Toj

Bunuel uměl. Film je geniální jak v celku, tak v těch nejmenších precizně naplánovaných detailech, jak na povrchu, tak v mnohých možných hlubokých interpretacích. Obdivuhodná je Buňuela imaginace pro surreálno. Je smutné, že dneska by podobnou zápletku nikdo nedokázal rozvést aniž by ten barák fyzicky zabarikádoval, nebo aniž by členové domu neměli na noze senzor, který by jim odpálil mozek pokud by odešli.

Geniální!!! Myslím, že některé scény zůstanou v mé hlavě už napořád.. Jsem si vědom toho, že lze polemizovat jestli to občas nespadá do nějaké manýry, jestli forma není příliš zbytečně melodramaticky přestylizovaná a jestli úplný závěr není rána do obličeje inteligentního diváka s trochou vkusu. A asi lze v těchto případech říct: Ano! Ovšem v tomto případě mi je to jedno a umím odpouštět....

Zvláštní film, který mě překvapil sexuální otevřeností. Jedná se o sérii různě propojených milostných povídek, které spojují témata jako je touha. To vše v Ophülsovském vizuálně naprosto podmanivém kabátu. Bohužel nějak v tom nenacházím víc

Jedovaté, nemocné a zvrácené... Náckové, násilí, sexuální deviace, ztráta lidství - jedno jde s druhým. Zlo plodí zlo. Za zmínku stojí úžasná práce s barvami. Geniální je rovněž kamera, jejíž povolný pohyb od detailů, k celkům, z detailů na detaily, nebo celků na detaily atd. mě dováděl k šílenství. A pokud někdo má problém s homosexualitou Viscontiho a myslí si, že se to projevuje na jeho nechuti k filmu, tak by možná bylo fér, kdyby se jedinec upřímně zamyslel nad vlastní orientací :)

Tak když jsem tenhle film viděl naposledy, tak jsem určitě neměl ani občanku a mé dojmy byly smíšené, nechápal jsem a nudil jsem se. Nyní po druhém shlédnutí o mnoho let později, po stovkách či tisících filmových zkušenostech si mě film získal. Naprosto dokonale promyšlené. Každá složka filmové řeči vytváří hypnotický, magický obraz, který se zmocňuje ve své genialitě diváka. Propracovaný je vyprávění, které ve vzpomínkách a snech sklouzává do surrealismu. Je vidět, že Fellini je velmi inteligentní člověk, který toho měl mnoho načteno, což dokázal skloubit s geniálním tvůrčím duchem. Nezbývá než politovat každého, kdo se nenechá unést tímto skvostem.

Tak po shlédnutí jsem spíše zklamaný... Málo sebereflexe, příliš bournovského střihu, k osmdesátkám se to vrací v témetech, plochosti, homoerotice, násilí, svalech a to vše jako symptom Stallonovské neschopnosti se posunout či utvořit si nadhled. Forma je současná, ale dohromady to nefunguje. V 80. letech jsme byli zvyklí na přehlednější akci, kdy se divák kochal nezničitelností, mužností a svalnatostí hrdinů, tady současný zběsilý střih likviduje možnost se kochat... Chybí kvalitní vystavění děje, gradace... Je to pak spíš sled scén, které jsou postradatelné, nic zapamatování hodného, kulervoucího.. Chybí dobrý nápad na dechberoucí orginální akční scénu. Takže problém není jenom v plochosti filmu, ale i v tom, že to není zábava.. U některejch bojovejch scén jsem dokonce usínal... Člověku pak zbývá pár vtípků a ty herci, že tam jsou najednou.. Tím to končí.

Není těžké pochopit, proč je dnes film tak adorován. Je to určitě oprávněně. Dlouhé kamerové jízdy, kamera nám ukazuje prostor i osoby v něm ve své komplexnosti. Jednou přejede k úplně jinému dění a jindy jen stojí na místě a různé děje vnikají do obrazu téměř ve stylu grotesky. V jeden moment se bavíme komickými gagy a najednou se ocitnem v těžkém dramatu a to vše jako taková nadsazená kritika vyšší společnosti i jejího služebnictva. Všichni se chovají směšně a hloupě, přestože se umí tvářit vážně. A musím říct, že mě to místy dokázalo i trochu zasáhnout. Na druhou stranu já osobně jsem z těhlech filmů zabývající se vyšší společností na návštěvě v něčím sídle trochu unaven...

Tohle je prostě moje.... Malý temný prostor, tíživá atmosféra a poetické retrospektivy člověka, který udělal z lásky pěknou blbost... Už rozumím proč Béla Tarr říkal, že má rád francouzský noir (konkrétně právě Carné)... A skutečně Francie v tomto žánru, který se obvykle připisuje USA v letech pozdějších, nijak nezaostává.... Jednoznačně doporučuji...

Jej... Nějak mi ten Clair vůbec nevyhovuje.. Až tady jsem si uvědomil jak nemám rád muzikály a hlavně muzikály, znásilněné groteskou. Tanec, radost, ztřeštěné honičky, klasické komediální twisty a to vše jako pozadí k téměř archetypálnímu příběhu o výherním loterijním tiketu, který spíš otráví než zaujme. Nicméně mnohé zde stojí za vyzdvihnutí. Práce se zvukem - zvuk je na svou dobu na profesionální úrovni a zároveň je zde použit aktivně k rozvíjení gagů a příběhu.. Co mě ovšem zaujalo nejvíc, byla místy podmanivá téměř surrealistická mizanscéna...

Henri-Georges Clouzot mě začíná stále víc bavit. Už v roce 1943 bylo možné vytvořit kvalitní psychothriller s alespoň pro mě naprosto úchvatnou závěrečnou scénou.. Stylově rozhodně zaujme, ale aniž by to bylo na úkor nějakého sdělení... Víc takových filmů a budu spokojený.. :)