Rimsy

Tahle přefouklá bublina by přece jen trochu měla splasknout. Coralie Fargeat napsala velmi hloupý a prázdný scénář, ale díky velmi stylové režii to není tak dobře poznat anebo je vám to rovnou jedno, protože jste ochotní jet na audiovizuálně opojné až zahlcující vlně. Snad každému se přepjatostí každého záběru, střihu či zvukového efektu vybaví Requiem za sen, podobně uvědoměle a přiznaně Fargeat vykrádá i Lynche, Cronenberga, Kubricka či Hitchcocka. Dosahuje tím postmoderního efektu povědomosti, což je pro žánr satiry v pořádku – o to větší je škoda, že její satirický osten je zcela otupělý.Po dvou a půl hodinách je opravdu těžké přijít s nějakou skutečně neotřelou myšlenkou, k níž vás snímek vyprovokoval, jelikož veškeré tepání do kultu krásy a společností podmíněné nenávisti k sobě samému jsme už jinde a jindy (a lépe) viděli. Jako viscerálně iritující variace na dvě výborné epizody Červeného trpaslíka (Já na druhou a Výměna těl) ale Substance funguje a cesta za vyprázdněným, avšak notně krvavým závěrem je bezesporu zábavná; čekat ale cokoli víc než naleštěnou bídu by bylo chybou.

Zatímco první V hlavě dokázalo vybudovat zábavný a fungující svět a ještě do něj dosadit působivý příběh, dvojka těchto osvědčených vzorců nepokrytě využívá do té míry, že rezignuje na jakoukoli snahu o originalitu. Produktově to samozřejmě dává smysl, dospělejší publikum ale bude oprávněně brblat, že tady byl potenciál výrazně vyšší. Více zde.

„Dobro není, přesto je ho potřeba.“ Matthias Glasner natočil monumentální, tříhodinovou fresku jedné současné rodiny, za níž si právem odvezl z Berlína cenu za scénář. Tedy, to ocenění si zaslouží především první polovina, která nekompromisně, přitom však bez přehnané patetičnost vykresluje stárnutí jedné manželské dvojice a jejich komplikovaný vztah se synem, ne úplně úspěšným dirigentem. Z Toniho Erdmanna si Glasner vypůjčuje schopnost rozehrát bizarní, přitom však v realitě hluboce ukotvené situace, tíživost vztahů na sklonku života zase evokuje Hanekeho Lásku. Vrcholným momentem je zkouška orchestru zhruba po hodině stopáže, během níž se daří pomocí hudby a hereckých tváří předat neuvěřitelně mnoho. Ve druhé polovině se však přidává i linka odcizené dcery a ke konci se nejde zbavit dojmu, že vysokým ambicím ohledně různých forem umírání se přece jen nepodařilo dostát.

Velmi imaginativní, velmi polarizující. To platilo už pro předchozí dílo portugalského festivalového mága Miguele Gomese Évonprs deníky a obdobně těžko stravitelným kusem je i novinka, oceněná v Cannes cenou za nejlepší režii. Ta trefně odráží suverénní tvůrčí pojetí, které rozhodně nejde publiku naproti. Příběh začíná v roce 1918 na území dnešního Myanmaru, toho času britské kolonie. Úředník Edward se dozví, že za ním z Londýna přijíždí jeho snoubenka, již dlouhé roky neviděl, a před závazkem se rozhodne uprchnout do rozličných lokací jihovýchodní Asie. Jeho odhodlaná snoubenka je mu ale stále v patách a druhá polovina snímku mapuje zase její cestu. Gomes zde zkombinoval hrané pasáže, natočené na zrnitý černobílý 16mm formát, se záběry pořízenými během jeho rešeršní cesty po Asii. Nesourodost obrazových formátů podtrhuje i anachronická, leč výborně seskládaná hudba a zcizováky, jež do děje z minulého století leckdy přidávají prvky ze současnosti. Od obyčejného příběhového rámce Gomes navíc neustále odbíhá, záměrně neukazuje dramatické události a spíše představuje jakýsi podvratný bedekr zaměřený na složitost i unikavost asijské kultury a filosofie. Do takto specifického díla se těžko proniká, trpělivého diváka však dokáže odměnit.

Mistr sveřepé pomalosti Tsai Ming-liang už podesáté navlékl svého dvorníhi herce Lee Kang-Shenga do rudého roucha buddhistického mnicha a nechal ho velmi, velmi pomalu procházet krajinou. Tentokrát se mnich praktikující meditaci chůzí toulá kolem amerického hlavního města a postupně se objeví v lesích, uměleckých galeriích, rušných ulicích i poblíž ikonického Washingtonova monumentu. Výsostně meditativní záběry mnicha se střídají s pohříchu rychlejším mladíkem, který sice s neuspěchaným doceňováním krás přírody či vařením polévky z pytlíku ve stylu mindfulness také koketuje, mnišského mistrovství však nedosahuje. Téměř 80minut nenarativních a dramaticky velmi neuspokojivých záběrů samozřejmě není podívanou pro každého – ba dokonce by se dalo říct, že není podívanou téměř pro nikoho. Podobně jako u jiných děl z ranku slow cinema však jde především o to, co se odehrává v divákovi. Jak my sami vnímáme plynutí času? S jakou pozorností vykonáváme rutinní aktivity? Ovládáme své okolí, anebo spíše okolí ovládá nás? Minimalistická forma nebrání Tsai Ming-liangovi v tom, aby pečlivě odlišoval kompozice záběrů mnicha a mladíka. A tak mnich se v jednotlivých prostředích spíše ztrácí, stává se jejich skoro nehybnou součástí, přitom ale až magneticky poutá pozornost všech okolo. Oproti tomu mladíka Tsai snímá ve větších detailech i v pohybu, přesto je jasné, která ze dvou hlavních postav skýtá hlubší vyrovnanost a souznění s prchavou podstatou bytí.

Tato indická kriminálka zanechala v Cannes velmi dobrou stopu a její kvality jsou patrné i ve Varech. Částečně se nabízí podobnosti s Training Day či Vzpomínkami na vraha, jelikož dvouhodinové vyprávění sleduje zaškolování čerstvé policistky s mužským jménem Santoš, během něhož se dostane k vyšetřování smutného případu zavražděné mladé dívky. Pro Santoš však nejde o vysněnou práci, naopak ji dle indických zvyklostí v podstatě zdědila po svém zesnulém manželovi. Hrdinka se tak ocitá nejen v mužském, šovinismem a misogynií překypujícím prostředí policejního sboru, ale prakticky se musí do značné míry mužem stát, aby ve společnosti mohla dosáhnout nějaké změny. Vedle genderových otázek se nepředvídatelný snímek plný výpustek zabývá i přísným kastovním systémem, v němž je obtížné se dovolat spravedlnosti. Tato specifika policistce představuje její starší a ošlehanější kolegyně a během podivně zabíhavého, leckdy až nahodile probíhajícího vyšetřování se Santoš o poměrech v indické policii a celé společnosti dozvídá více, než by chtěla. Sympatický debut Sandhye Suri tak prostřednictvím thrillerových vzorců zdatně představuje specificky lokální neduhy.

Íránské duo Behtash Sanaeeha a Maryam Moghadam už tuzemští diváci možná znají díky Baladě o bílé krávě, která u nás byla před dvěma lety v kinech. Oproti tomuto morálnímu dramatu nabízí novinka mnohem odlehčenější a divácky přívětivější podívanou, i když ne úplně po celou dobu bezmála stominutové stopáže. Příběh sleduje sedmdesátnici Mahin, která je sice soběstačná, vitální a nostalgicky vzpomínající na mravnostně uvolněnější časy před íránskou revolucí, jde však také o ženu osamělou a opatrně hledající spřízněnou duši. Tu nakonec najde v dobráckém taxikáři Faramarzovi a rozjede se tak poněkud nepravděpodobná, avšak okouzlující a bezprostřední romance, jež připomíná, že na podzim života už si není třeba na nic hrát – a taky že opravdu není na co čekat.

Mexický režisér Michel Franco pravidelně uvádí své snímky v Cannes či v Benátkách, díky čemuž už několikrát spolupracoval i s hollywoodskými hvězdami. I jeho novince dominují citlivé výkony Jessicy Chastain a Petera Sarsgaarda, jejichž postavy k sobě navzdory duševním jizvám nacházejí cestu. Chastain ztvárňuje svobodnou matku Sylvii, která pracuje v hospicu, sama vychovává dospívající dceru a už dlouhé roky úspěšně vzdoruje dřívější alkoholové závislosti. Na třídním srazu se setká s podivínským Saulem, který trpí demencí – má velmi špatnou krátkodobou paměť, bývá dezorientovaný a celkově je odkázán na péči svého bratra. Mezi dvojicí se začne vytvářet pouto a my postupně pronikáme i do jejich dalších vztahů – ať už jde o Sylviinu dceru, mladší sestru či matku, anebo Saulova bratra. Křehký snímek o hojivé síle lásky nalézané na nepravděpodobných místech však trpí podchlazeností, odtažitostí, jako by celé dílo jelo na nižší rychlostní stupeň, než by si emoce v jádru příběhu zasloužily. Franco se zjevně snažil vyhnout přehnané patetičnosti a podbízivosti, rutinně zpracovaný výsledek však divákem spíše jen tak prošumí – a do paměti se rozhodně nezaryje.

Gruzínské drama sbírá jedny z nejlepších ohlasů v rámci Hlavní soutěže a lze pochopit proč – kontrast mezi sešněrovanou výchovou od přísně katolického otce a hormonálními bouřemi na konci puberty je bezesporu atraktivní; a díky zručné a soustředěné režii debutujícího Georgeho Sikharulidzeho mnoho scén v tomto filmu opravdu funguje. Pomáhá i bezmála komediální nasnímání leckterých momentů, nevyhýbající se trapnosti a rozpačitosti nedospělého vztahování se ke světu. Jenže nad rámec původního protikladu toho hodinu a půl dlouhý snímek mnoho nepřináší. Osmnáctiletý Sandro, poblouzněný svůdnou matkou svého nového kamaráda, se v jeden moment poměrně nemotivovaně radikalizuje a stejně tak podivně dramatické veletoče prodělají i jeho papírem šustící vztahy se dvěma spolužačkami. Své kvality snímek jistě má a v rámci karlovarské soutěže patří mezi výraznější kousky, nic zásadnějšího od něj ale čekat nelze.

Noémie Merlant je stále známá především jako herečka, Holky z balkonu jsou ale už jejím třetím režijním počinem. Ukazuje se, že pětatřicetiletá Francouzska má nejen filmařský talent, ale i výraznou agendu, a tak především u druhé poloviny snímku se začnou odpůrci jakékoli formy feministického smýšlení nesouhlasně ošívat. Její fantaskní báchorka se totiž z drsné buddy komedie časem přemění v alegorický horor, o jehož myšlenkovém základě však nemusíme dlouho dumat – řekne nám to s podobnou naléhavostí jako loni Barbie.     Merlant zde také ztvárňuje jednu z trojice kamarádek, které jsou sice velmi odlišné, pojí je však intenzivní přátelství a prostorný byt se stylově zařízeným balkonem. Právě z něj si jedna z hrdinek všimne fešáka z protějšího domu a rozjede se zprvu divoký románek, posléze duchařský horor s komediálně podanými gore prvky. Každá z mladých žen je odlišná, řeší unikátní potíže, avšak spousta motivů je jen naťuknuta a vše se podřizuje feministicky podbarvené nespoutanosti včetně otevřené nahoty hrdinek. Snímek toho v jádru nemá až tolik co říct, ale změnami nálady, občas poutavými kamerovými jízdami či spoustou přehrocených nápadů dokáže obstojně bavit.