ad-k

Nejvýstižnější popis se mi jeví jako "sebestředné filmařské cvičení". Neustále se opakující postupy, nadužívané efekty a důraz na detail. Pobaví / potěší odkazy do minulosti (nejen k giallu), esteticky, resp. audiovizuálně to může leckomu lahodit (stejně jako předchozí Amer), přičemž sám nepopírám, že některé momenty a kamerové záběry nepostrádají originalitu, nicméně čeho je příliš... Zároveň chápu, že nejde v prvé řadě o dějovou linku, přesto chybí jakési pojivo mezi vizuálem a tím, co se skrývá (nebo má skrývat) pod povrchem. Divák zkrátka není účasten a upřímně mi bylo naprosto lhostejné co se v daný moment na plátně děje, dokonce i jak celý film skončí. Pocit vyprázdněnosti... │40%

Ústřední dvojice Raoul a Raphaela přichází na jakousi obskurní vernisáž obrazů v prostorách bytového domu, kde se seznamují s několika dalšími jedinci (či chovanci). Přítomna je na místě především mlha, barevné filtry v osvětlení, neúnavný syntetický hudební podklad a zástupy postávajících, snad bavících se lidí. Ve vzduchu však visí nejen umělecké obrazy, nýbrž i zvláštní neklid. Chování některých jedinců nabírá poněkud pokřivených směrů a hodnot, apokalypsa zdá se býti na dosah... Německý režisér (a zároveň scénárista) Eckhart Schmidt posadil svůj film do jakéhosi abstraktního období, kde je normálnost pomalu vytlačována čímsi neuspořádaným, animálním a chaos, tak dobře známý z lesních pohádek Larse von Lišky začíná vládnout. Je to ovšem poněkud bizarní podívaná, osmdesátkově papundeklový experiment, u kterého přestáváte pomalu tušit, kde vládne chaos zcela záměrný a kde dochází k apokalypse režijní či scenáristické. A i když ten šílený balanc ztrácí tu a tam na své poutavosti, nelze se ubránit při sledování zvrácenému pocitu uspokojení. Schmidt zdá se býti méně schopným a talentovaným Zulawskim a podpořen neznámou drogou, kterou požili patrně i všichni herci pro své pološílené expresivní herectví, rozehrává věru zajímavou svéráznou hru. Hru nízkého i vyššího, tanec mezi uměním a pokleslou zábavou (což lze vztáhnout i na příběh samotný). Laciné kulisy (něco tu stále smrdí plastem), přístupná erotika, mrtví-nemtrví, krev, snůška banalit... a to v kontrastu vznešené Beethovenovy Elišky, opakovaných pokusů o poezii, abstraktního umění a snad i nějaké (cílené) myšlenky. Circulus vitiosus... │60%

S velkým odstupem času několika let vzpomínám na tento líbezný a barevný film. A pamatuji si všechno naprosto přesně. Před očima mám Monicu Bellucci coby Kleopatru, její kostýmy, ladné stíny, bohaté paruky, všechny ty náramky na ruky... nalepené řasy, vrozené půvaby, půjčené sandály... jako by to bylo skutečně včera. Ptáte-li se na věci ostatní, příběhy, Galy... ano, pamatuji si to naprosto přesně. │40%

Působivý černobílý obraz, který dodá záběrům hloubku, artové ladění, kontroverzní vztah starší ženy k mladšímu chlapci (v S/M pozlátku), vrstevnatost postav, závěrečné záběry nutící k mnoha myšlenkovým pochodům. Toť výčet možných přání páně režiséra a dalších. Realita? Bídný scénář, toporná snaha o umělecký dojem, nepochopitelné zvraty a výplně (úsměvná rvačka hlavní postavy Jana s přáteli, letenky do Brazílie apod.), otazník nad chováním i pohnutky postav a další kvantum věcí, které zde prostě a jednoduše nefungují / fungují jen zpola. Doporučit nelze ani vyznavačům "atypických" vztahů, natož jistých sexuálních praktik... │30%

Pokud se Philippe Garrel drží ve svém nejnovějším filmu jisté komornosti, ostří na titulní vztah italské herečky Angèle (Monica Bellucci) a malíře Frédérica (Louis Garrel) a nepouští se do zbytečného melodramatického akcentu, je většina věcí na svém místě a v pořádku. Funguje i vizuálnost (vč. kamery, lokací atd.), což podtrhuje i hypnotická Monica Bellucci s poněkud omezeným výrazovým potenciálem (jistá strnulost však není úplně na škodu). Nejen dámy pak jistě docení bohémstvím opředeného (a poměrně přirozeného) Louise Garrela, kterému mimochodem jeho otec coby režisér ve filmech velmi dopřává (stačí se podívat na herecké kolegyně posledních snímků). Co se však děje ve filmu především ve druhé polovině celkový kladný dojem umenšuje. Už politické komentáře a úvahy nad revolucí / komunismem (ano, tušíte správně: ocitáme se na francouzské půdě) v průběhu filmu přinejmenším ruší, zaměření se na vedlejší postavy Élisabeth a Paula (coby přátel ústřední dvojice) pak motor filmu spíše zadrhává. Chápu existenci přátel, chápu i nutnost dívat se na vztahy muže a ženy obecně, z jiné perspektivy (k čemuž druhá dvojice napomáhá) a dokonce chápu i to, že Frèdericova odloučenost od Angèle musela být nějak stupňována a proto hlavní vztah z plátna mizel takřka do ztracena, jenomže jakoby nakonec všeho bylo příliš. Postav, zbytečných scén, hudby, melodramatu (a to všechno i přes nízkou stopáž snímku; posledních 15 minut se mohlo dokonce klidně zapomenout ve střižně). Nepopírám jisté přednosti Garrelovy režie ani dalších, kteří se na "Un été brûlant" spolupodíleli, výslednice sil se však neustále hledá a bloudí někde mezi Paříží a Římem, až se nakonec tříští definitivně (byť je to z pohledu i malého fyzika holý nesmysl). Stejně jako Frèderic...│60%

Jaký ďábel mohl spojit patrně nesmrtelné Shakespearovy sonety, jejich éterický přednes Judy Dench, zvukové umění Petera Christophersona a Johna Balance se zcela nepoddajným, experimentálním obrazem...? Derek Jarman vsadil na absolutní tvůrčí volnost. Rezignoval na zcela přímé spojení obrazu se zbylým, kdy filmové záběry po většinu stopáže jakoby obcházejí kolem a žijí svým vlastním, našemu času nepodléhajícím životem (pomineme-li některá ne úplně nejvhodněji použitá technická aditiva, viz např. souboj / oheň). Volně se postavil také k interpretaci některých sonetů a vytvořil tím v podstatě fantaskní svět plný magických / snových pasáží a především symbolických obrazů. Poezie, metafyzika, přesah. Montecute. │100%

Tak trošku novodobé pinku eiga s kriminální, mrazivě vyhlížející zápletkou a intelektuálními vložkami (kolem kterých se neustále krouží a mluví náznakem, viz ve filmu tolikrát zmíněný "otcův" Zámek). Dost možná i kritické pojednání o soudobé japonské společnosti a přiznané i nepřiznané (tedy skrývané) realitě / rolích v ní, touze, přesto přese všechno ale jen průměrný film s japonsky nadprůměrným poprsím a krásnou ukázkou vodního sportu, kterou mohl celý film s klidem na duši skončit... │60%

Vábivý zpěv osamocené Sirény s nadějí, že všechno nakonec dobře dopadne (i když sám název a úvodní skladba svádí k myšlenkám odlišným). Postupné stahování do hlubin fatální náklonnosti a k tomu i nejistota, kam se Skolimovského film bude ubírat dále. Ale také vtipem i nevtíravou vážností opředený portrét jednoho britského mladíka, který jen touží prožít víc... │90%

Zvláštní rozporuplnost, rozpolcenost; a to ať už přihlížíme k přiměřené / nepřiměřené stopáži mnou viděného režisérského sestřihu, bereme příběh doslovně či komplikovaněji atd. Betty Blue je neuspořádaný mix všeho, co do sebe může nepochybně láskyplný vztah dvou hlavních protagonistů a filmové plátno nevyjímaje absorbovat (s trochou přehánění samozřejmě). Mám-li se zabývat doslovným výkladem viděného, pak film Jean-Jacques Beineixe lehce pokulhává (Betty Blue je navzdory komediálním předpokladům na míle vzdálená realitě) a nakonec i nedostává (potažmo hlavní mužská postava Zorg) svým závazkům, přičemž opravdu mám s jednoduchou interpretací závěrečné tragédie problém. Přistoupí-li však divák k Betty Blue s jistým odstupem a pojme určité pasáže či příběh spíše jako uzavřený okruh jedné mysli / metaforicky, Betty Blue i přes natahovanou stopáž režisérské verze vítězí (samotný film v podstatě vítězí už jen tím, že nějakou alternativu nabízí). Pokud je Betty a spol. Zorgova byť jen sebemenší fantazie (dokonce už sám autor knižní předlohy Philippe Djian jisté "splynutí charakterů" připouští), snímku to spíše prospívá, ale je-li u vás nezbytný racionální a jednoznačný výklad, Betty Blue se coby filmu ani tak vyhýbat nemusíte... │80%

Fascinace. Jak jinak nazvat to všeobecné pochopení a znalost "našeho" pražského obyvatele, autora. Co naplat, že většina Čechů má o Kafkovi vpravdě mizerné povědomí a s jeho dílem je obeznámen lecjaký pražský turista (zahraniční čtenář) lépe ("lépe" však ještě nemusí být synonymem pro "dobře"). Stejně jako je Kafka coby osobnost v tuzemsku zbytečně komercializován a násilně přivlastňován (čti: zneužíván), nejinak se k němu staví i řada českých čtenářů, kteří si nárokují (mnozí bez vědomí, že tak činí celý svět) jeho dílo a v podstatě jen přejímají vybájené, tedy značně poupravené reálie a obecně známé (neznamená však stoprocentně pravdivé) informace. Navíc: nebýt dřívějšího (i opětovného) světového zájmu o autora, Kafka by s velkou pravděpodobností zůstal u nás nejen nedoceněným, zřejmě však i pro širší společnost poměrně neznámým. Tolik k "prologu" (člověk se u čtení všelijakých komentářů spjatých právě s Kafkou podobným úvahám nevyhne). Soderbergh přistoupil ke Kafkovi po svém, z velké části však podle předpokladů. Posadil jej do domovské Prahy (ano, tam také patří), převzal skutečné, těžko doložitelné i ryze smyšlené poznatky z jeho života a spájel je s Kafkovým beletristickým / fragmentárním odkazem. Částečně se tedy držel onoho kafkovského "Já jsem literatura" a podpořil tím teorie o značně autobiografických prvcích v Kafkově díle. Nebyl by to ovšem kreativní režisér, kdyby nepřidal mnohé další a nezakusil sestavit svou vlastní osobitou koláž. Výsledkem je v podstatě naprostý opak např. Hanekeho a jeho předlohy se striktně držící adaptace Zámku (ačkoli jsem si vědom faktu, že tento snímek nemá za cíl uchopit / interpretovat jeden jediný celek či konkrétní dílo), chvílemi až fantazijní počin, který má jediný, avšak zcela zásadní nedostatek: s Kafkou je spojen jen okrajově. Chválit se dá atmosféra některých pasáží, filmovost díla, méně (nebo vůbec) už celistvost a celkové vyznění (do prázdna). Jako čirá fikce přijatelné, líbivé, přesto trochu zbytečné...│60%