Poslední recenze (369)
Divoch (2021)
Dánská hořkosladká komedie díky údernému námětu poslouží spíše jako podnět pro divákovo zamyšlení, ale sama o sobě k zajímavým závěrům nedochází. Navzdory lehce přestřelené stopáži celkem příjemně uteče, přestože nestaví na chytlavém stylu ani třaskavém humoru. Milovníky severu ale rozhodně neurazí. Více zde.
2001: Vesmírná odysea (1968)
Co je vlastně zač onen mysteriózní černý monolit? Je HALovo nabytí vědomí nevyhnutelným mechanismem evoluce, anebo jen nešťastnou poruchou? Je osud, který postihl astronauta Davea happy endem, či tragédií? Počínaje Wikipedií a konče snad každou filmovědnou encyklopedií si můžete projít, o čem všem Vesmírná odysea možná je; ale možná také není. Především se totiž dodnes jedná o opojný audiovizuální zážitek, který má smysl především prožít – a to pokud možno v kině. Více zde.
Poslední deníček (10)
Tak zase za rok
A máme to za sebou. Ceny jsou rozdány, projekční sály potemněly a moje třetí Vary v pisatelském zápřahu jsou minulostí.
V docela našlapané Hlavní soutěži kralovali Barbaři, což je tedy dost kontroverzní výběr, ale osobně s tím nemám problém. Pro spoustu lidí se jednalo o nestravitelný kousek, ovšem (stejně jako loni v případě Křižáčka) porota zjevně ocenila originalitu i společenský přesah. Barbaři jsou bezesporu zajímavým dílem, a i když osobně bych hlavní cenu přál drtivějšímu Domestikovi, rozhodně mě inspirovali k řadě myšlenek. Takže proč ne.
Celkem jsem tu viděl a okomentoval 24 filmy, ale přiznám se, že v předchozích dvou letech mě vnitřně zasáhlo víc kousků. Tísňové volání je skvělé a nezapomenutelné, BlacKkKlansman představuje šikovný kompromis mezi povedeným řemeslem a přesahujícími myšlenkami, tuzemský Domestik vyděsil i fascinoval a dlouho očekávaný Muž, který zabil Dona Quijota mě nejen nezklamal, ale dodal i několik velmi silných momentů. Viděl jsem i pár pořádných bizárků (Naneživo, Tina a Vore) a konečně se dostal ke klasice Akumulátor 1. Přesto nemám pocit, že by můj vnitřní filmový pohár přetékal zážitky.
Možná je to profesní deformace a rostoucí cynismus, ale spousta šablonovitých děl už mě prostě tolik nadchnout nedokáže. Během festivalového maratonu si člověk vzorců, k nimž se scénáře tak často uchylují, začne všímat více než kdy jindy a je to opravdu protivné. O to víc pak oceňuju, když někdo dokáže přijít s neotřelým nápadem a dotáhnout ho do formy, která (klidně i přes drobné nedostatky) dokáže překvapit. Proto sláva originalitě a pokroku! A třeba budu za rok spokojenější...