí deníček… Oidipus dnes je veskrze průměrný počin Woody Allena, který do úmoru recykluje oidipovský komplex a veškerá traumata z něj vyvěrající. S přehledem nejlepší je Lekce Martina Scorseseho – malý velký film o jedinečnosti umělecké tvorby a lásky, stejně jako o jejich denodenních materialistických varietách – netalentovanému pachtění se a obsedantní touze někoho vlastnit.

Člověk jako biologická mašina par excellence; debužírování a defekace, pití a peeing – to vše jedno jest, Günter Brus ve své „životní“ roli a nejkontroverznější film Kurta Krena.

Vánoce nabité tělesností a erotickou atmosférou. Mužské a ženské tělo jako výtvarný objekt – zneužíváný pro koláže z potravin a tekutin, stejně jako pro sprejování barevným lakem. Celek těla pars pro toto nahrazen genitáliemi, které nesou většinu obrazové infromace tohoto filmu. Mužské a ženské pohlavní orgány na štědrovečerní tabuli, koitus pod stromečkem jako vánoční dárek.

Černobílý záznam akce Günthera Bruse pohybující se na hraně možností divácké vizuální recepce. Přerod erotického napětí ve tvůrčí atmosféru. Nahá lascivní těla muže a ženy se pokrývají barvou. Obě postavy tvoří svými končetinami pollockovký action-painting.

Měnící se tempo střihu, jehož maximální rychlost je na samé hranici nebo pod hranicí vnímatelnosti. Stejně jako v Mama und Papa je ústředním tématem nahé ženské tělo, které je jako estetický objekt konfrontováno s předměty a tekutinami – veškeré výtvarné vyjádření se odehrává na něm nebo blízko u něj. Téma filmu odkazuje ke staleté umělecké tradici zpracovávání příběhu Ledy a jejího milence Dia proměněného v labuť.

Vysokofrekvenční střih, repetice omezené skupiny několika záběrů na dané téma: ženské tělo jako objekt, jako malířské plátno, jako brána k životu. Inspirace akcemi Hermanna Nitsche, který často využíval krev, vnitřnosti, kusy zvířecích těl a jejich kofrontaci s nahým ženským tělem.

Tři poslední dopisy Boženy Němcové podkladem pro úžasný intimní portrét jejího nitra. Tragédie ženy (nenaplněnost, samota, smrtelná nemoc zasahující navíc ženské orgány), tragédie matky (smrt syna Hynka), tragédie manželky (bolestný vztah s Josefem Němcem), tragédie spisovatelky („Musí to být krásnější. Musí to být krásnější.“) – to vše je podáno komorní filmovou formou a subjektivním pohledem hlavní hrdinky. Všechny tři poslední dopisy Boženy Němcové pojednávají o jejím útěku z Prahy a pobytu u přítele Danka - každý z textů se ale liší mírou své expresivity a subjektivního zabarvení. Film je tak trojnásobnou variací na stejné události – od počátečních hořkých tónů po konečné smíření se světem. Snímek je postavený na neopakovatelném hereckém výkonu Corinny Harfouch, s jejímž výrazem neožívá idealisticky plochý obraz šťastné Barunky z Babiččina údolí či oficiální portrét objevující se ve všech učebnicích, ale Halasovy verše ze sbírky Naše paní Božena Němcová. „Nad tesknou ženou teskný muž, nad láskou samý žal, za tesknou ženou teskný muž, srp žalu žal, srp žalu žal“.

Dystopická šaráda po okraj naplněná již stokrát přežvýkaným obsahem… Klasická a legendární díla žánru jsou dostatečně známa, Aeon Flux vedle nich dokonale bledne. Charlie je moc pěkná, stavby i interiéry jsou místy nápadité, přesto si z tohoto filmu divák nezapamatuje prakticky vůbec nic…

Tomáš Holý se otáčí v hrobě aneb pro některé filmy je i odpad málo. Ukázka české malosti a trapnosti par excellence – křečovitost, stupidita a pléjada nováckých pseudocelebrit v zahnívajícím tuzemském rybíčku. A jak se vlastně krotí krokodýli? Z filmového veledíla ani songu Dana Nekonečného na to divák nepřijde… Nenápadně se přibližte ke krokodýlovi a pak mu strčte prst do prdele, aby se pořádně nasral – ještě že máme starý dobrý South Park.

Když jsem byl menší, tak jsem si (s ohledem na krásně šprechtící německé teroristy) myslel že tenhle film se jmenuje Die Hard – s německou výslovností, tedy ne [dáj hart] , ale podobně jako die Frau či die Straßenbahn… To jen tak na okraj…Yippee-ki-yay, motherfucker.