Toj

Stylový post-noirový předobraz ghost-doga.. Zde nelze víc říct.. Pokud si někdo stěžuje na nelogičnosti, tak nezbývá než politovat, že se tím při sledování vůbec zaobíral.. Krásná atmosféra...

Příjemná letní blbost, kde naštve spousta únavných klišé a schématičnost a příjemně překvapí, že je to vzásadě nerušená dynamická akční jízda, kam nepatří logika. Zajímavý nápad se zdrogovanými postavy, které se zmateně probouzí na pár vteřin do akce, působí opravdu inteligentně. Jednak to vytváří neustálý pocit akce a zároveň si to vytváří svěží nadhledu, kdy se můžeme smát filmu/žánru samotnému... Toto filmové sebeuvědomění považuji za výrazné plus. Film připomíná hodně Pravdivé lži a zřejmě obsahuje i přímé odkazy..

Shlédnuto krátce po vzoru od Douglase Sirka (All That Heaven Allows). A mohl bych zde napsat podobné věci. Fassbinder využívá svého násilného umělého stylu, který perfektně slouží účelu. Perfektní komponovaní některých záběrů je zřejmým odkazem na původní Sirkův film. Pokud bych měl pokračovat ve srovnávání, tak je důležité, že Fassbinder šel do mnohem větších extrémů. Převážně věkový rozdíl dvojice budí silné pochyby. Zároveň přišel s tématem rasismu, které je i dnes aktuální. Je děsivé, že 30 let po zvěrstvech, které se v Německu děly, lidé bez studu v nenávisti a xenofóbii pokračují. Fassbinderovi se podařilo hlavně proniknout do dvou hlavních postav a proměna obou je zcela zásadní a vede k zajímavým úvahám.. Rozhodně se jedná o výborný film, který by mohl být snad i relativně divácky otevřený... (ale stále je to Fassbinder)

Prvních několik minut strhujících... Včetně popraskaného obrazu. Prolog skončil a přišla nuda a pocit trapnosti. Děj je nehorázně překombinovaný, což bohužel nefunguje tak jak by mělo (dějové zvraty jsou především únavné). A skákání z žánru do žánru také nefunguje.. Pocta brakovým filmům nakonec vypadá spíš jako parodující porno vědomé si vlastní špatnosti. Robert Rodriguez přišel s několika geniálními momenty, ale v zásadě jenom demonstruje, že Tarantino je mnohem citlivější tvůrce, který je ve svých poctách jemnější - možná Tarantinův vztah k té odpadové kultuře je i upřímnější, divák se necítí trapně a nedochází k hluchým místům. Snad příště to bude lepší...

Mé první setkání se Sirkem a hned výjimečný zážitek. Geniálně propracované a podmanivé v každém záběru. Zcela nerozumím tomu, proč musel být Douglas Sirk pochopený až zpětné. Kritický rozměr i neuvěřitelná vizuální promyšlenost musí diváka praštit do očí. Myslím, že v 50. letech muselo snít spoustu starších žen o mladém muži, který za třpytu hvězd krmí srnky v zasněžené krajině. :)

S tímhle seriálem je to složitější.. Není vůbec jednoduché si ho připustit a vlastně vůbec nesplňuje očekávání od seriálů. Člověk je zvyklý, že seriály prostě bývají jednodušší, snáze stravitelné s jednoduchými typovými postavy a ohromnými zvraty, často se hraje na nějaké budování napětí, cliffhangery atd. A to ať mluvíme o tradičních epizodních seriálech, nebo o nějakých nových vlnách seriálů. Ať se jedná o kvalitní věc, nebo o špatnou věc, bývají zřejmé nějaké primitivní útoky na diváka. Mad meni se hodně liší. Seriál nabízí takové okénko do šedsátých let, do reklamní branže i do budování firmy. Často dochází téměř k odramatizování. Mnoho naprosto dějově zásadních věcí je zcela vynecháno, přestože se seriál v předchozích dílech postavou zabýval. Dialogy a dění se často pohybuje v náznacích. Tím se seriál úspěšně vyhýbá otřepaným klišé a počítá s tím, že si divák domyslí, co se za konkrétní větou skrývá, k čemu to povede, co to znamená. A stejně tak i s dějovými linky. Tenhle seriál je vlastně velmi vkusný. Zbytečně se nevnucuje a explicitně je vyřčeno velmi málo. Seriál předpokládá inteligenci a nějakou spolupráci diváka, což je velmi příjemné. Po třech sériích a půlce série čtvrté mohu říct, že jsem si seriál skutečně oblíbil a v některých ohledech je zcela bezkonkurenční.

Překvapivě progresivní záležitost, která zpočátku nedá uplně vědět na čem divák je... Po expozici ovšem přichází naprosto jedinečný zážitek. Náboženství, pokrytectví a rasismus je nakonec rozveden pomocí úžasných metafor a zajímavých dialogů. Nakonec potěší i rozbití pravidel montáže a kamery.

Z filmů, které jsem od Samuella Fullera doposud viděl mě tento nadchl nejvíc. A to nejsem přehnaný fanoušek westernů... Každopádně je zřejmé, že Godard ve svém U konce s dechem tento film necitoval nadarmo. Styl je zde vybroušen k naprosté genialitě. Jedinečnost snímků je cítit všude - zběsilé detaily na oči, záběry z nezvyklých někdy až extrémních kamerových úhlů, vytříbenost obrazu, promyšlená mizanscéna, rozmazávání a obecně subjtektivní kamera, netradičně vystavěný děj, brutalita a sexualita... Fuller natočil šokující western...

Godard natočil naprosto perfektní esej o komunismu. Ideologii ponechávám stranou. Netroufám si tvrdit, že době, kulturním i politickým odkazům rozumím natolik, abych byl Godardovi v této hře rovnocen. Nicméně to jako film funguje výborně. Geniální je vše - barvy, významotvorná práce s formou, roztroušenost a nejbrechtovatější brechtování (efektem zcizení se často stává samo jméno Bertolt Brecht). Tento film vytváří úžasný příklad toho, kam lze hranice média posunout, co lze vytvořit a nabízí mnoho cest k chápání..

Fantastické... Nevím do jaké míry to lze skutečně považovat za noir, každopádně to není asi podstatný.. Objevuje se zde několik archetypálních motivů, které si za 50 let budou půjčovat všechny seriály. Krásné je to zběsilé tempo.. To co jinde vystačí na celý film, tady má prostor 20 minut, což je přesně tak, aby to diváka neodradilo... Film, který baví celou dobu, neštve diváka a je plný zajímavých nápadů.. A James Cagney je unikátní padouch!