MickeyStuma

Televizní filmová adaptace povídky Stevena Kinga „Trucky“ je druhou filmovou adaptací, protože Steven King ji v roce 1986 sám natočil ve vysokorozpočtové koprodukci. Televizní tedy znamená nízkorozpočtový, ale to neznamená, že musí být také nejhorší. Děj a celková atmosféra jsou skromnější, možná konzervativnější, ale v jádru stále zábavné. Ještě více to připomíná Hitchcockův filmový hit „Ptáci“ (1963). Ano, jen místo útočících ptáků jsou tu náklaďáky. Dokonce i tato televizní verze je věrnější předloze než zpracování Stephena Kinga. Ten ve svém jediném režijním počinu více rozvedl události, aby byl film velkolepější. Oba filmy tedy nutí ke srovnání, ale v jádru jsou nesrovnatelné. Mají jen stejný námět a to je vše. Ve výsledku tak dobře funguje i tento film určený pro televizní obrazovky. Každá postava má svůj osobitý charakter, všechny jsou na jednom místě a kolem nich řádí *smečka* náklaďáků. A to po celou stopáž. Na začátek se samozřejmě sluší a patří představit dané postavy mající s příběhem co do činění, kterých ani není moc, avšak hned po několika málo minutách se hrozba dostává do popředí. Žádné giallo, žádné kaluže krve, jen atmosféra a mírné napětí. A to stačí. Takže nic než obyčejný televizní grindhouse v plné parádě, který svůj účel plní. Ostatně jako Spielbergův ´Duel´ (1971)

Poměrně jednoduchý zimní příběh v nízkorozpočtovém filmu, který jakoby se odehrával někde na Aljašce. Jedná se však o Patagonii v Jižní Americe, ale to nic nemění na krásném prostředí. Neoriginální a nesčetněkrát zpracovaný námět je zasazen do současnosti, ale ve westernovém žánru by vynikl také. Svým způsobem to westernový nádech i má. Bezstarostný život starého zálesáka žijícího v dřevěném domě na úpatí hor by mu možná leckdo záviděl. Nic však netrvá věčně. Něco se blíží. Toto drama, které se pomalu rozvíjí do překvapivého finále, je příběhem dvou postav, které svedla dohromady náhoda. V průběhu děje se ještě občas objevují další, ale jen z nutnosti. Atmosférická síla je tak především v konverzacích, kdy herci předvádějí své herecké umění. To vše je podpořeno naprosto skvělou kamerou, což je u takového snímku televizního dojmu skoro škoda. Díky ní však film vynikl. Argentinská kinematografie je u nás poměrně neznámou záležitostí a je to škoda. Tento jejich konkrétní film vyznívá mnohem lépe než mnohé americké, kterých je v televizi plno. Je však zaměřen spíše na náročnějšího diváka, který se spokojí s dobře napsaným příběhem, který se obejde bez akčních scén a příliš netlačí na pilu v dramatizaci. Celkovému dojmu pomohl i fakt, že za scénářem stojí sám režisér, který si tak vše vytvořil zcela podle svých představ. Ne, tento jeho film neuchvátí každého, ale rozhodně by vynikl v televizním filmovém klubu na druhém programu sobotního vysílání ČT.

Příběh o dobrodružné cestě se svým způsobem veze po obdobném námětu snímku „Přepadení“(1939), jen se pro změnu jede vlakem, děj se odehrává v Indii a motivem je převézt budoucího indického vládce v dětském věku do bezpečí před muslimskými povstalci, kteří povstali v severozápadní oblasti Indie. Cesta plná útrap při překonávání překážek na trati a neustálého nebezpečí hrozícího přepadení slibuje divákovi mnohé. Po krátkém úvodním proslovu vypravěče přejde příběh rovnou k věci, takže ona jízda trvá skutečně něco málo přes dvě hodiny stopáže celého filmu. Tempo je na svou dobu zcela přirozené, takže všechny události mají přijatelný vývoj a vytvářejí poutavou atmosféru v rámci nepřepalujícího napětí a dobrodružného hávu. Vše je tedy srozumitelné a nezatížené příliš dlouhými rozhovory. Pro nás je film navíc atraktivnější díky přítomnosti Herberta Loma, rodáka z Československa, v záporné roli. Co se týče kvality či výnosnosti filmu, samozřejmě se opět nejedná o žádné mistrovské dílo, ale právě díky jeho jednoduchosti stojí dvouhodinový filmový zážitek za to. I když je fakt, že některé části mohly být o něco dobrodružnější a snad i napínavější. Ale proti gustu žádný dišputát.