Zloděj kol

Film balancující mezi operetou a crazy-komedií, aniž by dodržoval žánrová pravidla aspoň jednoho z nich. Představitelé menších rolí občas zaujmou více než hlavní představitel. Ale přesto je zde jedna příjemná změna, vedle Buriana zde mají rovnocennou příležitost ženské partnerky (Svozilová, Kabátová, Blažková), naopak Věře Ferbasové už definitivně odzvonila éra falešných kočiček, žabců a dcerušek k pohledání. Oproti veskrze trapnému pokusu o partnerství s Anny Ondrákovou (On a jeho sestra) Burian dokázal, že v přítomnosti hereček se nemusí cítit až tak nejistý. Celkově by to možná na tak vysoké hodnocení nebylo, ale chtěl bych tímto způsobem odlišit tento snímek od jiných spoluprací Buriana a Cikána - Hrdinný kapitán Korkorán a Muž v povětří.

Další z pamětnických filmů, ze kterých dýchá mládí, krása, kamarádství a optimismus, i když slovo "další" není tak úplně na místě, protože ze všech ostatních (Karel a já, Pán a sluha...) mám právě tenhle nejraději. Ačkoliv se na režiséra Cikána hledí často skrz prsty jako na zručného řemeslníka, nelze mu upřít několik zásluh o český film. Jednou z nejčelnějších je právě objevení komického potenciálu Růženy Naskové. Její komické role (Tetička, Kvočna...) jsou civilnější a přesahují její role charakterní, ze kterých čiší jistý divadelní patos. Jako babička v "teplicích" mezi mravenci je prostě neodolatelná. Nataša Gollová sice ne crazy, ale stále velmi krásná. A v tomto filmu je mi neuvěřitelně sympatický i Jiří Steimar (možná je to tím, že změnil masku postaršího bonvivána). Navíc se jedná o film, který pracuje s trampským prostředím a jeho kouzlem, aniž by ho do slova a do písmena vyžíral a těžil z jeho popularity (Dobrý tramp Bernášek, Osada mladých snů). Tento film mám opravdu rád. Vždy potěší a nikdy nezklame.

Kristián se sice nedá překonat, ale domnívám se, že Slavínský tyto ambice ani neměl. Chtěl spíše využít potenciálu Oldřicha Nového a Adiny Mandlové a vytvořit příjemnou vtipnou komedii. To se mu podařilo, tato veselohra patří v jeho filmografii k těm nejlepším. Snad nejpůvabnější role herečky, která to ve své vlasti neměla zrovna lehké, což dokazuje námět tohoto filmu, který byl inspirován pomluvami šířícími se o Adině a jejímu vztahu ke K. H. Frankovi. Oldřich Nový jako roztomile nesmělý a zamilovaný šéf, Adina Mandlová jako samostatná půvabná mladá dívka. Ty pohledy do očí mezi Adinou Mandlovou a Oldřichem Novým vytvářejí ideální pár a neopakovatelnou atmosféru.

Filmový skvost, který v sobě reflektuje celé období české filmové historie. V době, kdy se na Barrandově točily tituly, v nichž se nás snažili rozesmát povaleči z pětiletky a nerudní muži, kteří se stanou úspěšnými zlepšovateli, se Martin Frič rozhodl naposledy vrátit k melodramatickému kýči. Osobně se domnívám, že parodie je dokonalá tehdy, když diváka zásobuje dostatečným množstvím podnětů (vycházejím z parodovaného, a to i v případě kamery, střihu, hudby, mizanscény, časoprostoru), zároveň by divák neměl dostat čas, k tomu, aby narážky a gagy vyhledával. Tvůrce by měl vzdávat parodovanému do jisté míry hold a vděčný divák by ho měl následovat po žánrové stezce. Nemyslím, že by si Martin Frič a Oldřich Nový museli sypat popel na hlavu. Jejich tituly stály vždy o několik stupínků výše nad soudobou produkcí. Nejvýraznější účtování s minulostí však provedla Hana Vítová a zhostila se ho skvěle (příležitosti mimo žánr už bohužel nedostala). Trochu upozadění, ale dokonalí jsou i Zdeněk Dítě (houslista Pavel Sedloň) a Jan W. Speerger (lupič Joe Pelíšek). Závěrečná scéna byla a je nutná. Když divačky na Kladně slzely, Frič si rval vlasy (respektive jejich zbytek). V roce 1949 musel Oldřich Nový vysvětlit, že svět, kde se nepracuje, neexistuje. Což je sice fakt, ale vzhledem k době vzniku a dokonalému zbytku to bolí, přičemž samotný způsob zakončení vůbec není špatný. Na druhé straně i dnes je Pytlákova schovanka některými diváky hodnocena jako špatně natočené melodrama. Je to asi dáno tím, že divácký vkus ovládly Kassandra a Pojišťovna štěstí, zatímco sofistikovaný, ironický a zatraceně vtipný svět Martina Friče a Oldřicha Nového je potřeba hledat a symbioticky cítit. PS: Jejich manželství muselo být rozvedeno pro nepřekonatelný odpor k nadmořským výškám nad 550 m. / Cožpak u sebe neměla nic podle čeho se poznávají nalezené děti? / A jakpak se můj otec jmenoval? - Jo, to nevím. - Cožpak on se vám nepředstavil? - Ale představil, milé dítě. Jenže film byl tenkrát ještě němý. / PSS: Asi se už budu opakovat, ale díky, Macu!

Jedna z prvních komediálních agitek. Po Jindřichu Plachtovi (a jeho panu Novákovi) se také Saša Rašilov musel přizpůsobit nové době. Pan oficiál Tříška i samotná účast Rašilova jsou spíše jakýmsi kompromisem mezi dřívějšími veselohrami a socialistickými agitkami. Saša Rašilov moc filmových příležitostí neměl, a tak je vzácná každá příležitost vidět ho v akci. Rukávy se zde nevyhrnují až tak vysoko a celé to budování probíhá v únosné míře. Nebýt vtlačení vojáků do příběhu a hudební soutěže na konci filmu, neměl bych v zásadě, co namítnout.

Nevím, zda by mě redaktor Lokálního hlasatele Viktor Bláha připadal jako roztomilý člověk i ve skutečnosti. Spíš ne. Ale život této postavy na plátně nemá chybu. Patří k těm komediím, kdy se náš kritický zrak (daný současnou rozmanitostí televizní a filmové tvorby) postupně otupuje, až v jeho sítnici zůstanou pouze dvě barvy - černá a bílá. Postupně se pak můžeme unášet skvěle vyfabulovaným příběhem, mistrnými konverzačními dialogy, plynulým tempem vyprávění a neopakovatelným kouzlem Viktora Bláhy a Poldy Krušinové. Upřímně řečeno si nepamatuji na žádný filmový příběh, kde bych čekal až z hlavního hrdiny vypadne nějaká lež (možná je to dáno tím popotáhnutím kravaty) - Max Braun u nás sice není tak známý, ale v Jižní Americe, tam má velkou popularitu. Když je přestupný rok, tak se jeden den prospí v kruzích. A prosím Vás to cvičí v prádle? Pak ovšem přichází objekt, který je schopen Viktoru Bláhovi konkurovat - a tu skříňku mám teď já, k zasnoubení bohužel nedošlo, a ten závěr - měli jsme si vybrat větší kostel, dej pozor, ať mi neomdlíš, miláčku. Ze všech filmů dvojice Nový-Gollová považuji tenhle za nejlepší ve smyslu jejich rovnocenného partnerství, zatím co v jiných filmech zářil jeden z nich vždy o něco víc, zde je jejich hvězdný třpyt stejný a navíc vychází ze stejného zdroje. Neméně skvělí - Pešek (prosím neurážej moji sestru), Pištěk (tím jsem odstranil tu překážku), Filipovský (na svatbu se chodí přece hlavně kvůli jídlu), Baldová (naše Emilka včera sedla ke klavíru a přehrávala Vaši skladbu, to dítě má úžasný hudební talent). V tomto případě neznám jiné hodnocení.

Rukavička je pro mě velmi těžko dešifrovatelným filmem. Buď se jedná o velmi kvalitní červenou knihovnu, která ovšem paradoxně obsahuje scény, které jakoby vypadly z Pytlákovy schovanky, popřípadě má ambice na společenský filmový epos se sentimentálním zabarvením. Film si zvolil za cíl rozehrát charakter čtyř hlavních postav, jejichž osudy podle scénáristů ovlivňuje rukavička zakoupená jak jinak v salonu Hany Podolské. Filmu by neškodilo procházet se pouze v linii Mařenka-Arne a vedlejší motiv- láska Jeníka k tanečnice Pavlíně (podobně jako jiné scény zbytečně rozsáhlého filmu) by bylo lépe vypustit. Mařenka Berková v sobě nikdy nemohla mít ztřeštěnost Evy Norové, kouzlo Poldy Krušinové, půvab Zuzanky Nedbalové stejně jako čistou krásu Helenky z Pohádky máje. Nabízí se srovnání s Mařenkou Novákovou, ale také zde chybí ony variace přirozené komiky a osobního šarmu. Ale Nataša Gollová je stále Natašou Gollovou a své příznivce, mezi něž se počítám, rozhodně nezarmoutí. Rozhodně lepší než další spolupráce s režisérem Holmanem - Velká přehrada, Bláhový sen. Navíc je zde velmi dobrá charakterní role Františka Kreuzmanna, který už pokolikáté dokazuje, jakým výjimečným a zároveň málo využívaným hercem byl. Proti Rukavičce v zásadě nic nemám. Velmi příjemně a nostalgicky se na ni dívá, zvláště za zimních večerů v houpacím křesle s tabulkou hořké čokolády v jedné a šálkem černého čaje v druhé ruce. Zároveň je ovšem filmem, který mohl nabídnout víc.

Jedná se o učebnicový příklad špatného sentimentálního melodramatu (chcete-li červené knihovny) a archetyp Pytlákovy schovanky. Scéna s jedem, zkoušení u tabule, slídivý profesor matematiky, patetické výkony Steimara a Kronbauerové (ryze divadelních herců jako rodičů hlavní hrdinky) jsou výrazem žánrových a režisérských klišé a hereckých manýr. Celkový obraz filmu nevypadá opravdu nijak lichotivě, ale s jistou dávkou nadhledu se dá zhlédnout. Škoda, že Hana Vítová je v širším diváckém podvědomí zapsána právě takhle. Ale nebude to trvat ani třináct let a v Pytlákově schovance vše odčiní. Na pět hvězdiček jsem si opravdu netroufal.

Ve třicátých letech se filmovaly pro mimopražské publikum operety, léta padesátá kladla jiné cíle, a tak došlo na adaptace klasických románů a dramat, jejichž chudáci-autoři byli označeni za předchůdce socialistického realismu. Film Strakonický dudák je opravdu především přenesením divadelní hry do filmového obrazu. Iluzi filmového příběhu se snaží navodit víceméně neúspěšně idylickým českým venkovem a přehnanou barevností s rádobyefekty. Karel Steklý chtěl být úspěšný a aplikoval různé režijní postupy svých kolegů, celkově se mu však nepodařilo vnést do příběhu takovou poetiku, jakou si představoval. Vytvořel tak pouze přepis pro mimopražské publikum a dnes hlavně pro školní mládež. Upřímně řečeno proč číst Tyla, když ho máme pietně zpracovaného slovo od slova? Švanda-Mixa nic moc, takže zaujmou spíše ostatní herci (Hrušínský, Fabianová, Pešek), ovšem nikdo tak výrazně, abyste si jeho výkon vryli do paměti. Přesto poctivě odvedená práce, která nenudí. Ovšem taková televizní adaptace Jiráskovy Lucerny od Františka Filipa ukazuje, kam až by mohly adaptace literárních děl dojít. Škoda.

Hlavní hrdina - Hugo Haas si poctivou žebrotou vydělal tolik, že se mohl stát majitelem činžovního domu. Teď už jen zbývá vyřešit, jak dát dohromady svou schovanku s mladým advokátem. Nakonec se přijde na to, že mladí lidé tuto pomoc ani nepotřebovali. Hugo Haas dal konverzační hře Edmonda Konráda sociálně kritický náboj ve svém ironickém duchu a pozdvihl ji tak o nějaký stupínek výše. Postavy jsou tentokrát výjimečně dobře a přesně obsazeny, pouze by snad neškodilo, kdyby se Haas ujal vedle psaní scénáře i samotné režie. V postavě žebráka-milionáře jsou plně obsaženy všechny složky Haasova herectví - vtip, ironie, sentiment a životní pravda (nebo aspoň to, co si pod ní občas představujeme).