Mr.KarlAdler

Takhle nějak bych si představoval řemeslně dobře zvládnutý český standard. A i když odhlédnu od řemesla (kamera, střih především), jde o docela dobrý a naprosto koukatelný film. Minimálně v první polovině Renč drží poměrně temnou a zatuchlou atmosféru (pro mě trochu nepochopitelně podrývanou pohádkově melancholickou hudbou) a s citem typizuje charaktery. Ve druhé polovině se mu ale Hlídač už dost drolí pod rukama. Možná je to i tím, že scenáristicky si důležité pasáže pro vyprávění sem tam značně zjednoduší. Režijně pak nezadržitelně klesá k reklamní kýčovitosti, což bohužel ubírá i na věrohodnosti výkonu herců, kteří jsou do té doby opravdu velmi dobří - Roden a Dlouhý navíc Siposovou s Jiráčkem nijak nezastiňují.

Neomalené a neotesané jako hlavní postava. Což se promítá do skokově roztěkaného vyprávění a v jistém smyslu i do závěru bez jasného rozuzlení a přidaného sentimentu - to první bývá, to druhé nikoliv. Greta Gerwing pohlíží na nejtěžší chvíle dospívání svojí Lady Bird jako na období impulzivního rozhodování bez promýšlení důsledků jednání, přičemž svou hrdinku následně s každým rozhodnutím zvlášť konfrontuje (jistě, nic nového). Ta ale prokazuje neuvěřitelnou houževnatost a až zarputilou cílevědomost srovnatelnou s dnešní generací mladých lidí kolem dvacítky. V tomhle mi přišel scénář trochu křiklavý – jako by se totiž snažil balancovat na hraně aktuálnosti a okolností života v Americe krátce po 9/11, přičemž je dějově ukotvený pouze v roce 2002 a stylově především dnes. Zbytek je ale bez rozpaků. V postavě Christininy matky se odráží ublíženost tvrdě pracující střední třídy bez výraznějšího životního úspěchu a ocenění, která měří život na jistoty (jimiž jsou peníze) a s hořkostí poukazuje na to, že americký sen je v podstatě jenom pro vyvolené. Zároveň je Lady Bird snad prvním filmem, který (byť na pozadí) citlivě přistupuje k problematice katolických kněží a sester v práci s dětmi a nevykresluje je jako nesnesitelné lidské kreatůrky, ale spíš jako dobrosrdcaté tragikomické postavičky. Zajímavé srovnání se nabízí s filmem Igby, který je natočený přesně v roce 2002 a jehož hlavní hrdina je takovou bohatší klukovskou verzí Lady Bird. Hey, do you believe in god? No. Why not? It's ridiculous. People call each other by names the parents made up for them, but they won't believe in god.

Až tak na pátý šestý pokus oceňuju úžasnej storytelling. To byla ještě doba, kdy Gatiss s Moffatem dokázali umně podat a odvyprávět detektivní zápletku - doba, kdy slepé/matoucí momenty sloužily jako prostředek pro budoucí divácký wow efekt, a skutečně měly význam pro závěrečná vysvětlení. Hounds of Baskerville je navíc prošpikovanej perfektníma epizodkama, z nichž vyčnívá U.M.Q.R.A.

PTA volí pro celých 130 minut prakticky jednotnou obrazovou stylizaci. Jemný a čistý styl v kombinaci s měkkým a hebkým hlasem, který Day-Lewis pro Woodcocka používá, navozuje sladce omamnou atmosféru zprvu příjemného a po čase jedovatého kouře. Skutečně jediný, kdo ve filmu kdy udělá prudké pohyby, je Alma. Ostatní se chovají jako bezkrevné loutky podléhající návrhářově genialitě. Dokonce i Reynoldsova robotická a s železnou logikou uvažující sestra Cyril je jenom článkem v dokonale nadesignovaném a na výkon postaveném světě. Po většinu času zachycuje Anderson konfrontaci dvou odlišných přístupů k životu – místy vtipně, místy hořce. Rozdělení rolí obou protagonistů, které je sžírá a neumožňuje jim naplno rozvíjet jejich společný vztah, ale ústí v zajímavou úroveň souznění. Dochází k němu pomocí nenápadného sado-masochistického principu, který Almě i Reynoldsovi pomůže volně dýchat. Nit z přízraků je výjimečná studie dvou destruktivních povah.

Co tohle bylo? Kdo vymyslel koncept bez konceptu s moderátorem, který se nedostane ke slovu, protože ho jeden z kandidátů neustále přerušuje? Moderátor se navíc repetitivně dívá do papíru, nesměřuje debatu konkrétním směrem a nezajistí dodržování pravidel, které dopředu ustanoví. Půl času, kdy má slovo, prosí diváky v sále o kultivovaný projev, což je v kontrastu s tím, jaké typy lidí si televize záměrně pozvala. O bezúčelných vstupech Kláry ani nemluvě. Skoro to vypadalo, jako by občas musel dostat slovo někdo jiný než Voříšek, protože ten má hlavu zavařenou z maximálně pěti slov, které se mu podaří vyslovit za sebou, a nezvládne už pojmout víc informací. Epic fail.

Lehce prvoplánové a přikrášlené, což z části chápu jako snahu o nějakou satiru nebo sebeironii, ale hlavně je to na krátký formát velmi ucelené a dobře napsané.

Epizoda VIII místy slušně chčije na to, co je nám svaté. Rytíře Jedi kritizuje za to, že si přivlastňují něco, co jim nepatří. Luke není tou legendou, za kterou ho odboj má, a Snoke nezaujme místo démonického ultimativního záporáka ve stylu imperátora Sidiouse. Vývoj na druhou stranu stáhl prakticky všechny postavy na stejnou úroveň, Síla už není něco, co se dá naučit, ale dostává realističtější, ačkoliv pořád dost abstraktní obrysy. Z Kylo Rena se vyklubal ten nejzajímavější charakter nové trilogie a jeho morální šachy s Rey je opravdu zábavné pozorovat. Navíc poprvé za celou dávnou galaktickou historii nedokážu říct, kdo že stojí na jaké straně síly a podle čeho ten temný a světlý pól rozlišovat. Elegantní a pravdivé. Celkově se totiž dá říct, že Star Wars zmoudřely, zklidnily se. Jsou méně epické, ale o to hloubavější. "Zkušené" postavy hrají důležitou roli těch, proti kterým se početná enkláva mladé krve musí vymezit, aby je nahradila ve vůdcovských rolích. A protože se člověk dívá z pohledu Poa nebo Rey a tlačí ty „zabedněné“ risku neschopné vykopávky, aby povolily, je demonstrace moudrosti jejich rozhodnutí o to působivější (jak u Laury Dern, tak u Luka) Je ale potřeba uznat, že Johnson nestmelil svou epizodu perfektně dohromady, k dokonalosti má vlastně hodně daleko. Skřípe to především ve chvílích, kdy má pointovat scenáristicky silné momenty (odlehčené i emocionální), tam jako by si nevěděl moc rady. Nicméně se mu nedá upřít cit pro obrazové vtípky (žehlička je geniální). S tvrzením, že se ze Star Wars stala další roztěkaná zábava ve stylu marvelovek, souhlasit nemůžu. Nemyslím si, že komiksárny tolik určují trendy, jakože spíš reflektují poptávku – šílený svět internetu a zmatečného uvažování i pestrobarevného humoru. Je proto logické, že filmy se zacílením na co nejširší skupinu diváků k podobnému stylu vyprávění, který sem tam naruší hranice fikčního světa, spějí. Otázkou tedy je, kterým směrem se bude franšíza dál ubírat, karty jsou rozhozeny hodně svobodně. Jestli ale boží recyklovač Abrams točí devítku, zrecykluje Johnsona, nebo dostaneme zase trochu nostalgie? Jak jsem byl původně z jeho návratu nadšený, říkám si, že po osmičce vlastně ani nedává smysl, kort když další trilogii točí celou Johnson.

Zatraceně zdařilé fantasy a přitom historické drama ve vší své (mnohy nečekané) explicitní krutosti. Svíravá atmosféra války ve dvou úhlech pohledu - dospělém a dětském. Oba jsou šedé, bezútěšné a vyžadují odvahu a schopnost sebeobětování, ale ten dětský skýtá možnosti úniku a naděje na vykoupení a spravedlnost (dospělý, zatížený plnou vahou odpovědnosti, už na víly nevěří). Skvělá del Torova práce se symbolikou - útěkové křídy, žáby zatěžující kořeny svobodného růstu, prasklé hodinky jako připomínka hrdinské minulosti nebo slepé vraždící monstrum. Obnažené motivy a paradoxy války, která je o pudech násilí, zaslepeném následování i bratrovraždách. Do vyvrcholení pronásledování Mercedes je del Toro perfektní, pak se snaží nastolit řád v univerzu svých ústředních postav, což není přehmat, jen očekávaná strategie. Svou nepředvídatelností v předchozím průběhu mě celkem odzbrojil, na konci už se mu to nepovedlo. I tak jsem dost nalazen na The Shape of Water.

Skoro se nabízí říct, že jde až o zbytečný film. Příliš digitální kýčovité záběry na vlak střídají rutinně zpracované, stále z jednoho úhlu a v téže kompozici nasnímané sekvence (Brannagh prostě jako by byl furt na prknech, ne na filmovém place) - ok, při nalezení těla zvolí z ničeho nic pohled totálně z půdorysu, až to ty předchozí boční shoty ruší, než aby jakkoliv zaujalo. Nehledě na to, že jeho Poirot je spíš něco mezi konvenčním Sherlockem a samotným Brannaghem a přehršel hvězd ve vedlejších postavách působí až trestuhodně nevyužitým dojmem. Ostatně co taky čekat, když jejich psychologizace je poměrně bídná (a neříkejte mi, že dvě hodiny stopáže nestačily), což sice napomůže diváka neznalého pointy udržet déle v nevědomosti, na druhou stranu udusává veškeré potěšení z přemýšlení u detektivní zápletky. Jsou to prostě laciné vějičky a na nějaké babrání se v charakterech asi nezbyl čas ani peníze (sežraly je ty digitální záběry, asi). Sympatický úvod a celkový oblouk směrem k hříčce s "naprostou vyvážeností" jeho Orient expres zachraňují dost stěží, přesto rozuzlení zanechává svou tíživostí docela dojem. Mimochodem, zaboha si nemůžu vzpomenout, jestli to v té Lumetově verzi dopadlo stejně - a už vůbec nevím, jaká pointa je v knize.

Za málo peněz hodně muziky. Marc Eberhardt se tady chová jako předpisový wallflower a v rámci možností ukazuje svůj skvělý cit pro detail. Nehledě na výpovědní hodnotu, kterou lze po rozkolu uvnitř AfD pozorovat až teď, ačkoliv dokument tohle podhoubí zachytil už v jeho zárodcích. Takové observační dílko nám v Čechách zoufale chybí - a nevím, jestli by natočit něco podobného (nabízí se) třeba s Okamurovci bylo vůbec možné.