Idoviren

Nikdy bych neřekla, že Kingovy povídky jsou nezfilmovatelné. Spíš bych řekla něco ve stylu, že jsou některé hrozně pitomé a nudné a tudíž je naprosto zbytečné, otravovat s nimi nejen čtenáře, ale i diváky. A proto se mi Nightmares and Dreamscapes nelíbí. Každý díl je stejný, obsahuje jakousi zhovadilou zápletku, kterou provází hodně WTF momentů a k tomu pár nechutností a všechny díly jsou zakončeny rádoby geniálním koncem, který se tak strašně snaží být překvapivý, až je překvapivě nezajímavý.

Přiznám se, na začátku jsem se bála. Japanshock je moje slabé místo. Jenže pak se z dlouhovlasých monster, co na vás bafají zpoza každého rohu stala výprava do fantazie ve stylu Čaroděje ze země Oz, Masky zrcadla, Nekonečného příběhu či Fantaghiro, jenže v takovém divném zombie stylu, říznutém drogou, která by se možná měla zakázat a navíc nechutně sladkými momenty. A k tomu ten divný konec, ráda bych myslela divný ve stylu zajímavý a podněcující k přemýšlení, ale on byl prostě divný a ušmudlal tím celý ten film a pak už to byla nuda k uzoufání...

Máte rádi Mladé v partě a obzvlášť ten díl kdy jedou na vědomostní soutěž mezi univerzitami? Pak tenhle film musíte vidět, je to vlastně docela to samé, jen s vícero hereckými překvapeními a hezounem McAvoyem v hlavní roli. Průměná komedie z ostrovů, s průměrnou hudbou a předvídatelným koncem, kterou zapomínáte už v průběhu sledování, ale stejně na ní něco je.

Kdykoli vidím na podzim na polích ležet mlhu, tak si představuji, jak tam ten nebohý Tuk sbírá řepu... Mladý Andersen je neskutečně depresivní film, ale s výbornou atmosférou a skvělými postavami (Meislinga prostě musíte nesnášet k zbláznění).

Chtěla bych vidět film očima někoho, kdo nečetl knihu. Když jsem totiž fantoma viděla poprvé, jsem byla naprosto šokovaná a zhnusená. Nemohla jsem uvěřit tomu, že udělali z výborné knížky takovou načinčanou šaškárnu a že příběh postavěli pravděpodobně jen na názvech kapitol. Chyběla mi tak velkolepost a postrádala jsem všechny ty detaily a spletitosti příběhu. Ale pak jsem z hlavy nemohla dostat Masquerade, The point of no return, Angel of music a co víc... Think of me... A tak jsem si řekla YOLO a začla film brát jako film, který vychází z muzikálu s tím uvědoměním, že všechny muzikály jsou pitomé. No a tak se mi nakonec začal Fantom líbit... Až na Patricka Wilsona, ten mi prostě na Raoula nesedí.

Já na tomto filmu zbožňuju naprosto všechno. Já vím, že obsahuje dějové zvraty jako z telenovel, že děj se táhne jak chromá želva a to ignorování fyzikálních zákonů by nejednoho učitele dohnalo až do polstrované cimry, ale to všechno je natočené tak úžasným způsobem a tak to všechno sedí, že to prostě nemůžu nemilovat. Ta neskutečná poetika každého záběru mi prostě bere dech. Yimou Zhang se musel s každým záběrem doslova mazlit, protože každý obraz v Klanu je dotažený až k dokonalosti a je neuvěřitelně esteticky bohatý. A tahleta barevná nádhera má taky skvělou hudbu, bubny nikdy nebyly tak sexy!

Řada nešťastných příhod u nás vyšla i knižně a já jsem dokonce několik dílů četla, takže jsem tehdy před osmi lety šla do kina s jistou představou o utrpeních sirotků Baudelairových, ale ze sálu jsem odcházela zklamaná. Ale pár let uběhlo a já si za tu dobu film oblíbila. S vychvalováním začnu u skvělého obsazení, Jim Carrey je jako hrabě Olaf tak ďábelský, zlý a prohnaný, že by mu člověk uvěřil i tu bradku. Dál Meryl Streep, Luis Guzmán, Jude Law jako vypravěč a Billy Connolly. Celá ta stylizace na mě působí hrozně dobře, je to něco mezi náhledem do hlavy emo puberťáka, stoletím páry a putovním obludáriem. Má to vtip, napětí, sympatické hrdiny s tragickým osudem a podle mě, je to věkově neomezené.

Mlhavě si pamatuju, jak sem jako malá viděla Napoleona, tehdy ještě na VHS z videopůjčovny a zapamatovala si jen jeho pád na kole. Jenže nedávno jsem viděla Napoleona znova a chci si zapamatovat mnohem víc. Charakteristické Napoleonovy pohyby, jeho řeč a sněhule. Pokusím se do svého slovníku začlenit "Gosh!". Líbí se mi jak je to celé divné, když nemusí dávat smysl čokoláda, tak proč by měl Napoleon. V tomhle filmu jsou všichni ujetí a všechno je tam tak trochu na hlavu, ale to je na něm tak super. Volím Pedra! Gosh!!!...

Četla jsem Noční hlídku už jako knížku a v některých věcech jsem se trochu ztrácela. A Noční hlídka jako film, je ještě nesrozumitelnější. Bere si s předlohy věci, které se nenamáhá divákům vysvětlovat, ukazuje jim něco, čemu nemohou bez předchozího přečtení porozumět. Dokonce ani já sama jsem si nebyla v mnoha věcech jistá. Noční hlídka je neuvěřitelný chaos, který se mi ale přesto líbí a já pořád doufám, že jednou v něm přijdu úplně na všechno.

Surrealistická pohádka plná barev? Fajn, sem s ní. Jenže surrealistická pohádka plná barev se nekoná. Barvy jsou tam sice na začátku trochu přepálené, ale to není náplň slov "plná barev" ani zdaleka.. Přestože má film pár velmi dobrých nápadů a podává je velice hezky, všechno je to obalené spoustou nudné vaty, navíc se do toho přimíchalo spotustu písniček a thajský jazyk opravdu není zpěvný jazyk. Hlavní hrdinové se chovají jako trotlové a ne tím hezkým, roztomile podivínským způsobem, prostě s Vámi 100 minut cloumá nutkání je všechny do jednoho pobít. Ráda bych dala Psovi víc, ale já se musela nutit k dokoukávání a to si víc než dvě rozhodně nezaslouží.