smrt.ka

Po Silnici jsem se připravila na film, který mi asi zase dá trochu zabrat, ale těšila jsem se na to. Ten film jsem zatoužila vidět měsíc předtím, než se objevily v ulicích první reklamy na festival Felliniho filmů v Aeru, no, 8 1/2 samozřejmě nemohlo chybět... Zasedla jsem a netrvalo ani pět minut a už jsem se do Guida taky zamilovala. Zároveň mi ten parchant ale lezl na nervy. Občas mi připadal trochu trapnej. V tom je prostě ona magie tohoto režiséra, alespoň jak jí spatřuji já - přes kilogramy představ, fantazií, snů a detailů, přes celuoidy krásného kýče, věcí, které nejednou naruší celé tradiční vypravěčské techniky je to pořád film o životě, ze života, životem prošpikovaný skrz naskrz. Proto může být i Mastroianni (mimochodem i on si zaslouží rozhodně velkou pochvalu) na chvíli nepřitažlivým stárnoucím chudákem, aby se v další scéně mohl zase proměnit v "muže snů". Osm a půl je příjemně lidské drama s milým, ač hořkým humorem, propracovanými detaily, krásnými ženami, zábavnými dialogy a cynickou (i sentimentální!) atmosférou, což je spojení, které jen tak někdo dohromady dát neumí. A ještě to má styl.

Tak hele, promiňte mi následující výrazy, ale pro mě tenhle film není filmem o etapě života nějakýho zpěváka nějaké čůpr kapely. Joy Division mě nikdy moc nezaujali, nikdy se mi je nechtělo moc poslouchat a tak vůbec - potom přišla kamarádka s dývkem Control a já říkám: "Joy Division? Hm... to asi ne." Nakonec přišel večer, kdy jsem si to dývko pustila a ač u filmů skoro nepláču, tak teď mi tekly slzy proudem. Ne kvůli tomu, že se nějaký člověk zabil, o to tu jde až na nějakém druhém, třetím nebo spíš čtvrtém místě. Přistoupila jsem k tomuto filmu čistě jen jako k "filmu". A mezi tou černou a bílou jsem viděla kluka, jehož pocity a myšlenky jsem intezivně vnímala, ale těžko je předám někomu jinému, řeknu mu: podívej se na film. Ona ta velká deprese nebyla zas až taková prokletost a osud jako spíš chaos, který ve chvilce může přerůst u každého. A to se mi líbilo; nejde o to, že ten člověk byl zpěvák a byl slavnej a byl tohleto, jde o to, že ho milovaly dvě ženy najednou a on si připadal, že si svůj život nezaslouží a kdo si tak někdy nepřipadal? To mě zaujalo nejvíce - to netradiční pojetí biografie - netočíme o hvězdě, točíme o člověku. Lidskost a všechny její krásné i zrůdné stránky. Slzy mi tekly proudem a to také díky vizuální stránce (mám ráda originální citlivou kameru) a Corbijnovy režie, která je skutečně jedinečná, jeho obrazy mi prostě sedí, teď se ukázalo, že nejen ve videoklipech. Jo a Sam byl skvělej, kurva skvělej.

Čtyři a půl. Skvělý! scénář, výborný Hádek, spoustu cigaret a recitací - to mám ráda. Pohonem příběhu je dle mého především vývoj a výstřelky hlavní postavy Ivana, přičemž se nám Mašín nejspíš snažil dobové politické pozadí zobrazit očima Ivana, ačkoli to samozřejmě nebylo úplně možné. Vývoj Ivanovy postavy je bohatý, během těch necelých dvou hodin se promění snad stokrát a přesto je to pořád on. A k tomu připočtěme další skvěle charakterově vykreslené postavičky, příjemný humor, hudbu, kameru a nekýčovitou, ač působivou dramatizaci. Tři sezóny mě fakt dostaly.

Řekla bych, že už dávno je jasné, že Cronenberg je génius. Už mě to slovo trochu štve. Film zabral - ne zabral, omámil, to je to slovo. Film omámil, rozpitval a zase mě slepil. Pan Weller byl úchvatnej a stejně úchvatnej byl Roy, kterého dávno miluju. A ten konec, bože, jak tohle může někdo natočit, jak tohle může dát někdo dohromady. Ještě teď mám pocit, že se všechno kolem mě lepí a lidi jsou agenti.

Spousta symbolů, spousta myšlenek, spousta úvah na téma člověk. Když vidím filmy jako je Předčítač, tak mám radost z toho, jak se (také) současná kinematografie vyvíjí. Kate a její výraz byly skvělý, Ralph tradičně přesvědčivý a také pro mě zezačátku nevýrazný David mě vážně potěšil (hlavně ten uprostřed filmu s cigarém a vnitřním soubojem v hlavě mladého dozrávajícího člověka). Vlastně si po zhlédnutí Předčítače myslím, že film by potřeboval víc nevýrazných tváří jako byl pro mě David; takový člověk nás totiž může dost překvapit, a to je u herce asi nejvyšší meta. Mimo jiné bych pozvedla i scénář, který přes velké skoky v čase a přetáčení a prolínání byl srozumitelný, zábavný a přitom nepůsobil násilně sešroubovaně. Předčítač je tím filmem, který zaujme, rozpláče, může a nemusí se líbit, ale minimálně pro těch několik geniálních scén a malých detailů, které trvaly třeba jen vteřinu na sebe nenechá zapomenout. A to si u mě zaslouží ne méně, než pět z pěti.

Vedle Raye snad nejlepší hudební životopisný film, jaký jsem viděla. Hlavně díky Joaquinovi a Reese. A také díky hudbě a vážně skvělému scénáři. Klidně a ráda bych si tenhle film pouštěla pravidelně každý rok, a to u moc filmů nemám. Tedy - ani náhodou pod pět!

David je král perverze křížené s poetikou něžných dialogů a citlivých konců. Moucha není horor! Moucha žádá narozdíl od tohoto žánru trojitou dávku pochopení a pusu na dobrou noc.

"Co to mělo všechno znamenat?" - Pořád je tohle válka? Nebo je teprve TOHLE válka?

Zarážející nadlidské množství energie. Důležitý zdokumentovaný střep hudební historie.

Stále častěji se tu setkávám s hodnocením mně naprosto nepochopytelném, ať už nízkým či vysokým. Bílá masajka je dle mě jeden z nejlépe natočených filmů co do "opravdovosti" a vytvoření určité atmosféry a v tom mě nezvyklá ani modrá barva na mém oblíbeném čsfd. Nebudu rozebírat zvlášť herce, zvlášť hudbu; všechno mi vyhovovalo, všechno se mi hodilo a zapadalo do sebe. Ovšem jakožto milovník "syrových" lidských a necenzurovaných filmů směle přiznávám, že jsem si po celý film pomlaskávala. Jo, pro mě skvělý film. Nebaví, drásá. A učí. P.s.: považovat hlavní hrdinku za "tupou blondýnu" je ta nejjednodušší věc, kterou může člověk s Bílou masajkou udělat. Aby dospěl k takovému výsledku, nemusí ani moc přemýšlet, nemusí ani moc hodnotit a volit nějaká správná slova, jakými by se nejlépe vyjádřil. Kdo ale z těch, co mají Carolu za "tupou blondýnu" byl v Africe? Kdo z nich zkusil žít jinak než s nohama a vychlazenou dvanáctkou na stole? Kdo z nich udělal něco tak krásně nerozumného a tak krásně přirozeného jako Carola? (Ne, nechci jet do Afriky a nabrknout si tam nějakého chlápka, ale nemůžu považovat Carol za hloupou, a už vůbec ji nemůžu odepřít její sílu a tuhý kořínek!)