Narciska

To, že se jedná o starý film, který je z hlediska mého filmového vkusu, nebo bych spíše měla říci zvyku, místy poněkud rozvláčný a tu zase groteskní, plně vyváží síla poselství a akutnost tehdejší reakce, za což má Charlie Chaplin můj velký obdiv.

Utržený ze řetězu v sobě spojuje dva světy - jeden je plný brutality, takže ten druhý proti němu nutně působí jako oáza klidu a míru, jež ztělesňují bytosti jako z pohádky. K tomu jsem si jako naprostý laik všimla, že v poslední dekádě se točí jinou kamerou nebo čím to je, díky níž obraz a lidské tváře získávají jiný nádech. Jedná se zejména o detaily, které překonávají hranice běžné reality, a odstíny, které hází filmy do pitoreskna. U tohoto filmu si to uvědomuji dvojnásob, neboť se to pro mě bilo - dokumentaristické podání s absurditou, extrémní podoby dobrého a špatného, rodinná idyla a akční film a k tomu ty nové způsoby záběru. Výsledkem je pro mě celkem povrchní film, jehož hloubka je sice díky hercům (a to jenom některým!) cítit, ztrácí se však pod bojovými scénami, hrátkami s kamerou a lacinými opakujícími se zvraty. Utržený zůstává na pomezí nepříliš kompaktní kombinace pohádky, jež si hraje na realitu, a tupého akčního filmu.

Velmi povedené spojení komedie s dramatem, v němž se nám navíc představí velmi ujeté postavy. Žena, co zapaluje záclony, muž, jehož problémy s potencí souzní s jeho životem, sebevrah, který je ohleduplný ke své rodině a mnozí další. Tímto nálepkováním by se mohlo zdát, že film představuje karikatury jako na cirkuse, není tomu tak. Jsou jedni z nás, nebo my jako jedni z nich žijeme své malé životy. Okořeněno nápaditostí a sexuálním nábojem, s letmými kulturními přesahy směrem k nabubřelosti Francie a jejich humanitních hodnot a postkomunistické rodící se Polsko chytající se kapitalistických příležitostí a to vše v obyčejně lidském příběhu, jenž je podán velice osobitým způsobem.

Unikátní je, že zde vůbec nehraje roli prostředí, země původu, děj (jen si možná příliš pomáhají hudbou, ale k filmu sedí). Ne, zde jde čistě o lidi. Dokumentárním stylem nám ukázat osobitost každé z těchto postav (a to ta jejich osobitost je tak veliká, že i když atakují hranici absurdna, přece zůstávají uvěřitelnými bytostmi tohoto světa), s využitím pár výrazových prostředků (více než o to, co říkají, jde o to, co neříkají), pár jemnými náznaky naznačit, jak žijí (tím se od nás moc neliší a přece nevím jak to naznačuje hlubokou depresi) a vést toto zdánlivé přešlapování k nadějnému konci a konstatování, že se jedná o vynikající film (pro každého, kdo má rád lidi, život, rozhovory).

Jedná se asi o čtvrtou verzi příběhu o učiteli, který se ocitne tváří v tvář nezvladatelné bandě žáků, kterou jsem shlédla, byť byl tento film natočen podstatně dříve. Jako první jsem sama tehdy na střední za skvělé hudební kulisy Coolia viděla verzi s Michelle Pfeiffer a film mě naprosto omráčil. Srovnání se samozřejmě přímo nabízí a musím říci, že tato stará verze má hodně do sebe - je nepodbízivá, nehlížíme do různých koutů školy, s odkrytím rodinných problémů ani zbytečným sentimentem a hraním na city se tu rozhodně nesetkáme. Jde tu o výraznou postavu učitele, reakce ostatních členů učitelského sboru, problémovou mládež, která je zjevně ve všech dobách stejná - drzá a bujná, má ráda hudbu a dopouští se výtržností, v tomto případě však umocněno tím, že žije v neutěšených poměrech, a tohle dohromady tvoří mozaiku a má kouzlo a moc milý (a spíše symbolický než filmový!) závěr. Tak jsem zvědavá, zda se jedná o první verzi nebo mě ještě překvapí nějaká předešlá. Každopádně takového učitele by chtěl snad každý mít!

Krimi nemám ráda, Stíny nad jezerem jsou čestnou výjimkou. Myslím si, že by TV měla dávat větší prostor neamerickým produkcím a neněmeckým šablonovitým romantikám, protože jiná produkce je znát. Jiné pojetí a jiný svět nás obohacuje, vnáší do našeho vnímání něco, co nedokážeme popsat slovy. Jinou atmosféru, jiný přístup, nečekané zvraty, odlišné povahy. Hlavní hrdinka se stálým a poněkud křečovitým úsměvem je nezlomná jako kámen, její protějšek citlivý tvrďák, k tomu bezvadně vystupující seriózní kolega, umírající hipí matka ve svazku s potomkem původních obyvatel, banda neurotických žen, které se přijely vyléčit návratem k přírodě, k tomu jejich příkrá charizmatická guru a těhotná nezlatilá dívka. To je jen částečný výčet postev, které jsou neoddělitelně spojeny s pustou a nepřívětivou zemí, vystaveni dechu zimy, jež mrazí a deptá a oni zem přece milují. Postavy a země jedno jsou, mlha, stíny, napětí a šeď dotvářejí mystérii a zakrývají jednání, jež je stejně drsné a syrové jako tamní krajina a stejně uvěřitelné. A tvoří tento napínavý mystery koktejl, jež však pevnou rukou navržen, spěje k promyšlenému vyústění.

Oproti předchozímu dílu došlo ke ztrátě lehkosti. Kouzlo bylo pryč. Obávám se, že to nemám připisovat na vrub tvůrcům, ale páru, z něhož se mezitím stali dospělí lidé - "dříve jsem neměl žádné starosti, zato jsem o sobě hodně pochyboval, dnes mám problémy větší, ale zvládám je lépe". Jako by dospělý život byl o zvládání a sebekontrole, o řetězci předešlých zkušeností, jež determinují vše, kým jsme teď. Milé podání, výpověď celkem tvrdá, ale přesná, kamera, co se nezastaví a pluje spolu s nimi Paříží, zatímco schránka dospělosti se pomale rozpadá, když ten pravý potká pravou... Je pravá láska skutečně takovou vzácností? A může nám i v dospělosti pomoci žít život s lehkostí? Tuhle otázku nechává film záměrně nezodpovězenou...

Bizarní situace, ještě podivnější reakce. Výprava filmu a chování herců se zcela vymyká ostatnímu viděnému, což bylo (ten moment překvapení) skoro to jediné, co mě na tom zaujalo. Časem se dojem z filmu rozplyne jako pára nad hrncem a za pár dní ani nebudu vědět, že jsem ho viděla. Závěrem nezbývá než konstatovat, že paradoxně je celkové vyznění filmu velmi fádní. A finální pointa je sice zajímává a úsměvná, na základě svého přesvědčení však nemohu souhlasit... Však mrkněte a udělejte si závěr sami ;) Nutno ještě dodat, že jsem film shlédla s nepříliš vydařeným dabingem!

Velmi hezký příběh, jež neotravuje diváky emočním patosem ani hrdinkou, jíž se obrátil svět naruby. Ta naopak se zaťatými zuby jde dál a pro kameru se zcela minimalistickým způsobem vypořádává s prožitou ztrátou v každodenním životem. Další bolestné zvraty, před níž ji osud staví, zvládá s obdivuhnetelnou velkorysostí a sebezapřením, že tohle věrohodně zahrát zvládne snad jen J. Binoche. Spousta dlouhých a detailních záběrů, žádný spěch a nepředvítatelné události vetknuté do běžného života z Modré činí mimořádný filmový počin.

I po těch letech se těžko hledá film, jež by se Barbaru Conanovi podobal. Je to fantasy a je to velmi akční, ale všechny postavy si dělají, co chtějí. Nepodléhají ani filmařům, ani morálce, bojují za svou věc, žijí a umírají, takřka nemluví, emocemi neplýtvají. Postava vypravěče a velkolepá hudba způsobují, že film překračuje hranice fantasy a dokonce i filmu a stává se eposem. Oživlou legendou, jež nabízí triky a akční scény, které mají i dnešnímu divákovi, co nabídnout. Jsou odrazem imaginace, která se projevuje v jedné scéně za druhou, a která nenašla své vyústění snad v žádném jiném dobrodružném fantasy v podobě tak koncentrované. Barbar Conan jsou hrdinské ideály (boj dobra a zla, pomsta) předhozené v naprosto syrové podobě, předhozené tak, že se ten flák masa musí pozřít tak, jak je, syrový a plný flaks, protože na myšlenky a pocity a cokoli jiného není kdy. Prostě legenda.