MickeyStuma

Poněkud kontroverzní drama s námětem nemálo podobným filmu „Lolita“ (1962). Příběh je údajně založen na skutečných příbězích prostitutek v neworleanské čtvrti Storyville v roce 1917, kde se film samozřejmě také odehrává. Violet, dvanáctiletou dívku vyrůstající v nevěstinci, kde je její matka zaměstnána jako prostitutka, hraje mladá Brooke Shields, která je u nás známá asi jen z filmu „Modrá laguna“ (1980). Příběh se zabývá především sociální stránkou dvanáctileté Violet a zejména vlivu okolí na její dospívání. Tvůrci se odvážně nevyhnuli snad ničemu. Nejsilnějším momentem je dražba v nevěstinci, kterou mají starší muži získat Violetino panenství. Sňatek Violet se starším mužem je už jen třešničkou na dortu. Co však vyvolalo větší skandál než u předchozího filmu Lolita (1962), jsou erotické scény, byť jsou na naprostém minimu, které nevynechávají nahotu ani u Violet. V kontextu syrovosti reálií a daných skutků to byl tvůrčí záměr. Co je však skandálnější? Zobrazení reality ve filmu, nebo skutečný život? Režisér Louis Malle pečlivě vykreslil propracovaný svět neřesti a plně vystihl krásu i smutek Storyville. Strhující výkon Brooke Shields ukazuje nevinnost uprostřed hříšné reality. Film se tak s plnou syrovostí přímo dotýká nelehkého tématu zneužívání dětí, ale na druhou stranu spíše než k drsné exploataci vede k pomalému a melancholickému zkoumání, které je tak pečlivě natočené, že je až vypravěčsky podnětné. Pokud film některé diváky zneklidní, splnil svůj účel. Měly by je stejně tak zneklidnit i životy takových dospívajících dívek v reálném životě bohužel i současném. Ruku na srdce, kolika lidem to není jedno??

Jedná se o strhující filmové dílo, které obstálo ve zkoušce časem a i v dnešní době dokáže přinést mrazivé napětí a strhující příběh. V režii Paula Leniho se v tomto němém hororu, který je adaptací divadelní hry Johna Willarda, stále lze ocitnout na horské dráze plné tajemství a hrůzy. Jedním z výrazných prvků filmu je mistrovské využití expresionistické kamery, stinné chodby a hrozivé úhly umocňující pocit předtuchy. I samotné sídlo se stává postavou, jehož vrzající podlahy a skryté chodby umocňují pocit klaustrofobie a blížící se zkázy. Herecké obsazení podává hvězdné výkony v čele s Laurou La Plante v roli odvážné hrdinky, která musí proplout zrádnými zákrutami osudu. Creighton Hale září v roli okouzlujícího mladíka, zatímco Martha Mattox si pro sebe krade scény ztvárněním strašidelné hospodyně. Přestože se jedná o němý film, mistrně využívá vizuálního vyprávění k vytvoření strašidelného napětí. Od mihotavého světla svíček až po náhlé šoky je každý záběr prodchnut pocitem znepokojení. Ačkoli film přirozeně postrádá speciální efekty současných hororů, s pevným příběhem dokazuje, že skutečná hrůza spočívá v neviděném a neznámém. Jeho trvalý odkaz je důkazem toho, že zůstává nadčasovou klasikou hororového žánru.

Televizní minisérie, natočená podle epického románu Jamese Clavella, je rozsáhlá sága odehrávající se ve feudálním Japonsku popisující cestu anglického námořníka Johna Blackthorna (v podání Richarda Chamberlaina), který se zaplete do politických intrik a kulturních střetů v Japonsku 17. století. Příběh umně zobrazuje střet západních hodnot a japonských tradic Blackthornovýma očima a nabízí bohatou tapiserii kulturního poznávání. Od přísné hierarchie samurajské společnosti až po složitost japonské politiky, čímž po divácké stránce dokáže vtáhnout do pečlivě prozkoumaného historického prostředí. Svěží krajina, složité kostýmy a autentické kulisy přináší dávné časy, zatímco pozornost seriálu věnovaná detailům zajišťuje historickou přesnost a autenticitu. Navíc se nejedná pouze o příběh o politických intrikách, ale také o lásce, zradě a cti. Romantická podzápletka mezi Blackthornem a Mariko dodává příběhu emocionální hloubku a zdůrazňuje složitost vztahů uprostřed kulturních bariér a společenských očekávání. Jako obvykle mohou historici poukázat na určité historické nepřesnosti a zjednodušení kulturních a historických aspektů doby, ale to už tak u filmové tvorby bývá. Celkově i přes všechna přirozená tvůrčí negativa zůstává tento miniseriál přelomovým ve svém podání, který uchvacuje rozsáhlým záběrem, přesvědčivými postavami a poutavým vyprávěním. Tak či onak, jako nadčasový epos zkoumající střet kultur a lidské zkušenosti si stále udržuje své divácké místo mezi významnými seriálovými klasiky.

V páté epizodě se i nadále stupňuje napětí v důsledku kulturních střetů mezi západními hrdiny a tradiční japonskou společností. Složité politikaření a boj o moc dodávají příběhu další dechberoucí vrstvy, zatímco úchvatná kamera zachycuje krásu i brutalitu feudálního Japonska. Díky strhujícím hereckým výkonům a pečlivě propracovanému ději i tento díl prohlubuje intriky a připravuje půdu pro důstojné zakončení, které nejvíce budí zvědavost.

Ve čtvrté části dosahuje příběh nových vrcholů napětí a intrik. John Blackthorn nepřestává působit, když se s neochvějným odhodláním pohybuje ve složité síti spojenectví a konfliktů. Epizoda se hlouběji zabývá kulturním střetem mezi Východem a Západem a s nuancemi a citem zkoumá témata cti, loajality a zrady. Příběh této části přináší pulzující akci a emocionální odezvu ve stejné míře, jak se děj hrotí a sázky se stupňují.

Ve třetí části se sázky zvyšují, protože cesta Johna Blackthorna feudálním Japonskem nabírá stále nebezpečnější obrátky. Richard Chamberlain podává další přesvědčivý výkon a hloubkou a nuancemi vykresluje Blackthornovu odolnost tváří v tvář narůstajícím výzvám. Napětí se stupňuje s tím, jak politické intriky a osobní msty hrozí narušit křehkou rovnováhu moci. Toširo Mifune i nadále vládne na plátně svou autoritativní přítomností a dodává váhu každé scéně, v níž se objeví. Epizoda dále zkoumá složitost japonské společnosti a zabývá se kodexem cti samurajů a bezohlednými machinacemi ambiciózních vojevůdců. Celkově i tato třetí část nadále zaujme bohatým příběhem, nezapomenutelnými postavami a odborně realizovaným historickým prostředím.

Ve druhé části pokračuje sága s napínavou intenzitou. John Blackthorne v podání Richarda Chamberlaina proplouvá složitou sítí spojenectví a zrad ve feudálním Japonsku se stále větší zručností a odhodláním. Epizoda proniká hlouběji do složitostí japonské kultury a nabízí fascinující vhled do samurajských tradic a společenské hierarchie. Chamberlainův výkon je i nadále působivý, když obratně ztvárňuje Blackthornovo vyvíjející se chápání a přizpůsobování se novému prostředí. Také Toširo Mifune svou velkolepou přítomností povznáší každou scénu, dodává spletitému politickému prostředí hloubku a do každé scény vnáší vážnost a autoritu. Zápletka houstne a napětí stoupá, čímž dějový vývoj nepřestává uchvacovat bohatým příběhem, přesvědčivými postavami a pohlcujícím historickým prostředím.

První část se představuje strhující směsicí historického dramatu a kulturního průzkumu. Richard Chamberlain ztvárňuje Johna Blackthorna, anglického námořníka ze 17. století, který se ocitá v japonském feudálním světě. Jeho postava je podmanivá a vybroušená. Děj příběhu zkušeně seznamuje s bohatou japonskou tapiserií, přičemž pečlivě dbá na detaily ve výpravě a kostýmech, čímž dokonale vtahuje do světa intrik a dobrodružství. Díky hvězdným hereckým výkonům a strhujícímu příběhu je slibné, že se seriál stane příslibem epické ságy, která diváky přiměje netrpělivě očekávat každý další díl.

„Je lidský život také o něčem jiném než o tom, že se narodíš a zemřeš a jen, pokud jsi vyvolený, staneš se kůlem v plotě?“ Povídkové podobenství Jana Švankmajera ad absurdum. Myšlenka z předlohy literárního autora Ivana Krause je tak působivě výtvarně ztvárněna, že divákovi, až naskakuje husí kůže. Svým způsobem je takováto politická myšlenka skutečným hororem, který však vzniká za každého režimu. A i když je takové umělecké ztvárnění poplatné době svého vzniku, myšlenka je tak zcela nadčasová. Jen ji dokázat přečíst a poučit se z ní.

Zatímco motto filmu Miloše Formana „Hoří, má panenko“ (1967) spočívá v důsledném odhalování negativních stránek lidské povahy, v Troškově filmu jde pro změnu o obraz ze života jihočeské vesnice. Oba filmy však mají společného více, než by se mohlo zdát. Solidní režijní vize, plejáda neherců, hromada zlidovělých hlášek, nezapomenutelné scény a v konečném důsledku i problémy se stranickými orgány své doby a vlivem toho i omezené promítání. Zatímco Formanův film nakonec skončil v trezoru a Forman později emigroval do USA za nabídkou natočit film v Hollywoodu, Troškovi hrozil pětiletý zákaz. Inu, dělnický lid v jakékoliv profesi se zesměšňovat za socialismu nevyplácelo. Snad i právě to nakonec pomohlo oběma filmům k tomu, aby se staly divácky oblíbenými, a to i dnes. Málokdo i ví, že o několik let později takzvaná Pláničkova metoda byla skutečně někde vyzkoušená a světe div se, opravdu to fungovalo. Každopádně. Zdeněk Troška natočil film o životě na vesnici a o charakterech jednotlivců, jak je sám viděl a prožíval, a tím se hodně lišil od podobných vesnických filmů, většinou z 50. a 60. let, které především agitovaly za družstevnictví a plnění plánů. Zvláště v dnešní době to může znít jako pohádka nebo fikce, ale ti, kdo žili a žijí ve městech, vědí houby. Letní vesnická atmosféra z filmu přímo sálá a z polní cesty je cítit rozvířený prach. Ve svém smyslu je film živý a plný energie, života a elánu. Zkrátka vedle Troškovy prvotiny „Bota jménem Melichar“ (1983) je to nepřekonatelný film.