Dupac

Raného De Palmu nepodceňovat. Příběh uvěřitelnosti moc nepobral, sedmdesátková móda dojem obskurnosti ještě umocňuje, ale nasnímání plesu (ten tanec na jeden záběr!) a následného apokalyptického pekla se dotýká inscenačního nebe. Závěr brilantní. Hitch (by) si u toho musel spokojeně chrochtat.

Každý, kdo miluje muziku a chtěl se někdy přiblížit ke svým idolům blíž než na pár metrů, někdy potkal svého Russela, kterému se na krk věšela nějaká ta nezapomenutelná groupie ve stylu Penny Lane, zažil ty opojné chvíle "být u toho" a zároveň se těžko bránil zklamání, že když jednou proniknete pod pozlátko "slávy", už nikdy pro vás adorované songy neznějí stejně jako předtím. Jako vždycky u Camerona Crowea trochu naivní a natřené na růžovo lakem sentimentu, ale hezké vzpomínky těžko můžou být jiné. 90 %

Z Revivalu jsem si odnesl tři poznatky: 1) Přítomnost Miroslava Krobota v hereckém ansámblu nezachrání celý film, maximálně některé jeho scény (závěrečný výstup se Zuzanou Bydžovskou). 2) Vojta Dyk je fakt velká hvězda, která se hodně prožívá a vyprodá SaSazu, o kterém se v reklamních materiálech (film samotný) hovoří jako o Lucerně nové doby. 3) Lepší se chvílemi trochu nudit u Ene bene, které se snažilo vytěžit situace odpozorované ze skutečného života, dokonce je lepší i přetrpět Vojtu Kotka v Perfect Days, než se významnou část stopáže stydět za tuhle taškařici, která na skutečný život vypočítavě rezignovala.

Střet vzájemně protikladných světů nebo spíš kultur je častým leitmotivem filmů Petera Weira a jistě ne náhodou si představitelé té tradiční kultury své hodnoty vždy uhájí vůči lidem, kteří ztělesňují cizorodé nebo invazivní prvky. Ve filmu Svědek, což je vlastně Weirův hollywoodský debut, tenhle střet představuje až směšně zpátečnická a muzeální (ve filmu ale nijak nezesměšňovaná) kultura Amišů/Amenitů, kteří odmítají používat techniku, násilí a ženskou rovnoprávnost, s protikladným světem zkorumpované pensylvánské policie. Harrison Ford si hraje svého tradičního, trochu dospělejšího Hana Sola z Hvězdných válek, ale způsob, kterým výjimečný režisér dodává mystérium i obyčejným, prchavým nebo předvídatelným scénám (padající stužka jako symbol nenaplněného odhodlání oddat se touze) dělá z tohoto všedního dramatu malý nadčasový skvost. S ohledem na spoustu odzívání v komentářích na ČSFD hodně příjemné překvapení letošního babího léta.

Má to typické rysy, které mi vadí třeba na Vieweghovi: literátština, rozvleklost a dějové linie ústící do událostí, kterým nedokážu uvěřit. Rozhodně nejslabší film George Roy Hilla.

První hodina a půl je banální storka třicetihlavého boybandu z výletní lodi na moři, zarámovaná nádhernými záběry na moře a přímořskou krajinu. Následuje skvěle natočená sekvence ztroskotání lodi a všechno se definitivně utopí v moři slz amerického patosu. Schválně, co z toho Ridleyho bavilo natáčet. 55 %

Když jsem si přečetl monografii Milese Davise, utkvělo mi jméno asi nejlepšího saxofonisty bebopové éry Charlieho Parkera alias Birda jako jeden z nejzajímavějších osudů, který by vydal na film. Ten film existuje, i když se o něm moc neví, natočil ho Clint Eastwood a hlavní roli vytvořil Forest Whitaker, takže očekávání byla nemalá. Bohužel BIRD selhává ve schopnosti vyprávět příběh, protože se omezuje jenom na poslední rok Birdova života s obvyklými životopisnými flashbacky do minula. Forest hraje jako o život, ale chemie s Diane Venora moc nezafungovala, kolem rasového problému se film jen tak komíhá, drogové šílenství představuje jen v závěru pár vpichů a ležící stříkačka (celou dobu předtím jenom zpocené čelo) a ze vzniku legendy, kvůli které to celé vzniklo, zbyla jedna flashbacková scéna a pár sól. Chybí kontext jazzové scény, aby si film vychutnali i ti, kteří nemají encyklopedické znalosti nebo naposlouchaný jazz 40./50. let, chybí vykreslení charakteru lidí kolem Birda (Gillespie, Davis a další), namísto toho se autoři soustředili na melodramatický rozpad jedné smíšené rodiny. Snímku těžko upřít poctivost, ale s vědomím toho, že měli tvůrci při ruce Parkerovu ženu a další pamětníky, jde o jednu velkou promarněnou životopisnou příležitost.

No vida, tak on i Steve Martin může být vtipný! A místy dokonce hodně! Přesto se nejednou vetře myšlenka, že když někdo dostane na hraní noirovky ze 40. a 50. let a nůžky, mohl by z toho vytřískat ještě víc.

Jediný opravdový rodinný film za hodně dlouhou dobu. O tom, jak krásné je mít rodinu, jak křehký je to organismus a jak chutná, když vyletíš z hnízda a začneš se stavět na vlastní nohy. Kdybych byl režisérem, chtěl bych mít takové filmařské sny, jako má Richard Linklater.

Jeden čas měla česká filmová publicistika (a hlavně generace kritiků post-třicátníků) v oblibě pojem "chcípácký film". Elementární částice jsou důkazem, že tento subžánr znají i v Německu. Dva bratři, jeden geniální matematik, zabývající se výzkumem elementárních částic, které eliminují sexualitu při rozmnožování (což tak trochu vystihuje jeho dosavadní příběh), druhý, u kterého je sexualita součástí jeho bipolární poruchy. Film sleduje oba paralelně, jen v několika mezních situacích se jejich osudy protnou. Jinak si jde každý svou cestou za svými osudovými ranami a s výjimkou závěru jde o dva paralelní příběhy v jednom filmu, trochu násilně spojené k sobě. Celkový problém vidím v tom, že jednotlivé dějové zvraty mají tak extrémní vústění, že je vlastně čekáte a těžko vás mohou něčím překvapit. Spolehlivé herecké výkony Morizte Bleibtreua a Franky Potente zachraňují aspoň emocionální náboj, ale uvěřitelnost vykonstruovaného scénáře už ne. A právě u tohohle typu filmu je pro mě uvěřitelnost nejpodstatnější, proto těch 65 %. PS. Co by z toho námětu dokázal vytřískat třeba Almodóvar nebo raný Iňárritu....