Troglodytes

Opravdu nechápu některé příspěvky. Mám na mysli ty, co snímku vytýkají primitivní ploškovou animaci a vůbec technickou nedokonalost. Ne, nebudu omlouvat tento snímek dobou vzniku, neboť už v té době, se točily animáky na špičkové technické úrovni (např. disneyovky). Myslíte si však, že by tomuto temnému příběhu prospělo disneyovské zpracování? Technika není všechno! Myslím že ten dřevorytový minimalismus je záměrný a má své opodstatnění. Má i svou poetiku, v jednoduchosti je totiž krása.

Když tak pročítám tyto příspěvky, mám dojem, že řada uživatelů viděla jiný film. Já jsem neviděl ani nostalgické ohlédnutí za minulou érou, ani antikomunistickou agitku. Sám režisér Wofgang Becker říká: ODS dělá z českých voličů zjevně pitomce, když vyznění celého filmu redukuje na název, který pak používá jako svůj volební slogan. Několikrát tu už správně zaznělo, že je to film o synovské lásce. Co se týče děje, z větší části se odehrává v počátku 90. let – tedy v čerstvém postkomunistickém, nadějném, dravém a místy dost divokém období. Tenkrát jsme východním Němcům záviděli, že se přes noc stanou zápaďáky. Po shlédnutí tohoto filmu, zjišťuju, že ačkoliv jsem hltal všechny zprávy o sjednocování Německa, neměl jsem vůbec tušení, co se tam děje. Myslím, že už dnes začínám trochu chápat tu deziluzi bývalých dederónů. P.S. V marketu jsem dneska viděl spreewaldské okurky. Snad se jednou znovu dočkám i těch znojemských.

U většiny Podskalského snímků mi trochu vadí jeho posedlost muzikálovou formou, což není případ tohoto snímku. Bílou paní považuji spolu se Světáky za jeho nejlepší díla. Ve svém žánru, tedy jako satirická komedie, nebyla Bílá paní v našich luzích a hájích, dosud překonána. Docela bych byl rád, kdyby mě nějaký nový tvůrce přesvědčil o opaku. Snad se toho jednou dožiju. Ale talentovaných satiriků se urodí vždy méně, než objektů jejich satiry. Za včasnou sklizeň!

Po dlouhé době jsem navštívil kino v jednom malém okresním městě. Po dlouhé době byl jeho sál zaplněn do posledního místečka. A to prosím kvůli současné české komedii, což zní jako malý zázrak. Stejnojmenný televizní seriál jsem shlédl s nadšením (i když drobné výhrady by se našly). V kině jsem se opět výborně bavil sledováním osudů hráčů a bafuňářů vesnického fotbalového klubu. Co ještě říct o ústřední postavě Pepiku Hnátkovi, a zároveň neopakovat to, co zde napsali jiní (a možná i lépe)? V TV seriálu je několik narážek na osobu Pepika Hnátka: na to jakým byl trenérem, manželem a vůbec člověkem. V komentářích seriálových postav se dozvídáme, že nebyl nikterak oblíbený, byl magor do fotbalu a nejspíš magor vůbec. Filmový Hnátek tyto charakteristiky nevyvrací, spíše naopak. V jednom ze seriálových dílů však kapitán Luňák zpochybňuje i Pepíkovy trenérské kvality, dokonce se vyjadřuje v tom smyslu, že takový blb nemohl přece získat trenérskou licenci. Zde se však hluboce mýlí a nebožtíkovi velmi křivdí. To jak se ve filmu odhalí Jiřinův podrazácký charakter, mě vede i k úvahám, zda mu takto nekřivdí záměrně. Hnátek má sice dost omezené obzory, ale není tak hloupý jak vypadá. Němci by o něm asi řekli že je FACHIDIOT – fanatik do své práce, kterou má rád a skutečně ji rozumí, mimo svůj obor však opravdu působí idiotsky. Jako trenér vesnických fotbalistů je však skutečně člověkem na svém místě. Své svěřence má opravdu přečtené, zná jejich limity a ví co od nich může čekat – jak v dobrém tak i ve zlém. Vždy pozná odkud vítr fouká - kdo stojí za bojkotem tréninku, či naopak, kdo je natolik ambiciózní, že svévolně změní herní taktiku týmu. A hlavně – poznal že mu mužstvo vyzrálo natolik, že má naději postoupit do kraje. Na tento okamžik čekal celý život, je to završení jeho díla. Proto se chová tak nekompromisně, kdykoliv se něco tomuto jeho plánu postaví do cesty. I na mě zpočátku působilo nevěrohodně, že by se dospělý muž (byť i sparťan), zachoval tak idiotsky a odmítl transplantaci srdce z tak malicherného důvodu, jakým je slávistická orientace jeho nositele. Nebylo to však trochu jinak? Pepik Hnátek si hledal (byť podvědomě), záminku, proč transplantaci odmítnout. Nemůže přece odejít od rozdělané práce, právě teď, když je splnění životního snu na dosah. Proto odmítá transplantaci a snaží se přede všemi zatajit svůj zdravotní stav. Když se to provalí a nabyde dojmu, že je vše ztraceno a smiřuje se s operací. Jeho poznámka k doktorovi (hlavně ať to zas není nějaký slávista), možná ani není míněna tak vážně – třeba si chce jen zachovat tvář. Je to podobná hra jako s tím jeho „důležitým“ trenérským zápisníkem. Pepik Hnátek umírá, ale následující osudy Slavoje (v TV seriálu) mu dají za pravdu – jeho manšaft opravdu dozrál na historický postup do kraje. A velkou zásluhu má na tom on sám – tvrdohlavý a protivný dědek. Co na tom, že si to jeho svěřenci neuvědomují – nevděk světem vládne.