anais

Zlatá vlaštovka musí zachránit svého bratra ze spárů Nefritového tygra. A protože by na něj sama nestačila, pomůže ji žebravý mistr kung-fu Opilá kočka. Film má pěknou výpravu, typickou pro vrcholné filmy Shaw Brothers. I přes pár krvavých gejzírů je Come drink with me spíš pohádka než přehlídka soubojů. Jistou zvláštností je jedno hudební zpívané číslo (s dětským sborem), kterým si Opilá kočka vydělává na živobytí.

Od prvního momentu vám je jasné o čem to bude. Uvidíte spoustu barevných blyštivých obrázků, zažijete lásku, slávu, potupu, dotknete se drogového dna. Jenže kolikrát už tu něco podobného bylo? Dekadentní prostředí Warholovy „továrny“ je sice vykresleno velmi realisticky, ale pod masku samotného Andyho se nedostaneme. Člověk skrývající se pod blonďatou parukou zůstane skryt. Chová se extravagantně, ale dál, než kam sahá povědomí obyčejného diváka o Warholově osobě, nezachází. Mnohem hůř z toho ale vyšel „folkový zpěvák“, kterého hraje Hayden´Anakin´Christensen. Jeho rozevláté vlasy, hloubavý pohled a cigáro v koutku úst jsou až přehnaně zjednodušené, a opět se pozastavují na jakési zidealizované představě o jednom folkovém zpěváku, který byl hlasem generace. Při pohledu na obsazení bych čekal nadstandard, tohle je spíš životopis z produkce HBO.

Nejprve musím podotknout, že mé hodnocení se vymezuje hlavně vůči mému názoru na předchozí díl Hostelu, který se mi nelíbil ani trochu. A pokud se vám nelíbí filmy, kde se zasekávají kotoučové pily do hlav slečen s bujným poprsím, ani dál nečtěte. Hostel 2 je překvapivě mnohem lepší než jednička! V první řadě už to nepůsobí jako nesourodá kombinace teenagerského filmu o hulení a souložení s filmem o zabíjení. Už je to jen o tom zabíjení, takže amsterodamské trapnosti z předchozího dílu jsou přeskočeny. Na celém filmu je vidět, že se Eli Roth leccos od kolegy Tarantina naučil, a nedivil bych se, kdyby mu zkušenější kolega v mnoha konkrétních případech i radil. V první řadě si Roth dovolil mnohem odvážnější scény násilí. Sice jsou jen dvě, ale skutečně za to stojí. Žádné temné polostíny, všechno je pěkně nasvícené, ženy jsou skutečně nahaté, nic není zakryto. Rotha se evidentně dotkla vlna, kterou rozpoutali Tarantino s Rodriguezem svým Grindhousem, a spíš než o současnou teen vyvražďovačku se pokusil o navození atmosféry italských hororů přelomu sedmdesátých/osmdesátých let. K dobrému dojmu přispívá i snaha vykreslit cestu samotných zabijáků – od úvodní dražby, přes cestu na Slovensko až k samotnému vyrovnání se s tím, že skutečně někoho musí zabít. Vykreslení jak obětí tak zabijáků umožnilo na konci jeden překvapivý zvrat, a hlavně přichází s něčím, co je v tvorbě Eliho Rotha nové – příběh. Tady ty postavy skutečně řeší nějaké dilema. A v neposlední řadě se mi zdálo že se Rothovi podařilo tak nějak napravit to, co by se v minulém dílu dalo brát jako urážka Slovenska. Přinejmenším je tam vysvětleno, že na Slovensku nebyla válka víc než 50 let, a že dožínky jsou magicky krásná tradice. Tedy pokud vás při nich nikdo nerozřeže.

Mám rád v podstatě všechny filmy Davida Lynche před Inland empire. Nikdy mi nevadila jeho snaha odkrývat lidské podvědomí a tím znepřehledňovat samotný děj. V jeho předchozích snímcích byla krom touhy experimentovat a natočit něco originálního ale i snaha vyjít s divákem. Ta v Inland empire naprosto chybí. Tři hodiny dlouhý snímek postrádá režisérův typický humor (pokud to tedy humor kdy byl:), vizuálně je až odpudivý (rozmazaná digitální kamera je na plátně příšerná), a nejoriginálnějším motivem jsou několik let staré příběhy rodiny králíků. Je sice jednoduché říci, že Lynch nenatáčí samoúčelné experimenty, ale že jeho dílo je výsledkem dlouholeté autorovy snahy pohrávat si s lidskou psychikou. Jenže Inland empire na mně vůbec nepůsobil jako film. Spíš jako slepenina zdlouhavých záběrů postrádající schopnost vtáhnout diváka do děje. Myslím, že celému projektu by slušelo spíš rozdělení na části a uvedení na internetu. Doporučit někomu, aby na to šel do kina bych se asi neodvážil.

Třetí pokračování „pirátů“ je velmi chaotické. Ani jsem se nesnažil chápat, kdo koho sleduje a kdo má jaký cíl. Stejně je to jedno, jelikož po pár dnech si tohle nebude pamatovat nikdo. Než začnu hanit, shrnu klady – skvělé triky, skvělé kostýmy/výprava/pirátský design, a Johnny Depp (i když ani tomu už všechny vtípky nevychází tak jako dřív) A teď zápory. Film je šíleně dlouhý. Sparowovo pobýváni za koncem světa se do filmu moc nehodilo.... oproti barvité přeplácanosti zbytku je strohá chladnost pirátského pekla spíš uspávacího rázu, a působí jako reklama na nějaký drink. Čekal jsem, kdy se na plátně objeví orosená coca-cola a Johnny si blaženě svlaží hrdlo. Keira Knightley ještě nikdy nehrála tak špatně (hlavně na začátku v Singapuru nechává standardně špatného Blooma daleko za sebou). Dále mi vadil patos a snaha namluvit divákovi, že jde o skutečné emoce, o něco vážného, což do takového filmu moc nepatří.... Takového rázu byla například závěrečná scéna kdy umírá hlavní záporák a za dunění patetických zvuku prochází svou tříštící se lodí. To mi nebylo ani do smíchu a v duchu jsem prosil aby už to střihli. Největší obludnost (v případě této scény nelze použít jiného slova) si tvůrci nechali na závěr. Scéna na kterou jsem čekal až do konce titulků je dostatečným důvodem k tomu aby byl Gore Verbinski poslán do říše Davyho Jonese a trpěl tam těmi nejhoršími muky… (osobně bych mu zvolil trest nekonečného sledování tohoto předlouhého filmu, a to pokaždé až do konce závěrečných titulků!)

První díl (remake z 2006 od Alexandra Aja) mě velmi mile překvapil - skvěle natočená jatka, která i přes jednoduchost děje nepůsobí lacině, je to jak kvalitní horor, tak velmi vtipná věc (v momentech kdy má být vtipná, alespoň myslím). Druhý díl postrádá všchno, co se mi na předchozím líbilo. Je to návrat od vypilované první ligy do bahna béčkového podrůměru. Nejen že většina věcí, které se na plátně dějí jsou naprostý nesmysl (člověk v tojtoji, naprosto neschopná vojenská jednotka, způsob přemýšlení postav - blondýnka uhánějící tím nejhloupějším směrem atp.), ale je to i příšerně natočené a zahrané. To jsem si chvílemi připadal téměř jako sledovat něco od Tromy. Nejhorší v tomhle byli okamžiky, kdy postavy mluví, a když je vidíte držet zbraně - měl jsem pocit jako by je drželi poprvé v životě, což byla v případě herců vlastně pravda. Skutečně není co chálit, radši si znovu pusťe předchozí díl.

Původní Cravenův film jsem ohodnotil jednou hvězdičkou. Infantilní béčko fungující možná v sedmdesátých letech někde v amerických autokinech jako zpestření vzrušujících momentů na zadní sedačce. K Ajově remaku jsem tedy přistupoval bez nějakých výraznějších očekávání. Pokud si ale odmyslím, že film obsahuje tucet klišé (obsažených už v Cravenově originálu) typu "podivný chlapík u bohem zapomenuté pumpy kdesi uprostřed pouště", "blondýna v ohrožení", označil bych Ajův film ne za pouhé milé překvapení, ale nečekanou ránu krumpáčem přímo mezi oči! V podstatě to není nic víc než krvavá řezničina, ale výborně natočená a člověk se u toho skutečně bojí. Na druhou stranu nevím, jestli bych chtěl film vidět podruhé, tak intenzivní zážitek to byl.

Já se u Ghost ridera velmi bavil. Něco tak vtip...směšného už tu dlouho nebylo. Celou dobu mi vrtalo hlavou, jestli to není myšleno jako parodie... Jak jinak si vysvětlit scény typu "dva kostlivci ženoucí se po prérii, jeden na motorce, druhý na koni - taky kostlivci, za zvuku country ppísničky s metalovýma kytarama a refrénem ´jupíjéééj´"! Krom této nepochopitelné infantility jsou mizerné i triky, záporáci, scénář (Johnny Blaze v jednu chvíli sjede z cesty a projíždí bažinou jen proto, aby na něj z vody mohlo vyskočit vodní monstrum) a vůbec všechno. Ale je to svým způsobem zábava.

Stačil by příběh ze současnosti a mohlo to být silné. Ten děj se v tom barvitém, hýřivém stylu ztrácí. Když začaly titulky, v sále bylo ticho, ale troufám si tvrdit, že ne nějakým souzněním s filmem, ale spíš snahou propracovat se přes vizuální znepřehlednění k jinak velmi prosté kostře filmu.To neznamená, že bych Fontánu nějak zavrhoval, jen mě mrzí, že se snaží být něčím, co není. Takové pozlátko by se dalo nabalit na jakýkoliv příběh. Přidej trochu buddhismu, mysticismu, lásku až za hrob a instantní kult je hotov.

Originální myšlenka propojuje duchařské téma s hledáním nesmrtelnosti a antigravitačním přístrojem. Vizuálně docela povedené, ale nějak mě nevzaly jednotlivé charaktery. A ani jsem se u toho příliš nebál.