Dupac

Sněhurka zbavená kouzla, s výjimkou vizuálního, což se ale v případě Tarsema Singha tak nějak automaticky předpokládá. Těžko říct, jestli to byl autorský záměr, ale nejsympatičtější (a nejlíp zahraná) je paradoxně postava "zlé" (či spíše cynické a sarkastické) královny v podání Julie Roberts, která hravě válcuje všechny ostatní postavy, přestože jsou napsané a snaživě zahrané v souladu s nejpokrokovějšími kulturními trendy. Akční a dominantní Sněhurka, symbol ženského leadershipu a emancipace, zženštilý submisivní princ na hraně svéprávnosti - prototyp krize mužství - a "trpaslíci", které film vykresluje jako multi-kulti liliputy postižené sociální exkluzí. Je fér přiznat, že u dětí jsem podobné výhrady nezaznamenal, takže zaokrouhluji nahoru.

Dlouho se mi do toho nechtělo. Přece jenom, stát se na place Johnnym Cashem, před kterým všichni z respektu vyklízeli cestu, to není jen tak. Zjevně nebylo ani pro Joaquina Phoenixe, a to mě nenapadá moc démoničtějších herců z jeho ročníku, když ho skoro celou dobu přehrávala Pravá blondýnka. Jednak proto, že u její postavy málokdo dobře zná reálný předobraz, a pak i zvoleným žánrem - Walk the Line je ve výsledku docela konvenční country romance, okořeněná trochou farmacie. Což je na život Muže v černém trochu málo.

Atmosférou se občas vyrovná nejosobitějším zářezům v žánru - AD Astra v sobě má něco z Kubrickovy Odyssey (hlavně kameraman van Hoytema má nakoukáno), Vetřelce a při troše fantazie třeba i z Ikarie XB-1 a (staré) Duny. Jenže ani přes uchvácení z některých scén (působivě natočený Pittův úvodní pád z věže způsobený výboji, napadení opicí) se nemůžu zbavit dojmu, že celá ta výprava za tátou na Neptun (a hlavně její vyústění) je přitažená za vlasy, popírá fyziku i základní logiku. 70 %

... a sošku za casting si zaslouží - Klan Gucci! Na Ridleyho Scotta poměrně nečekaná volba scénáře, ale možná od dob Thelmy a Louisy nenatočil film tolik postavený na hereckých výkonech. Mj. se ukazuje, že Jared Leto je nejzábavnější, když není k poznání. Zhruba půl hodinky po začátku začne tempo trochu váznout, ale čím je Lady Jaga odulejší, osmdesátkovější a nesnesitelnější, tím víc nabírá Klan Gucci na dynamice. Nevím, čím se starý pan režisér při natáčení v době pandemie nechal naočkovat, ale podle takhle profesionálního výkonu bych sázel na živou vodu.

Pro milovníky pyrotechniky povinnost, zbývající cílová skupina nejasná. Najdou se hezké režijní momenty (dlouhé záběry při průletu bojištěm, detaily v nečekanou dobu, ...). Ale už tak dost upozaděná milostná linka nefungovala vůbec, psí oči Nicolase Cage i jeho logistika na bitevním poli si vehementně říkaly o kulku minimálně přes polovinu stopáže a Navajové se herecky taky zrovna moc nevyřádili. Kód Navajo je válečný konflikt zúžený na efekty, rytmus a choreografii.

Dokument sestavený hlavně z archivních (a někdy poprvé zveřejněných záběrů) ocení spíše ti, které víc zajímá Whitney s fajfkou cracku než s mikrofonem. Čili bulvár sice citlivý, ale stále bulvár. Že se dá najít rovnováha mezi zobrazením umělecké stránky a destrukcí fyzické schránky, víme například z AMY. "Can I Be Me" vychází z tohohle srovnání jako zajímavý, ale částečně promarněný pokus zobrazit zajímavý, ale částečně promarněný život Whitney Houston. 70 %

Já na tom Strahově před 25 lety byl, takže si rád zavzpomínám na to, jak se U2 naposledy snažili jít s dobou (než se o pár let později a s podstatně větším úspěchem pragmaticky vrátili ke starému zvuku). Elektronikou pulsující repertoár tehdy ne vždycky úplně ladil s povinnými koncertními položkami (asi proto z POPu na koncertě U2 dneska sotva něco uslyšíte), ale nikdo mi nevymluví, že ty písničky naživo fungovaly. K tomu do té doby nevídané megalomanské pódiové projekce, cool kostýmy (hlavně Edge v klobouku a s práskačem pod nosem je makabrózní), i ty muzikantské výkony se jeví jako podstatně méně nadopované softwarem zpod pódia než dneska. Hezký dokument doby.

Dodávka na klíč až k Disneyho vratům. S profesionalitou, která - ruku na srdce - u Burtona není úplně samozřejmá (stačí se podívat na Big Eyes nebo Planetu opic, kde to režijně úplně neukočíroval). Zatímco jeho srdcovky byly jako malá rodinná firma, tohle je korporát se vším všudy, takže těžko očekávat nějakou zásadní citovou zaangažovanost, i když některé trademarky Burtonova výtvarného stylu vypozorovat lze (osazenstvo cirkusu, celá stylizace Keatonovy postavy). Herecky to táhnou spíše tradiční opory Timova ansámblu (de Vito, už zmíněný Keaton), naopak obsazení Colina Farella (jinak skoro vždy výborného) byl castingový omyl - kdyby režisér trochu přitlačil na pilu, trval by na tom, že postava má mít ruku jednu, ale koule obě. Kdyby mě někdo z producentů nutil si vybrat, jestli se vrátit do Říše divů za Alenkou nebo do cirkusu, pojedu si raději podruhé šňupnout peříčko s CGI slůnětem.

Z dnešního pohledu to může působit lehce neuvěřitelně, ale i Oliver Stone dokázal obohatit svého času určující pramen poznání - cyklus Americké nezávislé léto na ČT 2. U-Turn můžeme brát jako béčkově přepálenou scénáristickou i stylistickou hříčku (geniální práce Roberta Richardsona) nebo jako podobenství o pomstě původních obyvatel Arizony bílým Američanům bez páteře a s temnou minulostí. Ten typ, který ztělesňuje Sean Penn. Já v něm dokážu najít obojí. Samozřejmě se nabízí ještě třetí výklad - že mělo jít o pohled do prohnilé duše začínající JLo (ale kdo to tehdy mohl tušit, že). Ve výbavě se skvěle namaskovaným Billy Bobem i Jonem Voightem, nádhernými přírodními scenériemi, zajímavou střihovou skladbou a skvělým soundtrackem U-Turn pořád válcuje všechno, co od té doby Stone natočil.

U Christophera Abbotta to ze začátku vypadá na laktační psychózu, následně na nedostatek herecké erudice, načež se ve finále dozvíme, že za jeho nepochopitelným chováním bude zřejmě jisté jinošské trauma. Piercing postrádá osobitost, kterou umí do filmů dostat třeba Lynch, S/M praktiky mají daleko do tělesnosti tak, jak ji umí podat Cronenberg. Největší deviza je sexy/nesexy Mia Waskikowska, která do toho v klíčové scéně s piercingem taky nejde naplno a záběry a střih jsou poměrně okatě udělány tak, aby dekolt mohla rozepnout dublérka. Těžko říct, jestli z mladého pana režiséra něco bude. 50 %