dzej dzej

Anatomii pekla by měli zakázat - ne proto, že obsahuje řadu scén překračujících hranici pornografie, ale proto, že jde o nekonečně stupidní a plytkou podívanou. Příběh filmu lze odvyprávět jednou (nerozvitou) větou, tento "příběh" pak naplňují buď erotické scény nebo dialogy hlavních hrdinů. Erotické scény působí nechutně a jsou za sebe kladeny bez jakéhokoliv smyslu. Ještě daleko horší je to u dialogů - pseudofilosofické bláboly o sexualitě, postavení mužů a žen a jiných závažnostech se téměř nedají strávit. K tomu všemu přidejte úsporný herecký projev legendy evropského porna Rocca Siffrediho. Výsledek není ani na jednu hvězdičku. Přitom to je tak snadné - hrdinka v jednom místě filmu říká: Erotické je to, co není odhalené, ale skryté. Kdyby se režisérka řídila touto "radou" a nechala postavy myslet a ne jen žvanit, byl by film zřejmě lepší.

Standardní dokumentární portrét několika slovenských homosexuálů, nic víc a ani nic míň...

Televizní šmíra a takřka totální nuda - velmi amatérský pokus o pohádku moderního střihu, ve které by si své měli najít děti i dospělí. Děti si Anděla páně jistě zamilují, dospělý divák pak lituje promarněné šance na vtipnou obrazoboreckou zálěžitost...

V podivuhodném mixu Dogmatu a Nebe nad Berlínem opravdu nejde o nic, ale krásně se na to dívá, krásně to rozechvívá náladu, krásně se sní o tom, jaké to asi je mít vlastního strážného anděla (který je navíc takovou ženskou krev a mlíko)... Souhlas s Rentonem

Film jsem videl v Mexico City, dva dny pred navstevou davnych mayskch mest nepopsatelne bohatosti a vyspelosti. V teple domova by clovek leccos odpustil, ale tady stale zije odkaz uzasne mayske civilizace. Mel Gibson je natvrdly hlupak bez jakychkoliv historickych znalosti, bez soudnosti a taktu. Aby ho sam velky Quetzalcoatl spral!

Příběh o létajících rybách, prodávání Cadillaců, sebevraždách a Eskymácích. Pohádka pro dospělé, kteří kdesi uvnitř nepřestali být dětmi.

Filmařsky bezchybná, obsahově bohatá, neideologická a všeobecně taktní rekonstrukce jednoho z nejdramatičtějších příběhů naší nedávné historie. Atentátu se v podstatě nedá nic vytknout, pro ještě hlubší ponor do tématiky doporučuji strhující a neskutečně detailní knihu Jiřího Šulce Dva proti říši. PS - DVD obsahuje i zajímavé bonusy, především film o filmu ve kterém kovaný komunista Sequens vzpomíná jak se ubránil stranickým aparátčíkům a jejich pokusům o spojení atentátu na Heydricha s komunistickým odbojem či na paní Heydrichovou, který film viděla na projekci v Norsku.

Tři poslední dopisy Boženy Němcové podkladem pro úžasný intimní portrét jejího nitra. Tragédie ženy (nenaplněnost, samota, smrtelná nemoc zasahující navíc ženské orgány), tragédie matky (smrt syna Hynka), tragédie manželky (bolestný vztah s Josefem Němcem), tragédie spisovatelky („Musí to být krásnější. Musí to být krásnější.“) – to vše je podáno komorní filmovou formou a subjektivním pohledem hlavní hrdinky. Všechny tři poslední dopisy Boženy Němcové pojednávají o jejím útěku z Prahy a pobytu u přítele Danka - každý z textů se ale liší mírou své expresivity a subjektivního zabarvení. Film je tak trojnásobnou variací na stejné události – od počátečních hořkých tónů po konečné smíření se světem. Snímek je postavený na neopakovatelném hereckém výkonu Corinny Harfouch, s jejímž výrazem neožívá idealisticky plochý obraz šťastné Barunky z Babiččina údolí či oficiální portrét objevující se ve všech učebnicích, ale Halasovy verše ze sbírky Naše paní Božena Němcová. „Nad tesknou ženou teskný muž, nad láskou samý žal, za tesknou ženou teskný muž, srp žalu žal, srp žalu žal“.

Nešvar Pixar-filmů a ostatních 3D-animation-filmů opět naplno v akci... Je to pro děti nebo pro dospělé? Děti jsou bez pochyby spokojené - antrompomorfizace plechových hrdinů spolehlivě funguje a zejména u kluků vede k bezpečné identifikaci s hrdiny příběhu. U zkušeného dospělého diváka je to už horší - dojem z Aut neodvratně kazí vlezlé sentimentální moralizování stejně jako plochoučké postavičky a předvídatelný příběh. Auta jsou precizní technicky a perfektní pro děti - tvůrci z Pixaru jim lišácky servírují postmoderní bajku se symboly konzumní společnosti v hlavní roli (v orientaci na věci, kterým je vdechnut život navazují Auta na Toy Story), odrostlému divákovi musí zákonitě dřívě nebo později začít chybět všechno co dělá film filmem - hrdinové, silný příběh, mystérium, moment překvapení a punc nezapomenutelnosti.

Zhruba od poloviny se tento oslavovaný film zvrhává v extrémně nepříjemný slzopudný emoční teror, který diváka-rukojmí až do konce ždíme přívalem tragických scén.