Jaroslaf

Ne že by si zrovna Bert nemohl dovolit klip, kde po celou dobu nesedí lip sync, ale přecijen je to spíše otravné. Ostatní videoklipy skupiny jsou minimálně o řád výš.

Na Marťanské Lodě jsem se opravdu hodně těšil, protože Albert Romanutti z kapely Bert & Friends je pro mne jeden z nejvýraznějších hudebníků na tuzemské scéně, a byl jsem zvědavý jak se s OST popere. K tomu si přidejte jako vždy čarokrásnou Elišku Křenkovou a příběh s nímž se lze ztotožnit. Jednoznačnou slabinou zůstává hlavně Martin Kyšperský, jehož oteklý, odulý vysoký pán s hrůzostrašnou postavou nevzbuzoval žádné emoce, navíc jeho hudba mi zněla jako hodně špatní chinaski. Když jej srovnám s písničkářkou Nikolou Muchou, která se objeví na plátně hned dvakrát, je to jako vedle sebe postavit Čaputovou a Zemana. Fanoušci města, které neexistuje, aka zatáčkou u Vídně, budou filmem určitě bezpodmínečně nadšeni, pro ty ostatní by snímek mohl zůstat zajímavým komorním počinem s nepřestřelenou stopáží.

odporné, trapné, divně nadabované.

Nitroždímačka emocí, na kterou jsem si náhodně vzpomněl po letech.

Vynikajicí film, který kvůli "tv" vzezření mnozí vnímají jako něco podřadného. Není, má to sociálně rasistický přesah, a každý kdo má nějakého toho bráchu, se v něm určitě najde :-)

Přílišná doslovnost a (cílená?) odpornost hlavní "představitelky" dělá z celého počinu cosi, co není určeno nikomu. Pro hloupé amíky to bude moc divné, pro intelektuály příliš doslovné a nabubřelé. Osobně jsem se nesetkal snad v žádném jiném snímku s takovou mírou doslovnosti. To, že hlavní pár, zpívá "Tak moc, moc se milujeme" mne nepřinutí uvěřit, že se opravdu miluje, a to, že dav zpívá protagonistovi "tak moc tě nenávidíme", mne nepřinutí uvěřit, a VYCÍTIT skutečné emoce na plátně. Skutečnost, že hrdinka žvýká po styku jablko jako symbolický prostředek oplodnění mne jako filmového diváka uráží svou extrémní mírou doslovnosti a neskutečnou povrchní symboličností. Film, jakožto emoční výrazový prostředek, který mě má donutit nejen myslet, ale hlavně CÍTIT, u mne v této rovině naprosto selhává. Nebál bych se přirovnat jistou emoční odtažitost od hrdinů, a jistý "chlad" děje k Nolanovým počinům, jehož snímky na mne působí stylem: "Já si představuji, že lidé takto cítí, já si představuji, že lidé takto emoce prožívají," ale rád bych panu Nolanovi a nejnověji panu Leosi Caraxovi sdělil, že já takto emoce neprožívám a troufám si říct, že mnoho a mnoho lidských bytostí v mém okolí také ne. Výrazným pozitivem je samozřejmě Marion Cotillard, která ve svých 45 letech vypadá stále neskutečně, a zpívá ještě lépe. Milou zajímavostí k filmu pro mne bylo, že Marion i Adam skutečně nazpívali 95% svých partů, (samozřejmě je otázka do jaké míry zde sehrál roli autotune a dodatečná postprodukce.)

Plastické, a životem zničené zombies nechávají kutálet své nostalgické slzy hanby po jejich odulých, botoxem napíchaných tvářích za miliony dolarů a předstírají, že v útrobách jejich opotřebovaných těl vězí stále lidské duše. Vše co jste kdy nenáviděli na lidstvu je zde koncentrováno v extrémní formě.

zlomyslné, nevtipné, nudné. z celého tohoto dílu odkapává neurčitá pachuť hnusu.

Pořad o důchodcích pro důchodce, upřímně jsem nechápal jak se toto mohlo jakémukoliv člověku pod 60 let líbit. příšerná N U D A.

"sorry za ten střihák" ? No, já neprominu.