zencitizen

Byl jsem nadšený, nic jsem nečekal, ale film mi způsobil proměnu krve i buněk. Jako by mne přenesl do jiné reality. Byl to skoro trip. Po skončení jsem se "pracně osvobozoval z čaromoci tohoto uměleckého díla". Ale méně emocionálně a víc analyticky: Je to opravdu Baumbach: zmraženě absurdní, stylizované dialogy, akademická satira, a zároveň je to v některých pasážích téměř Spielberg. Nejvíc na mne zapůsobila část odehrávající se po "toxické události", kde na povrch vyplavou úzkostné stavy Gretty Gerwing. Právě to, že se film vrátí po rozmáchle vystavěné akční pasáži ke komorní konverzačce považuju za výjimečné. Událost všechny lidské bytosti proměnila a dosud skryté tendence vyhrotila. Závěrečná píseň LCD Soundsystem a titulková sekvence je metaforou celého filmu: nejdřív naprosto boží, pak už "jen" moc dlouhé.

Östlunda mám rád, ale v mnohokrát zmiňovaném třetím dějství se to opravdu překlopí do příliš průhledné a prvoplánové teze. Dialektika pána a raba pro americké publikum. A jak už někdo také několikrát zmínil, White Lotus, který operuje na podobném poli, je mnohem povedenější a umělecky úspěšnější.

Ten film rozhodně není horší než jeho pretenciózní předchůdce 12 let v řetězech. Publicisté a koneckonců i mnoho diváků dělá při recepci filmů (a v širokém slova smyslu "uměleckého" díla) jednu zásadní chybu. Projektují do díla svá očekávání a apriorní představy, a dílo pak posuzují podle toho, zda byly nebo nebyly naplněny. Jenže dílo se musí posuzovat podle toho, co opravdu obsahuje, ne to co si představujeme, že má obsahovat.  Musíme  uplatnit bezpředsudečnou recepci. Nechat na sebe dílo působit a všimnout si jeho záměrů. Teprve pak může nastat kritika: pokud dílo své záměry nenaplní. Například: Martin Svoboda na Kinoboxu vytýká filmu, že je v něm málo dialogů nebo že jsou na nějaké "bazální", primitivní úrovni. Ale to je nesmysl, film chce být fyzický, chce zanechat pocit fyzična, chce abychom hlavně slyšeli a cítili (myslím nosem), proto také redukuje barevnou škálu. Důležité jsou jiné smysly, vizuální je omezen, taktilní a sluchový zvýrazněn. Takže film chce být spíš neotesaný, ale intenzivní. A tak by se dalo postupovat dál. Nejsem žádný fanda Willa Smithe, ale myslím, že všichni ten film "hejtí" jen proto, že můžou, vědí, že je v nemilosti. A mimochodem: výše jsem formuloval své kritické krédo, to není špatný :-)