Killingjoke

Po příběhové stránce tenhle film není nijak výjimečný, vlastně si celkem jede na diváckou jistotu. Což ve výsledku znamená zjednodušení a výskyt faktických nepřesností. Ale kašlat na to! Tohle je i tak parádní pocta jedné z mých nejoblíbenějších kapel a strašně moc se mi to líbilo. Mercury byl jen jeden, ať byl jaký byl, takový hlas už se nejspíš dost těžko narodí... Super kapela, smutný osud, to všechno byli Queen. A když dojde na závěrečný koncert Live Aid... na pódiu nestál Rami Malek, já opět viděl samotného Freddieho! Malek si už jen za tuhle závěrečnou pasáž zaslouží Oscara. Super a... Radio Ga Ga!!!

Paráda! Na film jsem narazil zcela náhodou a na první pohled na mě neudělal až tak velký dojem. O to víc jsem tedy potěšen, co za skvost zase jednou vznikl ve Španělsku. Přepadení vlaku, anarchisti, zkorumpovaní poldové, penězchtiví politici a jeden záhadný polda z Madridu, který přijel vypomoct s případem do Barcelony. Parádně napsaná postava, jež táhne celý příběh a člověk neustále přemýšlí, co je sakra zač (inspirace: Yojimbo, Pro hrst dolarů a Poslední zůstává - je očividná) a to já rád. To vše zasazené do dusné atmosféry 20. let minulého století, do doby, která navždy začala měnit tvář Evropy a celého světa. Mimo příběhu a hereckých výkonů mě potěšila nákladná výprava a zajímá práce s kamerou. Určitě v budoucnu ještě párkrát mrknu...

Když jsem tuhle minisérii zkoušel dávat před pár lety poprvé, přišlo mi to zbytečně temné a skončil jsem asi po dvaceti minutách. Po letech jsem si to včera dal znovu a tentokrát mi to sedlo na výbornou. Sic stále zůstala ona temnota, která je společná mnohým dnešním detektivním seriálům, ale ono se to vlastně do tohoto příběhu o zločinu a trestu, o testu svědomí a paranoie jaksi opravdu hodí. Slavná předloha Agathy Christie o desítce lidí uvězněných na ostrově s očekáváním vlastní smrti, se za ty roky dočkala mnoha zpracování. Musím však nakonec přiznat, že tahle nejnovější se mi líbila asi nejvíc. Může za to jednak dobře adaptovaný scénář, jednak výborné herecké výkony a v neposlední řadě sugestivně depresivní hudba Stuarta Earla. Budu muset dát šanci i dalším novodobým adaptacím Agathy Christie a věřím, že budou aspoň podobně podařené...

Skvělých sedm hodin, kterými projdeme dějiny Hollywoodu a filmu obecně, od prvních rozpohybovaných fotek až téměř do současnosti. Dozvíme se, že Hollywood byl založen magnáty, převážně Židovskými přistěhovalci z východní Evropy, jejichž moc postupem času upadala a přicházeli o svůj vliv. Nejsem filmový teoretik a tak mě na seriálu nejvíc zaujalo zasazení dané hollywoodské etapy do kontextu historie jako takové, politiky a zvyklostí. Je opravdu zajímavé tímto pohledem sledovat vývoj společnosti. Když člověk sleduje, jaké filmy a o čem se točily, nemůže si než postesknout, protože ta éra filmu, které dokázaly něco říct a vyprávěly zajímavý příběh, prostě skončila 80. léty. Tedy až na občasné světlé výjimky. Jinak je to nuda a šeď, hromady blockbusterových hovadin. Asi by se Walt Disney velmi podivil, jaký moloch se stal z jeho společnosti. A asi by se bratři Warnerovi velmi divili, jaké filmy produkuje jejich společnost v posledních desetiletích, ale nejen oni. Já se tedy divím a proto byl tenhle seriál z dob občas nelehkých a krutých, jindy radostných, velmi osvěžující a zajímavou exkurzí...

S označením noir u tohoto filmu bych byl asi opatrnější. Do klasické představy o noiru to má totiž docela daleko. Spíše jde o krimi z prostředí pašeráckých band, které za úplatu vozí nelegální imigranty z Kuby do USA. V dnešní době tedy docela aktuální téma. Městské prostředí barů a hotelů tak střídá nebe a později i močály. Noir zde připomene snad postava imigračního policisty v podání Johna Hodiaka, jehož od poslání odvádí Židovka bez domova, tajemná femme fatale s bolestnou minulostí, v podání stále krásné Hedy Lamarr, do které se bezhlavě zamiluje. Ta tady trošku uzavírá pověstný kruh a vrací se do role dívky na útěku ze staré domoviny, jaké hrála na počátku své hollywoodské kariéry (a jakou vlastně ve skutečnosti i byla). Pokud tedy přimhouřím oči a akceptuji onu noirovou nálepku, které je filmu přiřknuta, musím být s filmem docela spokojen...

Po několikerém shlédnutí jdu na plný počet. Propojení klasického noiru s thrillerem funguje na výbornou. Zcela si dokážu představit atmosféru přístavních barů v New Orleans, plných námořníku, opilců a malých gangsterů, kteří ovládají přístavní život. Do toho tu máme linku z plicním morem a nervy drásající závod s časem při pátrání po zdroji a šiřiteli nákazy. Hlavními aktéry jsou skvěle zahraný lékař v podání Richarda Widmarka, kterému neméně skvěle sekunduje bodrý kapitán policie v podání Paula Douglase. Pátraní je zavede mezi nejrůznější existence a spodinu, na jejímž konci stojí Jack Palance, člověk s ostře řezanými rysy, který se do své role malého gangstera Blackieho neskutečně hodí... Nečekejte žádnou noirovou detektivku, tady jsou karty rozdány hned od začátku a jde pouze o to, zda se dvěma zarputilým mužům podaří zastavit šířící epidemii dřív, než se dostane za hranice města. A jak jsem už napsal, jízda je to velmi zdařilá...

Bavilo a moc. Od prvních minut je jasné, že příběh nebude nijak objevný a hledat vlastní neotřelé cestičky vyprávění. Je to prostě pěkná romantická pohádka o dvou lidech, které svedla vzájemná potřeba toho druhého dohromady a neodvratitelně přerostlo ve skutečný a hluboký cit. Ona potřebuje manžela, aby nemusela být deportována zpět do válkou zmítané Evropy, on potřebuje peníze, aby mohl dopsat svou knihu. V hlavních rolích výborně roztěkaný James Stewart a kráska s uhrančivým pohledem Hedy Lamarr. Počátek možná trochu chladný, ale ty poslední minuty to vynahradili vrchovatě. Prostě to přirovnání se světluškama opravdu zafungovalo. Takové komedie se dnes už netočí a to je velká škoda...

Tak tady už si ze mě někdo vážně dělá prdel s tím hodnocením! Co proboha na tom bylo tak úžasného? Dvou a půl hodinový trip z bodu A do bodu B, klasicky marvelovsky hnusné kamerové filtry, CGI co rve oči, ty nejdebilnější vtipy co si jen dokážu představit a záporák s pochybnou motivací, který půlku doby co je na plátně zase fňuká a pláče? A ukazuje to tu krásnou propracovanost těch marvelovských omalovánek... Thanos není schopen deset let získat jediný šutr, aby to pak levou zadní sfoukl za pár hodin a získal je za tu dobu hned všechny. Fakt tleskám takové pečlivě budované genialitě! OK, jestli tenhle filmový pokus má být dnes brán jako vrchol kinematografie, asi by měl vážně přijít konec světa, protože ta slepá honorace komiksových debilit už vážně není normální a normálně začínám komiksovky všeho druhu, díky tomu upřímně nesnášet...

Příběh dvou mužů, které spojila náhoda a mezi které vstoupila jedna osudová žena. V tomto příběhu je láska k jedné ženě však nerozdělila, jak by se dalo předem předpokládat. Naopak. Hakóki (Pomsta samurajů) je dalším filmem na oblíbené samurajské téma lásky, zrady, cti a povinnosti, na jehož pozadí se rozvíjí slavná legenda o 47 róninech, jenž ve filmu významněji zarezonuje až v závěru. Co se týče samurajských soubojů, těch je ve filmu docela poskromnu, ale ten finální stojí opravdu za to. Líbila se mi i vizuální stránka filmu, hlavně vzpomínkové, či myšlenkové pasáže doprovázené padajícím sněhem, jenž působili až snově. Film stojí na výborných výkonech hlavních dvou představitelů Shintaro Katsu a Raizo Ichikawa, kteří se tohoto samurajského tématu zhostili opravdu na výbornou...

Dějově nenáročný film o obraně hradu Osaka v období po roce 1600 a nástupu šógunátu Tokugawa. Na rozdíl od jiných slavných samurajských filmů zde prakticky neexistují nečekané dějové zvraty, jenž se dostaví až v těsném závěru filmu. Spíše než na samotnou bitvu, jež tvoří kulisy příběhu, se film soustředí na osudy chudého Moheie, jenž by rád nalezl práci ve službách na osackém hradu. Do cesty se mu však připlete komplikace v podobě lásky k mladé služebné, pro níž je ochoten obětovat nejen svůj život, ale zachránit i zbytky císařství. Film je ukázkou poctivé japonské historické fresky o lásce a cti v těžkých časech. V roli Moheie svým neodolatelným způsobem exceluje Toširo Mifune...