HrudkaJ

Líbila se mi představa, že má někdo v 35 letech strach, že jí ujede vlak. A taky, že jí už bylo 35. Jinak na tom být single je nejhorší, že je člověk na všechno sám, i když třeba není. A taky, že jakoby moc nemůže plnit to, co chce asi každá žena, být tu i jako něčí partnerka, manželka, maminka nebo jen přítelkyně. Ale asi se i v těch pětatřiceti něco láme a člověk ne snad najednou, ale jakoby zatouží po tom copak s někým být, ale být s ním i tak, že postupně naplní i všechny formy, které by si jednak přála a pak by se asi i ráda konečně stala ženou a to i v tom celém slova smyslu. Ženou jakoby se vším všudy, která nebude svou samotu projevovat nějak veřejně, ale dá ji najevo teprve tam, kde se i to určité osamění může proměnit v nějaké spolubytí či jen soužití.

Mně se hrozně líbilo, jak se i v té post-postmoderní době (ať už je teda jakákoliv) vždycky nutně musí dojít k tomu, že je smutno člověku samotnému a potřebuje bytost k sobě blízkou. Spolu s pozoruhodnými kulisami a tím, co všechno se dá stihnout za jeden rok.

V mnoha ohledech lepší a určitě zralejší než předešlý dokument Generace Singles, ale tím závěrem mě dost naštvala. Možná to bylo tím, že skutečných nerodičů v celém filmu zas tolik není, takže se těmi dětmi a ideou "šťastného života" nechala sama až příliš unést, ale říct, že moje budoucnost a pokračování a já nevím, co všechno, i přesto přese všechno zůstává v těch dětech, je tváří v tvář naprosto přesvědčivé dvojice Linková-Jirous prostě trochu úlet, už protože fakt není.