bublajsa

"Přátelé" jsou jako jeden muž. Narodí se, rozpačitě dozrává a poznává sám sebe. Nastává vrcholné období, kdy prostě nemá chybu, je plný síly a řítí se jako lokomotiva. Následuje čas zklidnění, vyzrání, tempo se zpomaluje (ke konci už může dojít ke trapnostem a chabým pokusům být zase ten statný hřebec). V nejlepším se má přestat, což se téhle povedené partě rozmanitých charakterů, myslím, povedlo. Jsou to prostě oni a my je za to milujeme, zvláště při opětovném nostalgickém sledování.

Poctivě shlédnuto od první do poslední vteřiny. (Dík, Netflix.) Má to naprosto všechno, všechno do sebe zapadá a zapadlo. Každá scéna, každá emoce, chování a vývoj všech postav, plus trocha černého humoru a nadhledu. Před mnoha lety na mě v televizi občas nějaký díl vyskočil, už tenkrát to byl můj šálek, ale až teď to můžu konečně zhodnotit celek. Pro mě DOKONALOST.

Piškota jsem si zamilovala okamžitě, počáteční averze k Ally se postupem času převtělila do "vztahuknejlepšíkamarádce" a když se na scéně objevil Robert Downey Jr.(!), bylo vymalováno úplně. Barvité postavy, gagy, osudy, vztahy, humor a to vše zabaleno do sympatického prostředí právničiny. Škoda jen té řady poslední, do mrtvoly by se kopat nemělo ...

I když seriál vznikl v témže roce jako "Chicago Hope", nemůžu si pomoct, ale subjektivně mám pocit, že bylo od "Pohotovosti" opisováno a to průměrně ... Profesionální práce na profesionálních lékařských úkonech a případech se vyrovnaně mísí se vztahy, charaktery a problémy lékařů, kteří jsou úplně obyčejní lidé s obyčejnými starostmi. A přesto neobyčejní hrdinové, což nám ale není dominantně servírováno, ale ani opomíjeno. V porovnání s následujícími seriály z lékařského prostředí mi "Pohotovost" stále vychází jako jejich moudrá a naprosto vyrovnaná matka.

Bez Simpsonových si snad ani nedokážu svůj filmový a televizní rozvoj představit. Klasika a "rutina", bez které by byla narušena má osobní rovnováha. Simpsonovi pro mě existujou tak přirozeně a samozřejmě, jako barevná televize. Jejich vývoj a zrání je krásně vidět zejména na starších sériích. Postupem času byly vybroušeny jako diamant a dnes se zdá, že už se snad ani dál a výš dostat nemohou. Hluboká poklona tvůrcům. (Nejraději mám díly okolo desáté řady a bezhlavě jsem se zamilovala do Homera.)

Matematik a fyzik Atkinson není dobrým hercem, ale geniálním komikem. Dal světu pana Beana a já jsem za to vděčná. Vyrostla jsem s ním, a i když poslední pokusy vzkřísit ho působí jako autoparodie, pro mě je a bude tím roztržitým, roztomilým a geniálně vtipným velkým dítětem, které doprovází milý a inteligentní humor a rovnováha.

SPOILER. Možná bych dala i těch pět hvězdiček, jízda to byla parádní, pro mě hlavně díky Hughovi Grantovi a Donaldu Sutherlandovi, ale mám jeden velký problém a to naprosto nelogické chování postav ohledně vražedné zbraně. To byl sakra takový problém ji hodit třeba do toho moře, ať už postavou, která ji schovala nebo která ji pak našla?! Tohle je pro mě dost logický fail, který zanechal hořkou pachuť lehkého zklamání v jinak veskrze pozitivních dojmech z celé minisérie. Škoda.

Musím uznat, že i přes pár chvilek úsměvného patosu, roztomilých žánrových klišé a přepálené poslední dva díly jsem se velmi bavila. Atmosféra úzkosti a strachu je spolu se zlověstnou atmosférou čišící ze záznamů na videopáskách dobře fungující kombo. V posledních dvou epizodách už toho sci-fi nadpřirozena bylo na mě moc, ale uplně poslední, dokonalý záběr si to u mě vyžehlil.

Čtvrtá hvězda za konec. Ten opravdu příjemně překvapil.

První série: 5*, druhá série bohužel 3*.