anetd1

Naprosto se ztotožňuji s jedním níže popsaným názorem - zajímavý příběh, na který se velice špatně kouká. Není to ani film, ani dokument, je to prostě čistá skutečnost, která se někde zrovna odehrává,,a její obraz rozhodně není vůbec příjemný a mě nějak nenapadá, proč by se chtěl někdo na něco takového dívat. Osobně mi to bylo příšerně proti srsti a nakonec jsem raději odváděla svoji pozornost vlastně čímkoliv jiným, abych nemusela sledovat obrazovku (sledovat to sama, tak přepínam). Na druhou stranu bylo vyvolání takových emocí zřejmě účel a příběh je extrémně silný, celkový dojem však zůstal rozpolcený a nějak nemůžu jít výš.

Jak už se tu někdo zmiňoval, nesmírně otravné a nesympatické, přesto mě to ještě nedonutilo přestat to sledovat a já prostě nevím proč.

"What are you doing?" "Cooking. (...) I have no idea how to cook."

VOTE FOR PEDRO.

Po mnoha letech jsem se po rozpačitém rozmyšlení rozhodla oživit střípky tohoto pokladu z dětských let. Happy end tu jde sice cítit v kostech od prvních momentů a štěstí hrdinovi nahrává i v těch nejméně šťastných situacích, ale já - i přes tu značnou míru náznaků, že se bude jednat o dítě štěstěny - tomu klukovi z Jersey pro jistotu nepřestávám ani na okamžik držet palce. Danielův oslnivý úsměv, přidrzlý humor a kuráž mě za odměnu provází příběhem od počátečního vykopnutí dveří až po finální 'crane kick' . Ukazuje mi a připomíná, že cesta za vítězstvím je strnitá a i přesto, že píle a vytrvalost se vyplácí, může lehce přijít vniveč při ztrátě rovnováhy. Danny však naštěstí mě ani svého mistra nezklame, naopak naplní pýchou, a to když získává to nejcennější vítězství - vítězství nad svým největším nepřítelem, sám sebou. Uvědoměním si, že ten nejdůležitější souboj vede právě sám se sebou, předčil Daniel všechna moje očekávání, a já zůstávám u obrazovky až do konce posledních tónů a smutně se loučím. První díl Karate Kid obsahuje všechno, po čem cílené publikum touží, a ještě něco navíc. Kouzlo poselství je o to silnější pro svět dospělých, jen se na něj nikdy nesmí zapomínat dívat dětskýma očima, jinak hrozí, že zůstane nevyslyšeno. 5* právě za to připomenutí důležitosti balance, za různé malé detaily nutící mě k zamyšlení a taky kvůli zdejšímu , pro mě překvapivě, nízkému hodnocení.

Překvapivě sympatický.

Několik hodně pěkných myšlenek, za které to stalo tak nějak po očku vidět, ale jako celek mi to asi moc nesedí.

Ještě snad zoufalejší banda retardů, která leze někdy už neskutečně na nervy. Pokud ale máte tyhle kluky rádi, tak jim mnohé odpustíte. Jejich wankers' scénky jsou totiž k nezaplacení a je to pěkné ohlédnutí za celými třemi sezóny, i přes někdy až absurdní vystupňování charakteristických rysů jednotlivých postav.

Fucking twats.

První generace Skins mi vyloženě prostřelila díru do hlavy. Osobní příběhy si zachovávají určitou různorodost a i když nemají všechny stejnou jiskru, krásně do sebe zapadají. Drobné nedostatky spolehlivě zachraňuje britské prostředí a Joe Dempsie, který si opět jednou zasluhuje všechny moje sympatie.