Killingjoke

Docela zábavná romantická komedie z prostředí filmového byznysu o tom, že na pravou lásku je vždycky dost času. Paul Rudd je docela vtipný, Saoirse Ronan dětsky roztomilá a Michelle Pfeiffer na svůj věk pořád opravdu hodně sexy a tady navíc mile roztržitá. Já se bavil…

Tak jsem si říkal, že když už jsem přežil onen proklamovaný letošní konec světa, nenechám se ničím překvapit. Tohle mně opravdu dostalo, ve špatném slova smyslu. Od začátku do konce nehorázná sračka, strašliví herci, debilní dialogy, naprosto idiotský scénář a o efektech raději pomlčet. Náhodou jsme na to dnes narazili v televizi při návštěvě u rodiny a nestačili se divit. Kdyby to bylo prezentováno jako parodie, přimhouřím obě oči, ale ono je to očividně bráno sakra vážně. I přesto, že do konce roku chybí ještě pár dní, mám zcela jasno v tom, který film je z těch které jsem letos viděl s přehledem nejhorší. Za takové úchylnosti by měli zavírat, fakt sračka…

Hodně drsné zracadlo pro americký jih. Bez servítek zobrazené město, kde hlavní slovo má Ku-Klux-Klan a najde se pouze pár jedinců, kteří se postaví na stranu pravdy. Film je plný brutálních scén od znásilnění až po kastraci. Skvělý Lee Marvin v roli šerifa, Richard Burton jako obhájce černošských práv a mladý O.J.Simpson jako samozvaný mstitel a revolucionář. Opravdu hodně mrazivý a brutální film...

Film, který má duši, ale chybělo mi tam trošku víc srdce. Zpočátku jsem byl zaskočen přehršlí postav, které však bylo nutno v rámci koncepce příběhu takto hromadně představit. Úvodní zmatek vystřídalo následné ponoření do příběhu vyprávějícím o tom, že se stále znovu a znovu potkáváme v dalších životech. Film má skvělý hudební doprovod a většina herců odvádí skvělé výkony. Nejvíc mi asi utkvěl Tom Hanks a démonický (jako vždy) Hugo Weaving. Film funguje jako celek, ale jeho dílčí části postrádají ono zmíněné srdce. Jsou zde silnější i slabší momenty, ale můj hlavní problém byl, že mi bylo naprosto jedno, jak který dílčí příběh dopadne. Nezískal jsem si žádný hlubší vztah k některé z postav, jejíž osud by mne více zajímal. Masky jsou až na výjimky (Weawing v domově důchodců) skvělé, občas jsem i dlouho přemýšlel, kdo kterou postavu hraje. Nejzajímavější pro mne byl asi příběh z domova důchodců, který hodně pobavil a nejmíň mě bavily futuristické vize Soulu. Asi nikdo neočekával druhý Matrix, přesto jsem tajně doufal v trošku víc a ten konec tak trochu vyšuměl do prázdna...

The Words byl pro mne jeden z mála letošních filmů, u kterých jsem se musel pozastavit a zamyslet se nad tím, co je vlastně v životě důležité. Dalo by se říci, že je natočen líbivou melodramatickou formou, ale pod oním líbivým romantickým kabátkem se skrývá mnohem hlubší poselství, které však mnohým bude připadat jako kýčovité pozlátko. Děj je vyprávěn ve třech propletených časových a dějových rovinách, jejichž střípky však tvoří jeden jediný osud. Mám tyhle lehce mysteriózní příběhy o spisovatelích prostě rád a nevadí mi, že jsem už někdy v polovině tušil, kam tohle všechno směřuje. Z herců určitě stojí za zmínku přesvědčivý Bradley Cooper a zvláště pak brilantní a velmi emocionální výkon Jeremy Ironse. The Words je film o citech, o tom jak bychom se měli naučit říkat: „omlouvám se“, i když to může někdy hodně bolet…

Trouble with the Curve je velmi solidně natočený film. Kdo v něm však bude hledat pouze sportovní drama, mohl by se hodně spálit. Ano, je to sice film o baseballu, ale sport je zde až na druhé koleji. Rozhodně mne ale bavil více než nedávný Moneyball s Bradem Pittem. Film vypráví o znovunalezení cesty mezi otcem, stárnoucím hráčským agentem a jeho dcerou, úspěšnou právničkou těsně před povýšením na její vysněné místo ve firmě. Vlivem několika okolností však nic nebude tak, jak bylo plánováno... Moc jsem nepředpokládal, že se ještě po Gran Torinu odhodlá Clint Eastwood k návratu před kameru. Nikdy neříkej nikdy se tady však zcela naplnilo a tak se tento legendární představitel drsných chlápků s obrovským srdcem, vrací ve své zřejmě již opravdu poslední roli. Jeho role tentokrát postrádá onen velký cynizmus z Gran Torina, přesto umí být pořád hodně tvrdý. Jeho věk je již opravdu vidět, ale s tím si i režisér Robert Lorenz dokázal poradit a z nedostatků udělal přednosti, které zakomponoval do příběhu. Clintovu dceru výborně zahrála Amy Adams, která v mých očích představuje jednu z nejtalentovanějších hereček současnosti. Za zmínku stojí rolička Johna Goodmana jako dobráckého přítele a pak Justina Timberlakea, kterého už v poslední době celkem snesu (pouze však ve filmech). Matthew Lillard se rolí idiotů zřejmě nezbaví ani po čtyřicítce… Takže, Trouble with the Curve není žádný velký film o sportu, který by diváka usadil, přesto je dobře napsaný, režírovaný a zahraný. Navíc je plný emocí, jednoho velkého rodinného tajemství a Clinta s Amy…

Jeden z mých nejoblíbenějších filmů a opravdový filmový klenot, který po letech znovu spojil dohromady režiséra George Roy Hilla a herecké hvězdy Paula Newmana s Robertem Redfordem. Amerika 30. let 20. století, po skončení prohibice, neznamenala jen gangstery a bývalé pašeráky alkoholu. Je tady i spousta podvodníků, zkorumpovaných policajtů a grázlů, kteří si myslí, že za peníze si koupí vše. Johnny v podání Roberta Redforda se svým parťákem Lutherem okrade jednoho takového, proradného gangstera Lonnegana, který má k dispozici soukromou armádu ostrých hochů. A tak Luther zaplatí životem a Johnny se za pomoci mistra všech podvodníků Henryho, kterého hraje Paul Newman, rozhodne Lonneganovi pomstít. Jak sám říká, není zabiják, ale podvodník. Jeho pomstou má být dokonale promyšlený podraz, který by Lonnagana citelně zasáhl v peněžence. Roztáčí se kolotoč událostí, menších a větších podvodů, přestřelek a útěků, který se nezadržitelně blíží velkému a okázalému finálnímu „bodanci“. Redford a Newman hrají své role jako vždy perfektně a výborně funguje jejich vzájemná interakce (není náhodou, že byli skvělými přáteli i v soukromém životě), jsou však doplnění celou řádkou dalších herců, kteří je výborně doplňují ve svých rozmanitých roličkách. Mimo režie, jednoduše chytrého příběhu se spoustou vtipných i dramatických momentů a hereckých výkonů v hlavě utkví skvělá klavírní hudba a výstižná retro atmosféra amerických meziválečných let...

Spoustu let předtím, než diváci v kinech poprvé viděli osudy Rockyho Balboy v podání Sylvestera Stalloneho, objevil se mezi provazy jiný boxer, jehož osud také nebyl nezajímavý. Rocco Barbella byl už od dětství grázl, dítě ulice a zloděj, žijícím ve stínu přísného otce, bývalého boxera. Není proto divu, že vystřídal několik, nápravných zařízení pro mladistvé, vězení a nucený odvod do armády v době, kdy svět ohrožovalo Hitlerovo Německo. Ze všech těchto míst se mu vždy podařilo utéct a nakonec se pod falešným jménem Rocky Graziano uchytit tam, kde to díky otci ze srdce nenáviděl, v boxerském ringu. Film ukazuje vzestup vyděděnce až k titulu mistra světa ve střední váze. Nutno přiznat, že cesta to byla dosti krkolomná a jediné štěstí bylo, že se mohl opřít o svou skvělou manželku, milující matku a férového manažera. Snímek sám trošku trpí tím, že na malé ploše je do něj vtlačeno spoustu událostí a tak některé životní epizody působí trošku zkratkovitě. Může se však pyšnit výborným výkonem mladičkého Paula Newmana a rovněž citlivě zahranou rolí jeho manželky v podání Pier Angeli. Jako fanouška mne pak i potěšila epizodní rolička Steve McQueena, který si střihl jednoho z mladých Rockyho zlodějských kumpánů...

Film začíná velmi banální zápletkou. Hold si zase jeden nedal pozor, komu chodí za ženou. A tak se Marc Borel ocitá na útěku před zabijáky amerického boháče, kteří mu jdou po krku. Souhrou náhod se dostane na zámek, kde bydlí dvě sestřenice, které mu nabídnou místo řidiče. Obě jsou velmi krásné, ta starší ve zdech ukrývá své velké tajemství a ta mladší se jeví jako nedospělá a naivní holčička. Postupem času se odkrývají karty, ale v této hře může být jen jediný vítěz, který bere vše. Film René Clémenta je příkladem francouzské krimi míchané ve stylu noir. Dá se říci, že ve filmu je zcela absolutní absence naprosto kladné postavy. V roli Marca zazářil Alain Delon a jeho dvě tajemné femme fatale skvěle ztvárnily v té době opravdu krásné Lola Albright a Jane Fonda. Příběh mne bavil celou dobu, bavilo mně sledovat ty známé hry kočky s myší a že jich nebylo málo. Nejlepší však je ta skvělá pointa filmu u které, ač se jedná o krimi thriller, jsem se opravdu zasmál a z níž si odnáším dvě ponaučení do života: 1. Žena dostane VŽDY co chce, 2. Žena dostane VŠE co chce. Perfektní...

Patřím k těm, které smrt Kurta Cobaina a následný rozpad Nirvany velmi zasáhl. Grunge byl a stále je ta hudba, která je mému srdci nejbližší a mezeru po Nirvaně nedokázal zalepit ani Pearl Jam, jenž mne nikdy moc nechytil. Jenže, když pár měsíců po rozpadu Nirvany, její bývalý bubeník Dave Grohl oznámil, že zakládá novou kapelu s názvem Foo Fighters (název odvozený od létajících talířů), tiše jsem jej jako mnozí jiní proklínal. Uběhlo pár let a mě se do ruky dostalo album The Color and the Shape a můj odpor byl zlomen. Z dnešního pohledu svůj předchozí postoj nechápu, vždyť smrt jednoho nemůže zastavit život ostatních. Život jde prostě dál... V hudebním dokumentu Back and Forth, frontman Foo Fighters Dave Grohl (nyní hlavně kytarista a zpěvák) spolu s dalšími členy kapely popisuje genezi, která vedla od prvního garážového alba (Dave jej nahrál a nazpíval celé sám během 5 dní!), až po výborné a zatím poslední album Wasting Lights. Dovíme se, jak se dávali členové kapely dohromady, kdo kapelu a proč během let opustil, nebo kdo se do ní naopak vrátil. Grohl otevřeně přiznává, kterých věcí lituje a kterých naopak vůbec ne. To vše je provázeno ukázkami z koncertu a pro Foo Fighters typicky vtipných videoklipů. Dnes tedy, kdy jsem starší a snad i moudřejší, můžu prohlásit, že Foo Fighters vyplnily prázdné místo po Nirvaně a v současné době jsou pro mne absolutně nejoblíbenější kapelou. Stále hrají řízný rock, jehož kořeny vycházejí z punku a grunge, což je pro mne v dnešní době popových, rapových a jiných komerčně-nekomerčních sraček věc k nezaplacení. Díky za Foo Fighters a díky za tenhle perfektní dokument...