Zloděj kol

Původně seriál, který se stal jedním ze zakladatelských kamenů dlouholeté tradice. Jeho přepis do celovečerní podoby byl ale zhola zbytečným krokem, jak ostatně ukázalo strnulé, místy až trapné pokračování po deseti letech, kdy si ouplavičtí družstevníci vyjeli do Prahy, ale přitom se seznámili s novými metodami, a ještě si stihli vyříkat spoustu věcí. Tuším, že z původního seriálu se zachovaly tři díly, tento film je přepisem jednoho z těchto dílů, rozšířeným o drobné motivy. Ale právě tato shoda může živost původního seriálu částečně rehabilitovat. Jediným motivem tohoto počinu pravděpodobně bylo poskytnout příběhy rodu Potůčků i těm, kteří nevlastnili televizor. Srovnání je však obdobné Hamletu Eduarda Kohouta na prknech Zlaté kapličky a na bedně od syrečků v Zadní Horní. V případě televizního seriálu se jednalo o premiéru v živém vysílání, zde o zopakování oblíbené scény. A pak nesnáším negativní postavy úředníků, kteří mají být brzdou rozvoje socialistické společnosti, to vše v rámci mizerné komunální satiry (Růžek, Mareš). Dnes působí film o skládání předsednických funkcí, důvěře zdola a sběru kompostu archaicky, ale velmi dobře si dovedu představit živé přijetí, a díky seriálu i slušné zpracování „aktuálního“ tématu. Film má pro mě přesto jedno plus, účast Karly Chadimové, která bohužel nebyla v českých filmech až tak častá, ačkoliv měla bezesporu všechny parametry pravé filmové star.

Kriminální příběh o loupežích v obchodním domě je sice reálný, podstatně hůř je na tom ale samotný průběh vyšetřování. Mladý zbrklý vyšetřovatel je vychováván starším kolegou k přátelství a důvěře k lidem, toť hlavní myšlenka celého filmu. Bože Macu...! Měl jsi tohle zapotřebí? Vždyť jsi sakra natočil Třináctý revír? Kde je Tvůj vkus a smysl pro příběh? Navíc Čestmíru Řandovi vyloženě neseděli ryze kladné role a Oldřich Nový ve dvou záběrech jako černá skvrna socialistického zřízení?

Sloučení pohádek O medvědu Ondřejovi a Jak se Franta naučil bát do podoby celovečerního filmu určeného pro promítání v kinech. Celkově toho však moc společného nemají, režiséra, podobnou atmosférou danou stereotypní kamerou, dvojici dřevorubců neúspěšně strašících pocestné v podání Jaroslava Vojty a Josefa Beyvla. Jejich jediným společným jmenovatelem tak zůstávají chyby, kterých se tvůrci dopustili vůči pohádkovému žánru. Dobrá pohádka (míním tím klasickou českou filmovou pohádku) potřebuje zdánlivě málo – solidní námět, v českém prostředí i humor, dobré herecké výkony, krásnou princeznu, boj dobra se zlem, lásku jako trám a atraktivnost. Na filmových pohádkách si vylámali zuby už tvůrci ve třicátých letech. Dětský divák je divák náročný (nebo aspoň byl, v posledních letech se někteří tvůrci systematicky snaží otupit jeho představivost), můžete si ho snažit naklonit tím, že mu koupíte dva kopečky zmrzliny, on ji sní, ale pak vám upřímně řekne, že včera jedl naproti sice jen jeden kopeček, ale lepší. Stejný osud stihl i režiséra Jaroslava Macha. Medvěda Ondřeje jsem kdysi viděl v nedělním pásmu pohádek pro děti. Tehdy mě zaujal, ne snad svým příběhem, ale systémem Agfacolor, který se tolik lišil od tehdejších televizních pohádek. Jinak je velmi jednoduchou pohádkou o princezně, která má ráda mysliveckého mládence, který k ní najde cestu v přestrojení za medvěda. Ze všech prvků filmové pohádky, které jsem vyjmenoval je zde pouze krásná princezna. Vše směřuje k nalezení princezny a tím ke konci pohádky, veškerá akce kolem je zhola zbytečná, včetně rádoby komických ženichů. Velmi průměrný je i výkon Jaroslava Marvana. Je to ovšem dáno tím, že není co hrát. Medvěd Ondřej je sice milou pohádkou, zároveň ovšem nemá ambice být něčím vyšším, při opětovných zhlédnutích se už můžete silně nudit. Pohádka z podzámčí o Frantovi, který se nebál strašidel, ale měl strach, že ho jeho vyvolená odmítne, a tak se naučil bát, je pak ještě o něco topornější než Ondřej. Ačkoliv čerpá inspiraci z lidové slovesnosti viditelným vzorem je Martin Kabát z Hrátek s čertem, stíhá ji tak osud většiny epigonů, zůstává daleko za originálem. Nejhůře z toho bohužel vychází velmi smutná strašidla v podání Josefa Kemra a Františka Filipovského. Režisér měl dobrý úmysl a vysoké ambice, ovšem došel jen do půli cesty. Současní tvůrci pohádek by si měli být vědomi, že totéž se může stát i jim, na jedné straně nestačí být atraktivní a za každou cenu se pitvořit až se to dítě konečně začne smát, na druhé straně nestačí zvát do kina na pohádkové miniatury ve stylu bakalářů.

Výrazný film, který upozornil na věci, o kterých se doposud mlčelo. Svorník mezi komunálními satirami let padesátých (viz. např. Kadár-Klos: Hudba z Marsu) a hořce ironickými pohledy na soudobý život z let šedesátých. Příběh jako vystřižený ze života je konfrontován s pohádkou, která umožní mladému právníkovi, aby si mohl žít spokojeně i v socialismu. Výborný Bohuš Záhorský - nejlepší dědeček, kterého jsem v jeho podání viděl, dobrým tahem bylo i obsazení hlavní dvojice jugoslávskými herci - Radé Markovičem a Taťjanou Beljakovou, jsou příjemně civilní a hlavně neokoukaní, i když v detailech si příliš snadno všimnete jižanských rysů, které vám kazí iluzi českého právníka a jeho ženy. Největší hodnota filmu spočívá v tom, že nastolil otázku rozhodování, jaký postoj zaujmout k socialistické společnosti, a zároveň rozdělil věci, které se smějí a nemohou říkat. Což záhy poznali tvůrci na vlastní kůži. Film se promítal až po pěti letech. Zatímco stejnojmenná divadelní hra dál plnila kasu Městských divadel pražských. Soudruzi-činovníci si holt plně uvědomovali, že film je masový prostředek. Titul může působit vedle filmů šedesátých let jako ukázněnější starší bratr, který jemně kritizuje společenské nešvary v kruhu přátel, ale na druhé straně, první může být jen jeden.

Slušný rodinný film. Přesně takový, jaké uměl natáčet Bořivoj Zeman. Poslání točit aktuální komedie reagující na společenské nešvary bylo v té době sice už zbytečné, ale proč se nenechat vytrhnout milým vkusným příběhem s dobrým hereckým obsazením? Film by se bez přítomnosti Zdeňky Baldové asi rozpadl, ale právě kvůli ní stojí film za zhlédnutí. Ne snad, že by herecký úkol byl v kontextu filmových babiček nějak výjimečný. Ale Baldová do něj vkládá životní zkušenost všech těch jen zdánlivě stereotypních rolí, které hrávala během celé kariéry. Je opravdu nutné dívat se na film z roku 1958, abych si uvědomil, co všechno se dá představit pod pojmem "Herečka"? Dokázat svou pouhou přítomností žít na filmovém plátně!

Druhý díl mám ještě radši než jedničku. Děj je lépe ucelený, skládá se pouze ze tří částí - cesta vlakem, anabáze do Putimi a na frontě. Výraznější figurky než v prvním dílu. Poručíka Duba zvládl František Filipovský mnohem lépe než Bohouška Bretschneidera. Strážmistr Flanderka je jednou z nejlepších rolí Jaroslava Marvana, vůbec celá atmosféra Putimi je prostě rozkošná. A žrout Baloun je snad životní roli Milany Neděly. Partnerství Hrušínský-Beneš bylo stabilní jak ve filmu, tak na divadle. Poslušně hlásím je jednou z nejvydařenějších veseloher padesátých let, snad pouze ta scéna z bordelu byla zbytečná, i když uznávám, že bylo potřeba ukázat jednu z ikon habsburského mocnářství, která byla v tehdejší historiografii vehementně zdůrazňována. Mimochodem objevuje se zde po 15 letech Věra Ferbasová (spolu s Jiřinou Steimarovou a Ljubou Hermanovou), prvorepublikové hvězdy měly při obsazení zřejmě přednost - Drei Kronen für einen Mann!!!

Nedomnívám se, že by se jednalo o věrohodné přenesení geniální knihy na filmové plátno. Film je sledem humorných historek. Tak lze pochopitelně pojmout i Haškovu knihu, ale mezi řádky se nacházejí trefné charakteristiky doby i mentality, které se na filmové plátno prostě přenést nedají. To nic nemění na tom, že co se filmového přepisu týče, bylo dosaženo maximálních možností. Charisma Rudolfa Hrušínského pochopitelně dominuje, stejně jako svérázný feldkurát Miloše Kopeckého i přesně důstojnická poloha Svatopluka Beneše. Škoda, že Bohoušek Bretschneider a hostinský Palivec (Filipovský, Hlinomaz) zůstávají na hranici hrubé karikatury. Švejk je filmem, který stojí na hercích a přiměřeném režijním vedení Karla Steklého, stejném jako kdysi propůjčoval svým filmům Martin Frič. A metody MUDr. Grünsteina jsou opravdu jen pro silné povahy.

Zeman je Zeman a Spielberg je Spielberg. Oba jsou mistry svého oboru a své doby s jedním drobným rozdílem. Zeman je typickým českým selfmademanem s chytrými nápady a šikovnýma rukama, pro kterého byly VŽDY stejně důležitý příběh i technické prostředky. Spielberg je americkým selfmademanem (první a výrazný rozdíl) s chytrými nápady (i když někdy záměrně podbízivý – druhý rozdíl), který využil nových prostředků, a především u jeho filmů dominuje buď příběh nebo technické prostředky, v lepším případě je jedna část vizuálně bombastická, druhá narativní (třetí a poslední rozdíl, který mě momentálně napadá). Ale zpět ke Karlu Zemanovi. Spolu s Milošem Macourkem a Adolfem Bornem (třetí díl Macha a Šebestové) byl prvním, kdo mi řekl, že existovaly jakési druhohory a v nich jistí tvorové abnormální velikosti, v rámci čtvrtohorních dobách ledových potom studenomilná fauna a v druhém případě i jistý pan Huml. Cesta do pravěku se rázem přidala k Jaroslavu Foglarovi a Alexandru Dumasovi. Dnes na ní oceňuji především její didaktický ráz. Zatím co na školách se uplatňuje v rámci pravěku Thomsenova trojdobá periodizace (a člověk v rámci nich), Zeman volil popis geologického vývoje, který pokládám pro nižší dětský věk a jeho vnímavost za vhodnější. Dobrodružný příběh o partě kamarádů a odnesené poznání ze zhlédnutého filmu staví Cestu do pravěku vysoko nad Jurský park (pochopitelně 1). Zeman sice ukázal červené šátky, ale dokázal podobně jako Oldřich Lipský ve filmu Ať žijí duchové, že jsme zapomněli, jak se konkrétní dětská organizace jmenuje, a tím vytvořil nadčasový film. Jediné co mě na tomto filmu trochu mrzí, že hudbu k němu nesložil Zdeněk Liška (pozdější Zemanův spolupracovník), hudba pozdního E. F: Buriana nebyla moc nápaditá a místy lacině dobrodružná či naopak patetická, což by nemuselo být na škodu, ale postrádala originalitu, kterou se právě Zemanovy filmy vyznačovaly.

Popularita Vlasty Buriana i přes nucenou pauzu musela být veliká, z toho důvodu se ho filmaři zřejmě snažili procpat i do soudobé produkce padesátých let. Role bláznivého vynálezce však nenabízela výraznější příležitosti a hrát ji mohl v podstatě kdokoliv. Jen v mihotavých okamžicích se vrací král komiků, ale divákovi naskočí spíše známá scéna z jeho klasických komedií. Pohled na Vlastu Buriana působí smutně a má ryze historickou hodnotu. Totéž se dá říci o Růženě Šlemrové a Haně Vítové, které se loučily s českým filmem. Celkové resumé: ve veseloherní produkci padesátých let příjemné oddechové zastavení s vynikajícími herci, i když v průměrných rolích.

Snad nejsympatičtější česká agitka. Výsadkáři ze Svazarmu přesvědčí družstevníky z Trnkové, že nestačí jen pracovat, ale že musí umět svou práci i chránit. Abych byl přesnější, vsadí se, že zajmou předsedu družstva. Pokud Vám někdy některá z českých televizí nabídne tento film, zapomeňte na možnost reality a na ideologický přídech a nechte se bavit poměrně vydařenou crazy komedií. Pozapomenutý význam Miloše Makovce pro český film by vzhledem k různorodosti jeho tvorby zasluhoval zhodnocení. Ryze osobní poznámka: Irena Kačírková je největší kráskou českého filmu padesátých let!