Shaqualyck

Tváří se nezávisle a sází na tvrdost. Už zase? Drsných a často rádoby autentických filmů „z ulice“ je dvanáct do tuctu, jenže tenhle má Mickeyho Rourka v hlavní roli - a to je argument z kategorie neprůstřelných. Ten chlap se pro role sympatických grázlů snad narodil a vůbec bych se nedivil, kdyby mu tenhle part byl psán přímo na tělo. Bullet není žádný svatoušek, potlouká se od levárny k levárně, drogy a brutální násilí jsou u něj na denním pořádku. Teď má za sebou pobyt v nápravném zařízení a vrací se domů. A zjišťuje, že navzdory nízkému věku mu život už dávno proklouzl mezi prsty. Kašle na všechno a na všechny snad jen s výjimkou mladšího bratra (jedna z nejlepších rolí Adriena Brodyho). Nehází vinu na společnost nebo příkladně dysfunkční rodinu. Ví, že za všechno si může jen on sám a je mu to šumák. Tuhle válku projel a teď je potřeba alespoň důstojně zatáhnout oponu… Věřte nebo ne, ale na konci vám toho parchanta možná bude i líto. Nezbývá než vyhrabat zašlé CD Barryho Whitea a zatleskat Mickeymu Rourkovi (ano, i svalovci umějí hrát).

Hodnotný studijní materiál pro všechny, které zajímá projekt World Press Photo, humanitární právo a příběh Kevina Cartera. Oproti pozdějším filmům Olivera Stonea je sice Salvador o něco méně kompaktní, což logicky pramení z občasné (možná i záměrné) epizodičnosti, kdy ze sebe režisér syrově nevybíravým způsobem sype drsné scény, aniž by divák stihl všechno to svinstvo pobrat a rozpoznat návaznost jednotlivých dějových fragmentů. Na podobné stěžovatelské úvahy je ale během sledování jen minimum času, neb co do příběhu je Salvador velmi silný a otevřený snímek, který před nikým a před ničím neuhýbá. Jedinci se slabším žaludkem následně možná vynechají večeři.

První polovina docela ujde, ale pak?! Rutinní, obehrané, nudné aneb tak dlouho se chodí s Shyamalanem do kina, až se pointa utrhne. Moc by mě zajímalo, jak dlouho ještě hodlají páni producenti zkoušet naši trpělivost. Krom „vypůjčeného“ KNOW HOW jsou Passengers víceméně jen předpisově unylá habaďůra… Anne Hathaway je kočka, o tom žádná. A je každopádně moc fajn vědět, že na onom světě můžeme v poklidu usrkávat kávičku Starbucks a souložit dle libosti, ale myslím, že o tomhle ten film až tak moc nebyl a méně tolerantnímu divákovi by to mohlo docela vadit.

S ohledem na okolnosti je přinejmenším obdivuhodné, že se Bryanu Singerovi podařilo z filmu vytěžit velmi slušnou dávku napětí, neboť celý příběh je znám od samého počátku kdekomu už ze školních lavic a ve filmu se po většinu času vlastně jen mluví a telefonuje. Christopher McQuarrie a Nathan Alexander však dokázali svým scénářem vdechnout život stovkám stran jmen a letopočtů a pod režisérovou taktovkou uvést celý ten kolos do pohybu. Každý záběr, každá věta, ba i každá vteřina tu má své místo a jestli divákovi něco nehrozí, pak je to přesycenost muzejními fakty na úkor tempa vyprávění. Snímek zrychluje stejně sebejistě jako Hitlerův Mercedes, v zatáčkách drží a do cíle dojede včas. Historické či umělecké tabulky ale bourat rozhodně nebude, a ani nechce. Jde o poctivě natočený thriller, jehož příběh prověřil čas a který dal dohromady neuvěřitelnou sestavu áčkových herců, jejichž výkony ještě umocňují Singerovu narativní bezchybnost. Takhle trefený casting mu bude jistě závidět nejeden kolega. Jo a taky jste si všimli, že Tomu Cruiseovi nějak nebezpečně sluší německá uniforma? :-)

On a Ona – láska jako trám. Ale co čert nechtěl, padla na ně finanční krize a dvě naivní osůbky se rázem ocitly ve světě, kde se na kšefty „contra bonos mores“ příliš nehraje. Odolá jejich vztah šarmantím dolarovým svodům blonďatého lišáka Redforda…??? No, ano i ne:-) Zkušeností s postelovými quasidramaty všeho druhu má Adrian Lyne na rozdávání a s přihlédnutím k jeho filmografii čítající takové kousky jako "9 a ½ týdne" nebo "Osudová přitažlivost" mi nějak nejde do hlavy, proč protentokrát vyměkl a vsadil na jistotu v podobě zamilované báchorky ze spodních příček červené knihovny čtvrté cenové. Každopádně Woody Harrelson je sympaťák, Demi Moore zase pekelně šukedelická a celé to moc hezky ohudebnil John „Goldfinger“ Barry. A coby klavírní cameo se filmem mihne i Herbie Hancock a taky cihla Louise Kahna. Tedy za tři.

"Have you seen that Star Wars movie? You know, people tell me I kind of look like Han Solo. " Famózní lechtivá retro fraška plná sexu, drog a velmi nevšedního humoru s hvězdičkou (i bez). O absurdní (a místy i drsné) situace tu není nouze, stejně jako o ultimátně bizarní postavičky (takové panoptikum jsem už hodně dlouho neviděl). Ani nevím, kdo se mi líbil víc, jestli obdařený skautík Wahlberg, porno-máma Julianne Moore, smutný střelec William H. Macy, high fidelity country fatalista Don Cheadle nebo Alfred „shotgun“ Molina a jeho úchvatné županové intermezzo podbarvené slaďákem „Jessie's Girl“ Ricka Springfielda. Paul Thomas Anderson se navzdory značné stopáži a kontroverznímu tématu dokázal bez problémů vyhnout nudné vatě i samoúčelné vulgaritě a nabídl publiku extrémně svéráznou a originální zábavu z poněkud jiného soudku než by se od něj asi čekalo. Což samozřejmě každému nevoní… Každopádně u mě dobrý. A podruhé ještě lepší.

Jo, jasně. Chápu. Láska je láska, mezinárodní právo zase tak akorát pro srandu králíkům, Meirelles je PAN REŽISÉR a farmaceutické koncerny jsou továrny na lidské utrpení, jejichž úmysly jsou neposkvrněné asi jako dno odpadní stoky. Hraje se tu na city, sdělují se krutá kvaziposelství, ždímají se emoce. Na druhou stranu, byť je tenhle „Vytrvalý Zahradník“ jen další „tklivé“ humanitární drama, točil ho někdo, kdo věděl, co dělá. A taky si uměl vybrat herce. Možná vás to vtáhne, možná vás to rozbrečí, dost možná vás to donutí i přemýšlet. Ale že by se vám po zhlédnutí mělo dělat zle z pohledu na lahvičku aspirinu, to zase ne. Až příliš z toho čpí hollywoodský kalkul. Tohle mělo vzniknout jako nezávislý film. Drsný, upřímný, bez ozdob. Jenže kdo by něco takového financoval? A hlavně, kdo by se na to chodil dívat do kina, že?

Luc Besson měl zase jednou jasnou chvilku a novodobé akční legendy Jet Li a Yuen Woo Ping obhájili svou úctyhodnou pozici na celuloidovém piedestalu bojových umění s prstem v nose. A i když je to celé tak trochu přitažené za vlasy (a kdo ví, za co ještě), já prostě nemůžu dát jiné hodnocení filmu, ve kterém hrají prim kung-fu, klavír a Massive Attack. PS dovoluji si doporučit tuhle „kultivovanou divočinu“ všem těm, kteří si v duchu jakéhosi imbecilního trendu myslí, že dobrá akční scéna rovná se nepřehledná trhaná změť obličejů a končetin připomínající žábu v mixéru.

Harvey Keitel (charisma), Cameron Diaz (půvab), série (ne)náhodných a dosti bizarních nehod a k tomu humor černější než anglický pudink. Pakliže holdujete podobnému sortimentu, nepochybně si zamilujuete i tuhle u nás nepříliš známou komediální delikatesu.

Projektily u nosu, jatka v přímém přenosu, bez patosu, v poklusu. Ridley Scott vyčaroval dokonale autentický zážitek díky mazáckému využití syrově dokumentárního guerilla stylu - nikoliv nepodobného tomu, který o pár let později zpopularizoval a bezezbytku zužitkoval Paul Greengrass v „Bournovi“. Výsledný dojem? Adrenalinem nasáklých 80 % za „četu“ mladých a neklidných v bezprostřední hře o život, ve které není vítězů, jen poražených. Ledová tříšť bez tříště - čistý sirup :-)