Mr.KarlAdler

Tohle se nedá popsat, tohle se musí vidět.

Skandálně dokonalý mix detektivky, drásávé romance s prvky vymazleného brainy a BDSM fetiše, akce i tíživého thrilleru s několika geinálními twisty. Tvůrcovsky nejlepší propojení řešení případů a chemie všech zúčastněných postav, navíc s možná nejvtipnější scénou celého seriálu - v Buckinghamském paláci. Kdybych mohl zařadit jednu jedinou seriálovou epizodu mezi oblíbené filmy, byla by to tahle. 11/10

Nečekaně silný zážitek. Asi první film obrazového mága Ridleyho Scotta, který svou formu podřizuje chytře ilustrativnímu scénáři, a přitom nechá vyniknout to nejlepší z mistrova umu gradace a choreografie akčních scén. Hlavně ale pro pochopení společensky aktuálního tématu zločinu znásilnění nesmírně důležitý film, který ve třech různých pohledech hlavních aktérů odhaluje, v čem spočívá společenské nepochopení a neschopnost vcítit se do vnitřního prožívání obětí násilných činů. Až do svého závěru přitom nesoudí a neagituje, naopak nabízí divákovi možnost pobrat motivace hrdinů podle svého vědomí a svědomí, aby mu v závěru nalil čistého vína v podobě hořce emocionální koktejlu, který je kritikou krutosti, lhostejnosti a touze po rozptýlení, jimž se lidstvo od pradávna podřizuje. V širším rozměru Poslední souboj úderně upozorňuje na to, že vnímáme dějiny jako sled násilných událostí, které ovlivňovala mužná síla, mužská rozhodnost a odvaha, a přitom přehlížíme, že nám ty dějiny byly vykládány právě touto optikou mužské ješitnosti, která má tendenci přehlížet pravou podstatu věcí. TOP

Asi tomu těch 5 hvězd patří, protože si nevzpomínám, že bych kdy viděl film z WW2, který se tolik soustředí na prožívání jednotlivých aktérů, a zároveň spadá do kolonky akční a ze zobrazení brutality válečných front nijak neustupuje. Když srovnávám s tím, co jsem viděl, myslím hlavně na dva další spektákly - Zachraňte vojina Ryana a Dunkerk. Spielberg šel v Ryanovi na dřeň a zobrazil doslova hrůzy války z první ruky, monstrózně, výrazně. Ale vyjma téhle složky to byla z jeho strany spíš oslava vojenství, leadershipu a hrdinství, navíc s jasně vymezenýma hlavníma hrdinama, kterým se podřizoval děj. Hřešit u toho na klasickou strukturu vyprávění by bylo hloupý, ale faktem určitě je, že víc American POV a dostatečně Hollywood likable to asi udělat nešlo, a to myslim se všema obrovskýma řemeslnýma kvalitama nebo přenesením pocitu nezlomnosti, ale i s některýma neduhama typu obvyklá sebedojímavost. Takový Nolan šel v Dunkerku víc po vnímání času v běžných situacích než po explicitně zobrazených hrůzách. V Dunkerku neměl hlavní hrdiny a spíš zprostředkovával, jak dlouhá, nepříjemná a plná nejistot musela být každá chvíle (sraní na pláži, nekonečnej běh s nosítkama nebo čekání na odvoz) a jak zmatečně se musel vnímat čas při té mase lidí, složitosti operací, nahodilosti situací.. Je to ale příliš studený film na to, aby ve mně zanechal nějakou výraznou emocionální stopu. Malick kombinoval z těch výše zmíněných přístupů od každého trochu, ale ani jeden Tenkou červenou linii nedefinuje. Válka je tu v zásadě pojatá jako naprosto osobité niterní prožívání každého jednoho člověka - kdy vlastní hlava mnohdy funguje jako větší zdroj pro myšlenky a obrazotvornost než to, co člověk přímo vidí. Malick zobrazil největší konflikt v dějinách jako rozmanitou plejádu lidských povah a příběhů, na jejímž pozadí létají kusy masa a odehrávají se politická klání, a tím pro mě nejvíc zboural bariéru a rušil tu čtvrtou stěnu natolik, že jsem se dokázal do těch situací a lidí fakt vžít.

Parazit je zatraceně zábavný film, ale jenom takováhle nálepka by pro něj byla škoda. Jde o velmi chytře napsanou, přesvědčivě zahranou a elegantně zrežírovanou směsici žánrů a stylů, mezi kterými Pon (tradičně) přeskakuje s nevídanou lehkostí, a přitom naprosto nečekaně, takže mě dokázal bez problému dostat do rozpoložení, ve kterém mě zrovna potřeboval. Zprvu satirický pohádkový příběh se v průběhu mění v absurdní komedii s líbivou reklamní stylizací i divadelními prvky a volně přechází do ostrého thrilleru s trefně nevtíravým a ve výsledku přeci jen hořce tíživým poselstvím: Velkorysost a altruismus jsou výsadami bohatých, o nichž můžou chudí ztroskotanci jenom snít. Cult alert!

Sledovat Romu je jako procházet se mezi pískovcovými Chrámovými stěnami, různě natáčet hlavu a obdivovat přitom, jak se tvary přírodou vytvořené architektury z každého úhlu trochu proměňují. Samozřejmě s tím rozdílem, že v kině je nehybným elementem divák a černobílou fresku mexických domů a ulic mu před očima uvádí do pohybu plovoucí kamera. Cuarón se podobně jako v Gravitaci nebo Potomcích lidí snaží až na výjimky oprostit od nutnosti střihu. Jenže jakkoliv je Roma především sondou do dennodenní lidské rutiny, snaha umožnit divákovi maximálně citlivý vhled nedovolí prosté výjevy snímat obdobně civilně a třeba i roztřesenou ruční kamerou, na kterou jsme u tohoto režiséra zvyklí. Pocit plynutí a vtažení do prostoru Cuarón dokonale vytváří hloubkovým umístěním a širokým rozvrstvením předmětů a postav v mizanscéně, ale taky krouživým přecházením mezi záběry takzvaně z pohybu do pohybu. Dokonce si nemyslím, že bych zašel příliš daleko s tvrzením, že Roma snese srovnání s velkými díly Andreje Tarkovského nebo třeba Františka Vláčila. Tato montáž vzpomínek dítěte podaná s odstupem zkušeného a ošlehaného tvůrce je jistě zemitější a přímočařejší než třeba Stalker nebo Marketa Lazarová a na první dobrou jí chybí vyloženě duchovní rozměr. Lze to ale chápat tak, že Cuarón nemá božský komplex a na svůj filmový svět nikdy neshlíží shora. Duchovno ve svých filmech vždy znázorňuje jako cosi mimořádného a záhadného, co není možné pochopit ani uchopit. A taková je i Roma – unikátně přemýšlivý film, a přitom zcela lidský.

Drásavě pomalé tempo vyprávění o smutném muži se zásadami, při kterém se Zahler precizně a často soustředí na příběhovou omáčku a plíživě utahuje šrouby á la Dennis Villeneuve (například úvodní vězeňská chůze přes několik pater a x chodeb). Pak postupně uvolňuje hněv hlavní postavy až do závěrečného masakru, kdy Bradley tvrdošíjně nastoluje rovnováhu, přičemž s ním k tomu určené nápravné zařízení příznačně odmítá spolupracovat. Vaughnova překvapivá fyzická transformace i těžce existenciální rozměr jeho role dělají z Bradleyho Thomase skutečně nezapomenutelnou postavu, jednu z nejlepších za poslední roky. Every time, the first container I grab is always that milk or that skim stuff. It's never the one I want. The law of averages says one out of three times, I ought to get the cream, but it doesn't happen.

Vtipálek Romain popsal svůj novej film jako „Star Wars, akorát bez vesmírných lodí“. Ve výsledku je tahle dvouhodinová, občas až žůžově přestylizovaná jízda „něco jako francouzská akční komedie“, akorát víc adrenalinová a popravdě mnohem vtipnější. Nekorektní vtípky na uprchlickou krizi nebo panickou hrůzu z terorismu jsou skvělý, ale králem je bezsporu iluminátama a chemtrails zblbnutej gangster v podání Vincenta Cassela. Gavras v jednom rozhovoru řek, že nerozumí světu kolem sebe. Evidentně proto točí filmy na základě znalosti určitýho prostředí, na který nabaluje zmatený a impulzivní postavy, který při konfrontaci s vnějším řádem značně selhávaj. Tím, že nevnucuje svůj pohled na to, jak by měl svět vypadat, a přesto ho dost trefně zrcadlí, si mě získal.

Den Skyldige na začátku sevře a do poslední vteřiny nepustí. Möller výborně pracuje s představivostí publika a rozvíjí úměrné množství zápletek, z nichž každou využívá pro prokreslení a plastičnost hlavní postavy. Jo, forma není originální - stylem navíc Tísňová linka hodně připomíná třeba film Noční jízda (2013). Jenže všechno, co se v průběhu nabitých 85 minut stane (nebo spíš zazní), má efekt na budoucí rozuzlení, žádná věta nepřijde nazmar. A tenhle storytelling já hodně cenim.

Na prvním dílu mám rád nejvíc tu tajuplnost a utaženost příběhu kolem hlavní postavy. Politický kontext, který dominuje knize, je spíš nastíněný a ve vyprávění hraje prim intimní prožívání ztraceného Bourna a "the only person I know" Marie Kreuz, která je z hlediska standardu femme fatale naprosto alternativní, jedinečná ve své lidské přirozenosti i upřímnosti, a co je nejdůležitější - totožně ztracená (absolutně odlišná od analytické Marie St. Jacques z předlohy). Greengrass Bourna žánrově vypiloval a udělal z něj skutečný plnoformátový biják, který určitě snese přísnější kritéria. Proti jeho provedení působí Limanova automobilová honička s (nejen) hudebním provedením a la Luc Besson v centru Paříže skoro úsměvně. Nicméně mi po letech došlo, že je to právě ještě ten jistej devadesátkovej vibe, díky kterému mi tenhle film nadobro přirostl k srdci. A ve výsledku možná ta snaha udržet to celé trochu "v minulosti" naplňuje atmosféru předlohy líp než zbytek trilogie.