anais

Velmi dobrý film o skupině lidí léčících se ve skupině z drogové závislosti. Příjemně mě překvapilo, že nejde pouze o popis traumat z překonávání drogové abstinence, ale že se v podstatě jedná o film žánrový, a to konkrétně o detektivku zasazenou do prostředí skupinové terapie. Autoři obrátili nedostatek peněz v klad, a tak se většina filmové akce odehraje na verbální úrovni. Dialogy jsou chytré, podpořeny kvalitními hereckými výkony. Není tu žádná snaha šokovat, jen inteligentně vyprávět příběh. A to se cení.

Spielbergova celovečerní prvotina vypráví příběh dvou mladých rodičů prchajících z vězení přes několik států za svým malým synem. Jejich auto následuje snad největší počet policejních aut, jaký jsem kdy na filmovém plátně spatřil. Tato kolona se pak stává zajímavým prvkem vyprávění, sloužící jako humorné odlehčení v jinak poměrně dramatickém příběhu. V centru dění je typicky spielbergovská rozvrácená rodina, úhel pohledu je tentokrát trochu jiný, méně sentimentální, a víc nezaujatý. Jako kdyby ve svém prvním celovečerním filmu ržisér prožíval nějakou desiluzi (což road-movie svým neustálým přibližováním se k neodvratnému cíli umožňuje), zatímco v pozdějších filmech se snaží najít nějaké východisko, i za cenu přehnaných happy endů. Film je tedy zajímavý hlavně pro toto odlišné chápání reality, na druhou stranu už je tu v budoucnu pro Spielberga tak typický sklon k dokonalé technické připravenosti a provedení mnoha scén.

Řemeslně zručně odvedená komedie, která svým tónem v podstatě vykrádá rané filmy Petera Jacksona. Není to špatné, ale na můj vkus to bylo až příliš uhlazené, a natočené tak, aby to pobavilo hlavně běžného diváka, kterého jinak krev na plátně spíš odrazuje.

Tento dokument zaujme hlavně tématem, z hlediska zpracování nijak zvlášť nevynikne. V centru zájmu je malá holčička Marla Olmstead, jejíž obrazy se prodávají za desetitisíce dolarů. Režisér časosběrnou formou sleduje příběh jejích rodičů, snaží se pochopit motivaci, která je vede k medializaci jejich dcery, ale snaží se také pochopit jak je možné, že tak malé dítě je schopné malovat abstraktní obrazy s natolik vyspělým kompozičním cítěním, vyspělou barevností obrazu atp. Dokument se tak stává jakousi úvahou nad tím, co je vlastně umění. Cca ve dvou třetinách filmu dojde ke zvratu, kdy režisér začne pochybovat o autentičnosti obrazů. Sám vstoupí do děje a mezi ním a rodiči dojde k jisté krizi. Tím dokument v podstatě končí, autorovou nejistotou. Rodiče dívky ale chtěli rozvrátit pochyby, které veřejnost začala mít, a proto teď na svých stránkách zveřejňují důkazy o schopnostech své dcery. http://www.marlaolmstead.com/ (a jejich přesvědčivost potvrdil sám pan režisér na diskuzi, která proběhla po projekci filmu v Karlových Varech)

Dvojníci známých osobností se setkají kdesi na nějakém hradě a tam se snaží uspořádat představení pro obyvatele blízké vesnice. Skrz kostýmy a líčidla se sem tam proderou skutečné osobnosti, které se svůj zpackaný život snaží ukrýt za masku Michaela Jacksona, Marylin Monroe, Chaplina atp. Postupně se tedy pod idylickým make-upem objeví první trhliny. A tím celým se ještě prolína vskutku vtipná (bez ironie) rovina o jepiškách, které skáčou z letadla bez padáku. Jak to souvisí s výše popsaným dějem netuším. Celkem zajímavý příběh je hlavně v druhé polovině dost zdlouhavý a v touze působit jako zajímavý experiment dost chaotický.

Dobrá písnička, dobří herci, dobrý scénář, dobré triky. Když má něco statu klasiky (a ještě k tomu zasloužené), těžko se dá něco dodat.

Severská variace na kafkovské téma odcizení, nepochopení okolím... V bizardním světě České republiky se Dán Christoffer snaží převzít tělo svého mrtvého otce a současně si odpovědět na pár existenčních otázek – vyřešit manželskou krizi, zjistit proč ho otec kdysi opustil... Česká republika je tu spodobněna jako svět, kterému hlavní hrdina vůbec nerozumí, a naopak Češi nerozumí jemu. Z toho našinec často vychází jako úplný magor, na druhou stranu to slouží příběhu, který by se v podstatě mohl odehrávat kdekoliv na světě a fungoval by stejně. I když středověká a barokní architektura Prahy se svým mystickým nádechem je pro podobné ztvárnění víc než vhodná. Krom toho Mads Mikkelsen (alias pan Šifra z Casino Royalle) hraje velmi příjemně.

Zlatá vlaštovka musí zachránit svého bratra ze spárů Nefritového tygra. A protože by na něj sama nestačila, pomůže ji žebravý mistr kung-fu Opilá kočka. Film má pěknou výpravu, typickou pro vrcholné filmy Shaw Brothers. I přes pár krvavých gejzírů je Come drink with me spíš pohádka než přehlídka soubojů. Jistou zvláštností je jedno hudební zpívané číslo (s dětským sborem), kterým si Opilá kočka vydělává na živobytí.

Od prvního momentu vám je jasné o čem to bude. Uvidíte spoustu barevných blyštivých obrázků, zažijete lásku, slávu, potupu, dotknete se drogového dna. Jenže kolikrát už tu něco podobného bylo? Dekadentní prostředí Warholovy „továrny“ je sice vykresleno velmi realisticky, ale pod masku samotného Andyho se nedostaneme. Člověk skrývající se pod blonďatou parukou zůstane skryt. Chová se extravagantně, ale dál, než kam sahá povědomí obyčejného diváka o Warholově osobě, nezachází. Mnohem hůř z toho ale vyšel „folkový zpěvák“, kterého hraje Hayden´Anakin´Christensen. Jeho rozevláté vlasy, hloubavý pohled a cigáro v koutku úst jsou až přehnaně zjednodušené, a opět se pozastavují na jakési zidealizované představě o jednom folkovém zpěváku, který byl hlasem generace. Při pohledu na obsazení bych čekal nadstandard, tohle je spíš životopis z produkce HBO.

Nejprve musím podotknout, že mé hodnocení se vymezuje hlavně vůči mému názoru na předchozí díl Hostelu, který se mi nelíbil ani trochu. A pokud se vám nelíbí filmy, kde se zasekávají kotoučové pily do hlav slečen s bujným poprsím, ani dál nečtěte. Hostel 2 je překvapivě mnohem lepší než jednička! V první řadě už to nepůsobí jako nesourodá kombinace teenagerského filmu o hulení a souložení s filmem o zabíjení. Už je to jen o tom zabíjení, takže amsterodamské trapnosti z předchozího dílu jsou přeskočeny. Na celém filmu je vidět, že se Eli Roth leccos od kolegy Tarantina naučil, a nedivil bych se, kdyby mu zkušenější kolega v mnoha konkrétních případech i radil. V první řadě si Roth dovolil mnohem odvážnější scény násilí. Sice jsou jen dvě, ale skutečně za to stojí. Žádné temné polostíny, všechno je pěkně nasvícené, ženy jsou skutečně nahaté, nic není zakryto. Rotha se evidentně dotkla vlna, kterou rozpoutali Tarantino s Rodriguezem svým Grindhousem, a spíš než o současnou teen vyvražďovačku se pokusil o navození atmosféry italských hororů přelomu sedmdesátých/osmdesátých let. K dobrému dojmu přispívá i snaha vykreslit cestu samotných zabijáků – od úvodní dražby, přes cestu na Slovensko až k samotnému vyrovnání se s tím, že skutečně někoho musí zabít. Vykreslení jak obětí tak zabijáků umožnilo na konci jeden překvapivý zvrat, a hlavně přichází s něčím, co je v tvorbě Eliho Rotha nové – příběh. Tady ty postavy skutečně řeší nějaké dilema. A v neposlední řadě se mi zdálo že se Rothovi podařilo tak nějak napravit to, co by se v minulém dílu dalo brát jako urážka Slovenska. Přinejmenším je tam vysvětleno, že na Slovensku nebyla válka víc než 50 let, a že dožínky jsou magicky krásná tradice. Tedy pokud vás při nich nikdo nerozřeže.