zencitizen

Zvláštní, mátožný, elegický a neuvěřitelně působivý film. Jako by celý vyprávěný v poloze bdělého "lucidního" snu během zvadlého odpoledne. Nebo spíš film vyprávěný z pozice smrti, ke které ve filmu všechno směřuje. Realita tu má podobu naprosto nečitelných záblesků, doměnek, afektů, paranoidní posedlosti. Tvář vraha není vidět a na konci upadáme do podobné temnoty jako hrdinové. Domnělý skutečný/vrah si nasazuje černé brýle a my zažíváme nicotu smrti. Ještě teď mám z toho filmu husí kůži. Možná, že ustřední postavou je právě odevzdaná Mo, záhadná melancholická Cutterova žena a pozdější Boneova milenka. Ona svýma černýma očima vtahuje celý film ke vlastní smrti i smrti všech okolo.

Vlastně se to téměř nedá snést. Většina filmu je vystavěna na nepatrně variovaném formálním modelu: polocelky dvou u stolu mluvících lidí. To několikrát za sebou bez přílišné obměny. Tenhle základní model je potom občas rytmicky protkán různými bizarními scénkami. Jednoduše řečeno: je to hlavně konverzačka a je evidentní, že Andersonovi jde hlavně o to, co se říká, o slova a Pynchonovy věty, které chce zjevně zachovat v co nejvyšší míře, proto se je ani nesnaží nejak zvlášť inscenovat. Všechno si musíme představit skrze obličejové rejstříky herců a melodicky plynoucí šílené konspirační zkazky padající z jejich úst. Od druhé poloviny je ale film naprosto vtahující a doslova mě ovládnul svojí rozkošnou paranoiou. Je to možná ještě méně divácky vděčné než The Master. Lidi, co měli rádi Boogie Nights nebo Magnolii ať na to spíš nechodí, jinak budou zklamáni tímhle zvláštně starosvětsky natočeným filmem (skoro žádné pohyby kamery, což byl dřív Andersonův trademark). Viděno z dvdscreeneru, takže relevantní komentář bude až po shlédnutí v kině.

Tohle je velice krásný a zcela svobodný film. Volná, unikavá struktura spíš podobná poezii než dramaticky vystavěnému dílu. Schroeter má absolutní smysl pro rytmus a barvu řeči, lidského hlasu, zpěvu a melodie. Takže Deux jsou opravdu cosi na způsob "zpěvohry" nebo lépe řečeno koláže mnoha různých jazyků (mluví se tam portugalsky, francouzsky, anglicky) zvuků a hudebních motivů. Pravda scény jsou spíš rozvíjeny v jakémsi divadelním odstupu a zcizování, kdy to prostě nevypadá veristicky, ale naopak je to velká manýra - to někoho může iritovat, uznávám. Je to ale hlavně velice hravý film. Je v něm uvolněná radost, která je nakažlivá. Je tam taky spousta špatného vkusu a podivností, ale celé to dohromady tvoří celek nabitý energií. Deux se nepotřbují nikam tlačit, jen znovu a znovu vystavovat milovanou Huppert novým a novým pokojům v tomhle paláci divů. A navíc neustále přítomný Lautreámont!

Garmon to tady popsal velice pěkně. Poprvé jsem byl po shlédnutí Jména kódu Rubín naprosto konsternován, očekávaje od Němce málem vysoký styl Démantů noci. Tohle bylo ale něco jiného, něco zcela mimo kategorie. S dalšími projekcemi už ten film ale začal růst - možná právě díky té podvratné pitomosti a imbecilitě, která ale nakonce dá zrodit neoddiskutovatelnému půvabu. Spojitost s alychmickými postupy, kde věc musí shnít, aby mohl zazářit paví chvost kamene mudrců opravdu není od věci. Teď už na film vzpomínám se slzou v oku. To platí i pro Hammerovy synťáčky.

God Shave The Qeen! A opět film, který po způsobu Buňuela krásně legitimizuje nejrůznější osobní obsese. Film plný rituální erotiky, zvláštní duchovnosti zjevované ale pouze skrze zájem o ženské a dívčí tělo. Taková mile podvratná portugalská verze Deníku bláznivého starce od Tanizakiho. Navíc metafota zmrzlinářského byznysu jako filmového průmyslu - viz scéna nezdařené koprodukce mezi Joaem a francouzským zmrzlinářem je neodolatelná. Monteiro hraje jako Buster Keaton, takže Božská komedia má nádherný vzletný a snový půvab němé grotesky.

Tady Fellini překročil sama sebe. Celý film je přehlídkou archetypických obrazů, které jako by pocházely z úplného podsvětí, ze zákulisí mysli, a taky tak působí. Klíč k filmu je hned v sekvenci v Benátkách, kdy se obří hlava Venuše potápí pod hladinu. V tu chvíli klesáme i my a noříme se do divoké spleti obrazů a vyjevů podvědomí. Takže Casanova nepůsobí na běžné smysly, byť je vizuálně orgiastický, ale jde myslím ve svém působení mnohem dál. Nevadí proto ani jeho naprostá bezcílnost, zmrtvělost, epizody se řadí jedna za druhou - je to film - přízrak, film rušící přirozené vnímání času.

Takhle nejak by vypadal zfilmovaný Thomas Pynchon. Jestli P. T. Anderson bude opravdu dělat Inherent Vice, měl by na tohle koukat od rána do večera.

Tenhle film se dá směle postavit vedle kanonizovaného Resnaise vysokého stylu v době Hirošimy nebo Marienbadu. Úvodní sekvence o zloději kabelky se stylistickou brizancí dá srovnat právě s úvodními jízdami a montážnictvím v Hirošimě. Zbytek je ale těžko popsatelný. Fenomén náhody. Sabine Azéma přepálená jako vždycky, Dussolier jako roztomilý stalker s výbuchy nekontrolovatelného vzteku. Almaric jako dobrácký policajt... Naprosto podivné rakursy a všemožné úhyby kamery stranou ve chvíli, kdy se to čeká nejmíň. Poťouchlý a potutelný humor. Volně "jazzově" plynoucí příběh. Nadšení.

Jako je nejlepší "adaptace" Kafky, Trierova Evropa, tak potom nejlepší "adaptace" knih Phlipa K. Dicka jsou Kellyho Southland Tales (český název je jako obvykle dementní). Mimořádně vtipný a chytrý film plný paranoie, politiky, alternativní budoucnosti, dvojnictví a tématu Vykupitele - což je často i téma Dickových hlavně pozdějších knih, jejichž duch se ale moc do techno scifáren typu Blade Runner nebo Minority Report převést nedá. Film má navíc trochu comicosvě barvotiskový odér, skrytý ale za velice sofistikovanými až dechberoucími fromálními postupy. V Cannes ho na premiéře vypískali, tady většina blábolí o zahleděnosti do sebe (v případě uměleckého díla je tenhle pojem contradictio in adjecto), ale tohle je budoucí klasika. Kult. Teen horneness is not a crime!

Samozřejmě - není to ten nejlepší film. Ani nevím proč se mi tak líbí. Asi proto, že zachycuje devadesátky, dobu, která se už nikdy nebude opakovat a která byla jako "klondike", zlatá horečka. Představuju si, že právě takhle by mohl někdo adaptovat Sestru od Topola. Líbí se mi ten mix nadsázky, reklamkářského samožerství a mezopotámské mytologie. Plus krásná ukázka ruské mentality. "Byl jsi někdy na západě? Ne? To je dobře, protože tam nás ani nepovažují za lidi. Jsme pro ně jen hovna a zvířata".