MickeyStuma

Tvůrci si tímto snímkem výborně pohráli s legendou o známé maďarské sériové vražedkyni ze 16. století, hraběnky Alžběty Bathory. Odkaz ponechali jménem a vymysleli příběh o zahořkle ješitné hraběnce Alžbětě Nádasdy, která během buzerace služebné náhodně narazí na krvavý recept omlazení. Byť název snímku evokuje k hororu, není tomu tak. Jedná se o zcela nenáročný počin, spíše vyznívající jako pohádka pro dospělé, která vypráví o jednom poněkud zvláštním milostném trojúhelníku. Ve svém smyslu příběh poutavý je, ale vyloženě krvavé scény tu prostě nejsou. Točit to Italové, gore by jistě nechybělo. A právě takový střízlivější přístup je možná důvodem, proč se snímek úspěchu nijak zvlášť nedočkal. I když jsou na snímku tvůrčí 70. léta poměrně znát, něco fascinujícího z toho i přesto vyzařuje. A však pouze v průběhu děje, neboť samotný závěr po emoční stránce nějak nefunguje. Divácké nadšení tedy ze snímku být nemůže, ale za pozornost stojí. Jak je uvedeno výše, je to, prostě jen taková pohádka pro dospělé, a když se to vezme kolem a kolem, k přijetí na jiné myšlenky během sledování, proč ne. Za zmínku také stojí, že ve stejné době vznikl inspirací Alžběty Bathory také snímek v koprodukci Belgie, Francie a Západního Německa pod názvem „Les Lèvres rouges“ (1971). Pro porovnání, kdo si s námětem poradil lépe, za zhlédnutí jistojistě stojí také.

Takže jistý tulák se vrací do malého městečka nechat se zavřít do vězení na zimu, načež hrdý starosta vyvěšuje bílý prapor jako znamení, že je obec bez zločinu, tudíž, že je místní vězení prázdné. Námět hodný ke skvělé bláznivé komedii, která však bohužel nebyla naplněna, jak by si to zasloužilo. Úsměvný snímek to sice je, ale paradoxně se to drží hranice mezi komedií a vážností. Takže za břicho si v rámci humoru nikdo chytat nebude, zároveň si nebude jíst, jestli je to bráno skutečně vážně. Josef Beyvl, který nahradil původně obsazeného Františka Smolíka kvůli jeho nemoci, podal v roli starosty úctyhodný výkon. Starostova vážnost je markantní, ale paradoxně právě to je brzdou dané směnnosti. A to i přesto, že si s tulákem neví rady, což by měl imponovat právě ke komice. Onen tulák v podání Ladislava Peška charakterově odlehčený je, ale svou inteligencí i tak předčí očekávání. Úsměvné jsou především jeho hlášky. Vznikl tak zajímavý protipól mezi starostou a tulákem. Takže vznikl rapidně odlehčený a naprosto nenáročný snímek, jen tak k nenáročnému odpočinku u filmu. Každopádně obyvatelé města Veselí nad Lužnicí mají být na co hrdí.

Ettore Fieramosca byl italský kondottiero a šlechtic během italských válek. Pro Itálii tedy svým způsobem národní hrdina, takže by bylo divné, kdyby o něm nebyl natočen film. Tento snímek ale vznik vl politicky podivné době a natočil ho kontroverzní italský prorežimní režisér. V Československu něco takového známe převážně z padesátých let. Po technické stránce je však snímek natočen naprosto úžasně. Obsahuje středověku příznačné kostýmy a výpravu. Tomu dopomáhá i černobílý obraz dodávající větší středověkou věrohodnost. Kamera je doslova ukázková. Záběry scenérií i využívání neobvyklých úhlu snímání obrazu by pro dnešní kameramany mohly být inspirací. Scénář na takový film také není zrovna nejhorší. V jádru věci se však bohužel jedná o propagandistický snímek ohledně italského fašismu. Je ale otázkou, jestli to po tolika letech dnešní divák vůbec pozná. Buď, jak buď, v rámci klasického filmu by do zatracení, ale zase jít nemusel. Je to sice, snímek politicky poplatný své době, ale právě s tím je potřeba na to shlížet. Jako středověký dobrodružný film plný intrik a bojů a soubojů jinak určitě stojí za to.

Věčný nešvar mezi muži a ženami. Ani v budovatelských padesátých letech nebyl tento námět opomenut a tento snímek je takovou první filmovou vlaštovkou. Všechny tyto snímky mají jedno společné. Boj žen za svá práva v rámci ulehčení práce. Jestli to mělo nějakou spojitost s MDŽ, můžeme dnes jen polemizovat. Každopádně vždy vznikaly docela zajímavé veselohry, které chtě nechtě obsahují nadčasové hlášky. Ano, mnohé se ani dnes neztratí. V tomto snímku jde o to, že vesnický rozpočet je takový, jaký je, a tak se vede boj, jestli se má zakoupit traktorový pluh anebo elektrická pračka. A boj může začít. Ve snímku samozřejmě nechybí ani buržoazní kritika ohledně sedláka, který si myslí, že na rozdíl od vesničanů si může koupit vše, ale v době dnešní to už nikdo nepozná. Ze všech postav tu nejvíce vyniká František Filipovský, který se ve své roli otce od rodiny a obhájce starých pořádků vskutku dozajista vyřádil. I když se však politicky jedná po únorový film, stranická agitka je zde kupodivu vynechána. Snímek oplývá plné svěžesti a po humorné, a místy i groteskní stránce, nemá čím zklamat. A jen tak mimochodem, když námět porovnáme s dobou dnešní, tak v rámci rozpočtu měst a obcí, co je lepší zafinancovat pro blaho všech?

Poliziotteschi v celém svém spektru policejní franšízy a šokujících, na svou dobu, brutálních scén. Přímočará linka příběhu pojednává o cestě pomsty uprchlého zločince neberoucí si servítky s nikým a ničím. Vše podmiňuje výborný soundtrack obohacující atmosféru napětí, takže už od prvních minut snímek chytne a do svého konce nepustí. Nejde sice ani tak o policejní akční film, jako spíše o policejní drama, avšak nenechávající nic na pochybách. Rychlé tempo po celou stopáž slibuje neutuchající jízdu, i když je to taková honička kočky s myší, má to ten správný drive v plném spektru. Scény surových činů připomínají spaghetti westerny, neboť je jim dán čas a je podpořen neobvykle dlouhými záběry. Co se týče psychologie postav, zbytečné se o to zajímat. Uprchlý vězeň je prostě od prvních minut naprostý šílenec a komisař je přesně takový, jaký má v kriminálkách být. A samozřejmě není od věci připomenout, že zrovna tomuto snímku vzdal poctu Quentin Tarantino ve svém filmu Jackie Brown (1997)

Filmová povídka, která svou neohrabaností, zvláštním přístupem k dané věci v rámci vývoje děje a po technické stránce, jako by byla televizní. V současné době již ano, neboť je součástí seriálové přehlídky klasik pod názvem „The Schlocky Horror Picture Show“. Komorní příběh láká na Borise Karloffa, ale ten má spíše roli vedlejší. Koncept příběhu sleduje byt zámožné rodiny a intriky mladé manželky pána domu. Boris Karloff v roli vědce se tam jen různě nachomýtá se svou kamennou až démonickou tváří. Ano, Boris v podstatě dohromady neměl co hrát, avšak paradoxně ze všech postav i přesto nejvíce vyniká. Příběh je naprosto bez jediné známky atmosféry, takže žádné napětí, žádné emoce, žádné vzrušení. Příběh je jednoduchý a těžko posoudit, jestli se na konci snaží šokovat či překvapit. Plynulost vyprávění se také často podivně zadrhává, což vytváří až pocit nepovedeného zkrácení filmu. Tady tvůrci na růžích ustláno neměli, ale jak se říká, nemůže být u všeho posvícení.

Rané budování socialismu v tzv. výrobním filmu z prostředí stavby ocelárny v Ostravě-Kunčicích za stalinismu. V šedesátých letech, tedy v době takzvané nové vlny, se natočil poměrně odvážný snímek o dopadech přísného kádrování jednotlivce v rámci nejpřísnějšího hledání vnitřního nepřítele. Ano, dělník či brigádník se mohl snažit, jak chtěl, ale když nepadl do oka, děli se věci, v zájmu strany, vskutku děsivé. Takže přesněji řečeno se jedná o příběh temné absurdity doby. Ukazuje se tu, jak se dělaly stalinské čistky a kádrovací procesy, které mnohdy měly až tragický konec. Budovatelská poetika z filmu samozřejmě stále vyčnívá a v rámci tématu snad i účelově, ale po psychologické stránce a dění na stavbě, právě v daném režimu, je dramatický příběh natočen poměrně dobře. Jedná se o kritiku doby, která ničím neškodí a jako filmová připomínka temného stalinismu může i nadále posloužit i v dnešní době. Příběh muže, kterého neoprávněně zlikvidoval socialistický režim. Tohle se prostě chtě nechtě musí vidět.

Kapánek šroubovitá komedie, spíše situačního typu, která si pohrává s dvěma motivy, z nichž oba byly později v různých filmových zpracováních použity samostatně. Snímky o roztržitém profesorovi se později točili více ztřeštěně a některé se dočkali i předělávek. Téma o omlazení se v podstatě používá dodnes, a to i v české kinematografii. Režisér Howard Hanks už sice pojal příběh dosti chaoticky, avšak uchopitelně a metodicky. Pevně se drží navržené ústřední myšlenky a s navrženou strukturou si pohrává s divokým a zběsilým apetitem. Dobrou ruku měl i ve výběru hereckých představitelů, kteří ho svými výkony podrželi. I když se často zdá, jakoby se Cary Grand v roli roztržitého profesora přece jen ne úplně cítil v kramflecích. Začínající Marilyn Monroe se zřejmě chtěla jen ukázat, a tak do role dala úspěšně vše. Humoru je více než dost a stále se něco děje. Dialogy jsou pohotové a chytře napsané. Obsahují spousty sexuálních dvojsmyslů a slovních hříček, což je právě motorem humoru. Zpočátku je snímek, ale přece jen docela toporný, avšak během vývoje děje je ztřeštěnost stále intenzivnější. S danými tématy se řadí mezi prvotní a vlivem dalších pozdějších snímků je dosti přehlížen, což je poměrně škoda.

Kterak se mladá dívka stane filmovou hvězdou v Hollywoodu. Ale ne úplně svým přičiněním. Přes prvotní odmítání a vůbec nepřízni osudu se tak stane až za přímluvy jistého muže, kterého okouzlila. Snímek z druhé poloviny třicátých let tak letmo ukazuje, jak to v Hollywoodu chodilo. Nákladný barevný snímek vyznívá ohromnou svěžestí za tónu lehkého humoru a zásaditosti. Jedná se tedy o snímek spíše zábavného charakteru, a to i přes poukazování na nejrůznější neduhy celebrit. Především na alkoholismus. Máme tak možnost vidět lesk a kouzlo oné, dalo by se říct mytické, hollywoodské éry. Příběh je sice přímočarý, čímž se drží hlavní dějové problematiky a jde stále k věci, avšak není opomenuto ani melodrama, jako ozvláštnění daného stavu věci. Samozřejmě že si tvůrci s historií kapánek pohráli, ale komu by to vadilo. Úspěch u diváků i kritiků potvrzený cenami jen potvrdil potenciál tohoto filmového díla. Z dnešního pohledu tedy ceněný klasický film o cestě za svým snem, který se stal inspirací pro další tvůrce a dočkal se i několika předělávek.

Režisér Svatopluk Innemann tentokrát neměl moc šťastnou ruku. Ne na svoji, ale ve výběru scénáře. Po technické stránce je snímek prostě nádherný. Scenérie slovenských Vysokých Tater, pojaté impozantním úhlem snímání kamery, snad až do roku 1970, kdy slovenští tvůrci natočili snímek právě z prostředí Vysokých Tater „Medená veža“, snad už k vidění nebyly. Bohužel, přepis divadelního scénáře „Románek na horách ' se jeví poněkud nešťastně. Jedná se o veselohru postavenou na záměně postav, což je námět v celosvětové kinematografii populární snad dodnes, ale humor však scénickým zahráním skutečně může fungovat jen na divadelních prknech. Úsměvných situací je sice více než dost a drží se to typické situační komedie, avšak jádro věci poněkud ztrácí už v kramflecích. Ze všech postav nejvíce vyniká imitátor Vlasty Buriana, a to tělem i duší, Ferry Víšek. Co se týče Svatopluka Innemanna, snímek vypadá, jako kdyby se ještě stále seznamoval se zvukovým filmem, ale všechny jeho předchozí zvukové filmy z roku 1931 svědčí o něčem jiném. No, zkrátka neměl šťastnou ruku, čímž potvrdil rčení, že ne každý den je posvícení. Z historického hlediska ale jinak snímek rozhodně stojí za zhlédnutí. Už kvůli těm Vysokým Tatrám.