Borec3

Ramado...

... a všechen lid se z otrávené studny bláznovství napil a zvolal: "Svrhněme toho podivného krále, není jako my!" Al Pacino a jeho královský koncert.

Dloooouhý, zbytečně moc. Nejsem programově proti "věčněhrajícím" filmům a dívat se na McQueena nebo Bronsona s Coburnem mi už vůbec není proti mysli, ale, upřímně řečeno, Velký útěk mě vcucnul až během samotné akce útěku a rozličných osudů partičky důstojníků. Až do samotného závěru mám z idealistického režisérského podání pocit, že vlastně-o-nic-nejde. Je to jen absurdní hra, v níž každý večer Němci i Angličani odloží své role a dají si přátelskou partii šachů.

Tak jestli je tohle nová zářící komediální hvězda, z níž by si všichni komici měli brát příklad, pak mě osobně čekaj těžký časy.

Původně jsem hodnotil "za čtyři", ale druhý pohled je přecejen citlivější. Řemeslné mistrovství nelze leoneho režii upřít, perfektní provázání střihu a dynamiky scén s moriconneho hudbou taktéž ne. Někomu by mohla vadit rozvleklost režisérské verze, ale milovník chladného drama s příchutí svištích kulek ráže ratatatataThompson... ten je ve svém živlu a čas nevnímá (kdybych teď viděl zkrácenou prvotní, jistě by se mi na jazyk vkrádalo slovo hybridizace). Co můžu zkrititizovat na andělské Jennifer Connelly vstupující ve svých čtrnácti letech mezi filmové velikány či na mistrném výkonu jednoho z nich - Roberta De Nira? Vlastně nic.

Ta atmosféra... jako by vůbec nebyla na filmovém place, jako by vůbec nebyla v obraze, jako by byla někde mezi ním, za ním, v rukou režiséra, protřelého manipulátora, který se mi vysmívá do tváře, odhaluje své karty - svého vypravěče, postavičky a záměrně archaický styl, blízkost postav přes permanentní polocelky a detaily... drží mě střídavě vně a na povrchu. Takhle cítím Europu. Tři a půl v tomto případě není lehký nadprůměr, v tomto případě je to absurdní, absurdní jako Europa. 3,5*

Pět minut jsem seděl a přemítal, co sem napsat. Pak jsem se rozhodl, že nenapíšu nic.

Ze začátku mi meirellesův dokumentární styl namířený na dva známé holly xichty (jinak je tomu u kultovního Města bohů) působil dost nepříjemné stavy. Boural vžitější uhlazenost, podobně, jako to dělají například fotografie hvězd a ikon od Antonína Kratochvíla - fotka dítěte umírajího na aids dýchá stejným přístupem jako jeho fotka Johnyho Deppa a jiných. Ale zpět k filmu. Pak jsem na to zapomněl, nastal hlubší ponor do modrooranžově laděných obrazů a předně, do příběhu. Ještě přesněji, do mrazivě-aktuálního příběhu o bezcennosti života a váze tučného účtu. Fiennes - parádní proměna.

Mám tohle sci-fi moc rád. Když jsem byl menší, zapustilo ve mne kořeny, takže vidět jej opět po delší době bylo až magické. Občas sice působí trochu lacině, ale hlavní síla tohoto vzácného kousku leží jinde - v citlivosti a upřímnosti podání.

Po delším rozmýšlení musím dát plný počet. Lumetova nevtíravá režie na několika metrech čtverečních rozehrává až klaustrofobní drama, nad nímž nestačíte žasnout, jak tvárná je lidská odpovědnost. Podpořeno perfektními dialogy a evropským hodinářem Voskovcem. Atmosféra vás vtáhne a vy nemůžete nesoudit, nemůžete se nepřiklánět k jedné ze stran... odhalujete tak sám sebe, stáváte se třináctým mužem.