Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Akční
  • Drama
  • Komedie
  • Horor
  • Krimi

Recenze (4 972)

plakát

Dařbuján a Pandrhola (1959) (TV film) 

Pohádkový příběh z pera Jana Drdy ve fenomenálním zpracování režiséra Martina Friče zná každý. Málokdo však zná také ryze televizní černobílé zpracování režisérem Ludvíkem Rážou, které dokonce vzniklo ve stejném roce, i když se uvádí rok 1963. Těžko říct proč. Snad kvůli případné záměně. Ludvík Ráža stojí i za scénářem a nutno uznat, že neméně zdatně. Takřka to vypadá, jakoby od scénáře k slavnějšímu filmu opisoval. Po dějové stránce není nic, co by se dalo vytknout. Výprava je ryze televizní, tedy i skromnější co se týče kulis, ale ničemu to nevadí. Kouzlo příběhu nese stejně zdatně. Na svou dobu i typickou moralizaci dělnické třídy a upozorňování na vykořisťování chudého dělnického lidu nabubřelými zbohatlíky. Jen je třeba si zvyknout na jiné herce, kteří v ničem nijak nezaostávají. Tento televizní film tedy funguje zcela stejně jako známější verze. Vadou na kráse je jen filmový záznam, takže vlastně není divu, že něco takového Česká televize v dnešní době vysílání v HD rozlišení neuvádí.   

plakát

Discopříběh 2 (1991) 

Krásná česká osmdesátá léta, čas   dospívání a písničky v oné době   populárního zpěváka Michala Davida se ve volném pokračování etud otce a syna Horáčkových skromně přelila do počátku let devadesátých. Role se však tentokrát obrátily. Mladý Jirka se už usadil, avšak jeho otce postihla druhá míza. A tak vznikla nádherná ukázka situace, když si muž mezi čtyřicítkou a padesátkou nechce připustit, že stárne a naopak si chce dokázat, že má ještě plno sil na rozdávání. Hudební  film Jaroslava Soukupa se nese ve stejném duchu jako předchozí a nutno podotknout, že se oba filmové díly vzájemně doplňují a ani dnes nepřestávají   bavit. Punc nostalgie září z každičkého   záběru, avšak zásluha je, kromě   režiséra, především Ladislava Potměšila v   roli ovdovělého otce, se kterým to, stejně jako dříve s jeho synem,  pořádně zamávalo. Opět je vidět jak si roli užíval do sytosti. Jedná se o naprosto   nepřekonatelný film ve všech svých aspektech. A vlastně se v české kinematografii jedná o jediný snímek s takovým tématem, Takže se nechme unášet humornými i trapnými situacemi, jak se zpívá v jedné písničce, když tátové blbnou. Něco takového se již natočit nepovede.  

plakát

Lukas (2018) 

V rámci temného dramatu o životem zlomeném muži snažící se vychovat svoji dcerku, což mu právě jeho osud nijak neulehčí, je ve filmografii Jeana-Clauda Van Damma velkým překvapením. Pryč jsou doby akčního hrdinství, kde jeden kopanec a rána pěstí vyřešila veškeré neduhy. Nyní tu převedl nemalý kus svého herectví, které skutečně dopadlo mimořádně přesvědčivě. Celý příběh je sice pro něj neobvykle pomalejší, ale setsakramentsky temný, kdy do poslední chvíle leckterý divák předem neodhadne, jak to nakonec všechno dopadne. Rozhodně pro většinu diváků dojde k překvapení. Tohle není žádná akční popcornová zábava. Nejsou tu akční scény, jaké jistojistě bude leckdo vlivem účasti Jeana-Clauda očekávat, není tu žádný humor, ani zápletky vytvářející napětí. Jean-Claude svou postavu svobodného otce a vdovce zároveň plně pochopil a dá se s plným respektem říci, že po herecké stránce se jedná o jeho nejlepší herecký výkon v rámci dramatizace. Celé to má patřičnou hloubku a charakter, až by se dalo říci, že má dějová etuda co do činění s realismem. Snímek nízkorozpočtový, tedy určen přímo do videodistribuce, ale neznamená to, že by měl být přehlížen. Naopak. Pevný příběh, Inteligentní přístup po filmové stránce, sem tam něco k zamyšlení a hlavně Jean-Claude v roli, v jakém jsme ho ještě neviděli.  

plakát

MatiAnak (2019) 

Na začátku příběhu jsme svědky rodinného masakru, který přežije jen malý chlapec Andi. Ten se dostane do sirotčince, který okamžitě ovládnou temné síly. Jakou spojitost to má s Andim? Mysteriózní indonéský horor míchá do jednoho nejrůznější motivy, pro fanoušky hororů dobře známých, čímž výsledek sice není špatný, ale zanechává za sebou spoustu nezodpovězených otázek. Ano, mnoho není dotáhnuto do konce. Pokud je to záminka pro případné pokračování, dejme tomu. Scénář přirozeně není nijak složitý, což je výrazné plus. Hororová atmosféra se se sem tam nějakou tou lekačkou také není k zahození. Japonskou tvorbu připomíná takřka až čítankově. Sympatická Cinta Laura Kiehl v roli dívky, které na opuštěných dětech hodně záleží a která urputně brání malého Andiho, přes počínající nenávist k němu, je v každé scéně přirozená a svým výkonem uvěřitelná. U zbytku osazenstva je znát mírné přehrávání. Pro Derbyho Romera se jednalo o režijní debut a dá se říci, že obstál. Samozřejmě to občas někde zaskřípe, ale to, obzvlášť u hororových snímků, není nic neobvyklého. Pro někoho se může zdát dějový vývoj předvídatelný, což je svým způsobem také zcela v pořádku. Jak je výše zmíněno, takový dojem je ovlivněn použitím několika známých hororových motivů. Hororové matadory tedy snímek svou neoriginalitou moc nenadchne, ale jinak by po divácké stránce šanci dostat mohl. Filmový zážitek ničím nezkazí.   

plakát

Závrať (1962) 

Kterak se sedmnáctiletá dívka Božka zamilovala do staršího muže Gáby. Na režijní stoličku usedl Karel Kachyňa, takže po filmové stránce je rozhodně o co stát. Scénář byl napsán dle knihy Jana Procházky, na kterém pracoval sám autor společně s Kachyňou. Prostředí krušnohorské Moldavy tomu dodalo úchvatnou atmosféru, které bylo impozantně zvýrazněno kamerou a to dokonce v cinemoscopu. Snímek nové vlny, který je po technické stránce pastvou pro oči. Kameraman Josef Vaniš doslova vytvořil živé černobílé obrazy, které by se bez okolků daly přirovnat k noir. Příběh jako takový vytváří skromnou, avšak vynikající atmosféru. Dějový vývoj je sice pomalejší, ale to by nebyl Kachyňa, aby tomu nedal patřičnou přitažlivost. Vsadil na minimalismus hudby a téměř i slov. Kde je to možné, tam vypráví obraz, který vyvolává až podezření, že se snad ani v Československu nenatáčelo. Charakteristika postav je taktéž impozantní. Stačí jediný pohled a divákovi je jasno, kdo je co zač. Svým způsobem snímek inklinuje až k artu. A je další z doby šedesátých let, který je pozapomenutý. Donebevolající škoda.   

plakát

Červnové dny (1961) 

Z části výrobní film, neboť se příběh odehrává v prostředí uhelných dolů a okolí, který vypráví prostý příběh první lásky dvou dospívajících lidí. Milostný příběh Pavla a Šárky si všímá především Pavla, který jde z jednoho průseru do druhého, čímž se dostává v nemilost u svého vychovatele na internátě Františka Ančara. Ten s ním v žádném případě nemá slitování. Ani Šárka v obci, kde bydlí, to u dospělých nemá jednoduché. Dospělí jim zkrátka nepřejí.  Bude láska silnější? Režisér Antonín Kachlík, pro kterého to byl první film, celou etudu pojal jako civilní avantýr, takže mnohý starší divák během sledování může emotivně zavzpomínat na své vlastní zkušenosti s první láskou v pubertálním věku a problémů, které se kolem toho naskytly. Jestli to dokáže oslovit současnou mladou generaci těžko posoudit. Snímek nové vlny svým obsahem, co se týče oné první lásky, nestárne a i dnes dokáže přivést uspokojivý filmový zážitek. Vadou na kráse je jen svá doba, takže občas zazní oslovení ´Soudruhu´, či je zmínka o schůzi SSM. Ale berme to tak, že se jedná o příběh odehrávající se v oněch šedesátých letech, čímž se ve své podstatě nejedná o nic proti ničemu. Máme tu ukázáno krásné přátelství mezi chlapci, kteří se dokáží navzájem podržet, pokud to ovšem jde. Krásná je i etuda z obce, kde bydlí Šárka, neb ji místní kluci nehodlají jen tak vydat ´cizákovi´. Co si budeme povídat, každý jsme zažili svou první lásku v době, kdy jsme ještě chodili do školy a nesli si vlivem nepochopení dospělých, ať to byl vychovatel nebo rodič, nejedny maléry. Příběh tohoto snímku vede k závěru, který svým způsobem vyvolává napětí a emoce zároveň. Snímek je bohužel pozapomenutý a i tentokrát je to škoda. Něco takového už nikdo nenatočí.  

plakát

Obléhání základny Gloria (1989) 

Válečný konflikt byl, po filmařské stránce, svého času po 2. světové válce vděčným tématem a i dnes se k tomu filmaři občas vrátí. Tento snímek patří mezi ty, co názorně ukazují, co znamená pojem ´zelené peklo´. Odvaha vojáků je něco, co tu je ve všech charakteristických aspektech, v popředí zájmu. Psychika jednotlivců dostává zabrat, takže ani o emoce a psychologické stavy není nouze. K tomu spousta bojových scén a máme tady skvělý válečný film se vším všudy. Kupodivu nepatří mezi ty známé a těžko říct proč. Vedle filmových legend, jako je třeba Apokalypsa (1979) či ´Četa´ (1986), se nijak neztrácí. Ve videotéce mezi válečnými snímky by chybět neměl.  

plakát

Velký bazar (1973) 

Téma dalšího komediálního filmu s populární francouzskou hudební kapelou Les Charlots má hodně co do činění s realitou a co si budeme povídat, daná problematika je stále aktuální. Konkurenční likvidace malých obchodů silnými obchodními domy. V roli majitele jednoho obchůdku se objevuje Michel Galabru, jehož prostřednictvím máme možnost vidět osobní dopad takového skutku. A samozřejmě nechybí ani Jacques Seiler. Sice vážné téma, ale to by nebyl Les Charlots, aby vše náležitě nepojali humorem sobě vlastním. Situačního humoru a groteskních scén je tu tady opět více než dost a byť se to každému nemusí zdát, jejich skopičiny tentokrát nejsou zase až tak přepálené, jako u jejich předešlých snímků. Dějově jde doslova o válečný stav ve snaze obchodnímu domu ublížit, jak to jen jde. A to je to, oč tu běží. Humorná stránka na dnešní dobu sice již krapet zastaralá, ale se svým správným smyslem pro humor stále pobaví.  

plakát

Beckman (2020) 

Unesli jste mi dceru a to jste neměli dělat. Je to tak. Máme tady další snímek v řadě o chrabrém otci, živící se jako nájemný vrah, jdoucí na krvavou cestu v rámci záchrany své unesené dcery ze spárů jakéhosi podivínského kultu. Další námětová zajímavost je také použití křesťanského motivu v životě hlavní postavy příběhu. Tento motiv se stal u takovýchto filmů nějak pravidlem. Připomenout si můžeme třeba snímek ´Legionář Maxx´ (2019). Takže tu máme církev vs. kult. Nějaká diplomacie? V žádném případě. Tady řinčí jen zbraně a pěsti. V hlavní roli David A.R. White, který u nás zase až moc známý není a v roli padoucha nikdo jiný, než William Baldwin, který se v záporných rolích poslední dobou objevuje nějak často. Na správný akční film tu tedy máme hodně střelby a rvaček, ale k celistvosti daných scén jakoby stále něco chybělo. Dramatické části vyznívají značně neohrabaně. Je znatelná snaha o vybudování temné atmosféry, ale vždy to zůstane někde na půli cesty. No jo. Když se jedná o nízkorozpočtový film, lecjakou akční estrádu očekávat nelze. Dějově jsou určité zásahy do biblických motivů k vytvoření nějakého biblického poselství. Křesťanská radost v boji s kultem honosící se satanovým nástrojem. Patřičných hlášek se však bohužel nedočkám, což je chyba největší. Hodně to k tomu vybízí. Děj jako takový místy skutečně vytváří pocit umělého natahování, takže nebýt toho, stopáž by jistojistě vyšla na seriálovou epizodu. Obsahem je celý příběh poměrně chudý, takže zase nějak není o co stát. A divák znající námětově stejné snímky, mezi nimiž vynikají ty se Stevenem Seagalem, bude mít schopnost v ději předvídat každou maličkost. Snímek tedy spíše jako z nouze ctnost.   

plakát

Night of the Demon (1957) 

Svého času významný hororový snímek a do dnes ceněný v rámci filmových klasik na pomezí děsivých hororů. Dnes už to samozřejmě už tak nepřijde, ale v padesátých letech se považovala scéna seancí jako jedna z nejděsivějších svého druhu. Kromě excelentních hereckých výkonů té správné atmosféře dodává hlavně černobílý obraz ve stylu noir. Satanské kulty byly nejen filmaři, ale hlavně diváky. vždy přitahovány, z čehož zřejmý vrchol přišel v sedmdesátých letech snímkem ´Přichází satan´ (1976). Scénář tohoto snímku pod názvem ´Noc démonů´, jak by se to dalo přeložit, byl sepsán na základě povídky ´Casting The Runes´ autora Montagua Rhodese Jamese, který je označován jako zakladatel tradičních anglických duchařských příběhů. Pro postavu Dr. Juliana Karswella se dokonce inspiroval dle skutečného okultisty Aleisterem  Crowleym (1875-1936), proslulého svým, na svou dobu, šokujícím hedonismem a ,svým způsobem, veřejným rouháním. Takže je tímto jasné, že příběh není nijak vzdálen od skutečných událostech podobného druhu. Ve filmu Dr. Karswell vyznívá sympatickým dojmem, což z něj dělá zákeřného padoucha. Pro děti je zábavný, neb je pro ně vtipný a tak nějak okouzlující. Ve svém jádru však skrývá zcela něco jiného. Co však přitahuje nejvíc je podoba démona. Scény přetékající děsivostí, při jeho zjevení, dosahují snad i vrcholu. Možná je škoda, že se poprvé ukazuje poměrně brzy. Vývojem děje by se tak po divácké stránce udržovala zvědavost nad jeho podobou, čímž by atmosféra zjevení mohla být ještě o něco děsivější a scéna na nádraží mohla mít ještě o něco větší atmosféru. Podoba démona se hodně podobá japonskému vizuálu, kde s démony vždy měli nemalé zkušenosti. Po technické stránce je démonické monstrum vyobrazeno dnes už dětinsky, ale na svou dobu prostě skvěle. V padesátých letech vzniklo hodně hororových klasik, ale jak již bylo výše zmíněno, tato klasika je skutečně jedna z nejděsivějších a nejstrašidelnějších filmů z období padesátých let, byť na dnešní rychlou a akční dobu může být konverzační potenciál spíše hodný k zavrhnutí. Byla by to škoda.  

Reklama

Reklama