woody

Pokud se toho moje děti dožijou, tohle jim ukážu jako záznam toho, v čem jsme žili. Kecám. V čem budou žít i ony. McKay do toho narval všechno a kupodivu (na Netflix) to drží pohromadě.

Extrémně brutální, nepateticky osudové, naprosto nekompromisní. Čelist na zemi.

Člověk v tom koukání se na jiné kuchaře nalézá nějakou vnitřní harmonii nebo jsem plně přijal svou normcore osobnost, nevim. A na Netflixu je teď jedna obzvláště vydařená - The Final Table. Dvanáct dvojic profesionálních kuchařů z celého světa vaří pokaždý jídlo jedný daný země. Nejdřív pro porotu složenou z místních celebrit, tři nejslabší týmy pak vaří pro největšího šéfkuchaře té země. Kdo je zase nejslabší, končí. Nic víc. Žádné taktizování, žádné strategie, žádné podrazy, žádný umělý vytváření emocí - čistá procedurálka, profíci ve svým oboru, co se snaží uvařit nejlepší a nejzajímavější jídlo. Jednoduchý koncept tak nechává diváka unášet se na vlnách preciznosti a dokonalosti, šlape to jak švýcarský hodinky a navíc to má obří rozpočet, žádný šméčko. Mindhunter mezi kuchařskými show.

Ukázkový fan-servis. Návraty starých milovaných postav, výborné mikrozápletky. Pro milovníky seriálu nejhezčí možné rozloučení (že to jde ukázkově posrat ukázaly třeba nové Gillmorky, takže o důvod víc, proč zaleskat)

Tenkrát v Hollywoodu není Tarantinův divácky nejvtřícnější film. Je hodně osobní, rozvětvený, pro evropské (ale i americké) diváky neznalé kontextu 50s a 60s Hollywoodu nicneříkající. V každé ze 160 minut je vidět, jak je to pro Tarantina velice osobní. V době zavraždění Sharon Tateové mu bylo 6 let a žil v L.A. - a zbožňoval ty béčkové filmy a seriály, jimž dnes vzdává hold. A lze tvrdit, že ho ta událost, extrémně krvavá a dodnes nepochopitelná, trvale poznamenala. Tu éru nostalgicky spojuje se svým dětstvím a postava Tateové to v sobě všechno vystihuje. Nedivím se lakonickému setření novinářky, která ho na tiskovce obvinila, že je v tom filmu jen vizuální atrakce. Není, je to jedna z nejlepších Tarantinových postav, která ukazuje, o jak vyspělého a výjimečně nadaného autora se jedná - zatímco v minulosti všechny jeho postavy mluví a mluví, mnohdy až plácají, Tateová je silná v okamžicích, kdy nic neříká, usmívá se a prostě si užívá onu bezstarostnost Hollywoodu konce 60. let, která ji do jisté míry stála život. Počítání, kolik dialogů měli muži a ženy v tomto filmu, je pak vyloženou debilitou jisté části názorového spektra. Nedokážu odhadnout, zda je potřeba znát dopodrobna historii 50s a 60s Hollywoodu. Sám jsem po projekci spadl do wiki-králičí nory a dohledával si, kteří z těch lidí byli reální, co byly ty seriály/filmy zač a čím byli tak důležití, že je Tarantino ztvárnil. Povědomí o Mansonovi a Tateové má ovšem díky bulváru v podstatě každý, což je asi to nejdůležitější. Všechno ostatní jsou pomrkávání a odkazy pro znalé. Kromě naprosto krásného závěru (vyhýbejte se spoilerům!) mě nejvíce uchvátila sekvence na Mansonově farmě. Tarantino zde dotáhl do extrému svou úžasnou schopnost budování nevědomého napětí, jako to předvedl už u hospody plné nácků nebo to převáděl po celou dobu v Hrozné osmičce. Ta skoro čtvrthodinová scéna je svou gradací a hlavně zneužíváním diváckých očekávání naprostý top a těším se, až ji uvidím znovu. Podobně jako u Hanebných panchartů to bude vyžadovat druhé nebo i třetí zhlédnutí. Nejen, aby si člověk všiml všech nuancí a nápověd, ale aby byl už také připravený na to, co ho čeká. A mohl se tomu plně poddat. (Kolují zvěsti, že by mohl Tarantino na Netflix časem uvolnit o několik desítek minut rozšířenou verzi - sem s ňou, do toho světa se chce člověk prostě znovu vrátit, protože to je krásný svět šestiletého milovníka filmu). PS: Brad Pitt si to dává jako nikdy.

Je to přesně takové, jak jsme doufali - výborně napsané, skvěle zahrané a velmi dobře zrežírované. Jestliže dodnes byla za nejzběsilejší komedii všeobecně považováno Raz, dva, tři, Iannucci nechává Wildera daleko za sebou. Jeho tempo je vražedné, snaha o vládu nad nejvíc nejlepším Sovětským svazem je strukturována jako závod, v níž vítězové berou vše a poražení končí v gulagu - tomu se přizpůsobují i dialogy s kadencí kaťuše. Všechny postavy jsou karikaturami - Malenkov blbý jak tágo, Chruščov úlisný nekňuba, Berja sadistické čuně, Molotov senilní patriarcha, avšak v prostředí, v němž mají absolutní a neomezenou moc a naprosto pohrdají lidskými životy, se stávají především děsivými studiemi rozkladu člověka v totalitním režimu. Navíc zahrané s takovou láskou a precizností, až se tají dech. Dávám 9 z 10 matrjošek.

Nový Zahlerův film je hozený trošku jinam než jeho předchozí dva opusy. Klade mnohem větší důraz na sociální kontext (který způsobuje valné většině amerických recenzentů osypky), velice podrobné prokreslení postav a bizarně odosobněnou atmosféru fiktivního Bulwarku. Dialogy jsou absolutně cheesy, jak je u něho zvykem, ale obzvláště v prvních 20 minutách je to over the top. Násilí je tu mnohem méně než třeba v Bloku 99, ale o to více šokuje (scéna v bance, tvl). Zahler dospívá, rozpočty bobtnají, ale pořád si zachovává absolutní kontrolu a autorskou vizi, což se projevuje i takřka tříhodinovou délkou a přímými direkty na divácké očekávání. Natolik se vymyká současné tvorbě, že ho prostě nejde nemít rád.

Ruská odpověď na Denise, postrach ulice. Výborný timing gagů, množství originálních nápadů, velmi hezká animace. Jedna z mála věcí, na které se může rodič dívat s děckem a nebude mít pocit, že ho do hlavy řeže úhlová bruska.

Kdo považuje za nejlepší marvelovky CAII a CA:CW, bude nadšený. Russovým se podařilo neuvěřitelné - skloubit postavy ze všech 8 sérií, aby to dávalo smysl, bylo to stravitelné, a každý segment má navíc přesně to, co na nich máme rádi - strážci galaxie a Thor jsou vesmírné opery, Strange a Stark sarkastičtí egoisté, Spider Man ukecaný nerd atd. Žádné vysvětlovačky, žádné představování - všechny ty postavy jsme za uplynulých 10 let viděli mnohokrát a víme, co čekat... Největší prostor tak dostává Thanos. Marvel má konečně pořádného ikonického záporáka, který není jen bezejmennou mlátičkou, ale charakterní postavou s motivací, minulostí, navíc skvěle zahranou - po Glumovi asi nejlepší komplet CGI postava. AIII je defacto brána celá z jeho pohledu, což se projevuje zejména na konci, tam se do toho Marvel fakt nebojí šlápnout okovanou botou. Už jenom pro toto neobvyklé rozhodnutí je nutné na nové Avengers koukat jinak než jen jako na spotřební zboží alá DC univerzum (a všechny ostatní komiksovky), ale jako na velice chytrý a v hodně ohledech osvěžujícím způsobem nekompromisní film. Kam se hrabe krotký Logan, a to k tomu nepotřebují ani Rkový rating.

Mad Max: Fury Road je nejprogresivnějším blockbusterem dekády. Kupodivu tak činí právě tím, jak moc je staromilecký. Žádné převratné hrátky s narací, bez novátorských CGI efektů - prostě ryzí radost z vyprávění, přímočarost. Všechny ostatní blockbustery okolo odcházejí na hambu, protože se ukazuje, jak jsou sterilní a generické ... Mám je rád, ale oproti Mad Maxovi působí jako chudí příbuzní. Miller předvádí film z jiné galaxie, galaxie auteurských megafilmů, které vymřely s odchodem Nového Hollywoodu. Někdo z Warner Bros. však jeho bizarní a maximalistické vizi post-apo světa uvěřil a daroval mu přes 200 mega. Miller z nich udělal něco tak božího, že jste to snad neviděli. Do detailu promyšlená výprava i děj (!), vysoustružená režie, nevídané ztvárnění žen - akčních hrdinek... Mad Max je opravdu film roku, možná i dekády, každopádně však jedna z největších událostí, kterou jsem kdy v kině viděl.