foils

Zvláštně rozporuplný a nesoudržný film. Na jedné straně ambiciózní snaha o absurdní drama proti vojenskému drilu a vůbec jakémukoliv útlaku ze strany vrchnosti, na druhé estrádní herectví a nesmyslný scénář (tento rozpor může souviset s tím, že jsou pod filmem podepsáni dva režiséři). Snímek nepostrádá některé filmové kvality (dlouhé záběry v hudebních číslech) a povedené nápady, ty jsou ale místo rozvíjení jen periodicky opakovány. Zajímavé také je, že se film neubránil některým nešvarům, z nichž si sám utahuje (omezené bavičské schopnosti, topornost, nadužívání slovní vaty). I přes úctyhodné množství hitů lze velkou část více než dvouhodinové stopáže těžko označit jinak než jako neúnosné tápání (např. song Tereza zazní dokonce třikrát).

Plusy: Jeden z nejvtipnějších Almodóvarových filmů, příjemný early 90s vizuál. Minusy: Jako by Pedro v tomto období točil pořád ten samý film, v tomhle navíc nevystupuje ani jedna sympatická postava. Něco mezi *** a ****.

Rošťácká dekonstrukce žánru buddy gangsterky. Sebeuvědomělá hra na Hollywood, jejíž nepatřičnosti jsou si tvůrci moc dobře vědomi, a tak v naprosto crazy scénáři ironizují jak Hollywood, tak sebe a vlastní svého druhu provinčnost.

Slátanina zhruba na úrovni televizních inscenací našeho Marka Epsteina. Tzn. film chce promlouvat k aktuálním problémům, ale dělá to tak vycucaně z prstu a za pomoci tak trapných figurek, až se z toho člověku dělá blbě.

Další slátanina postavená na hollywoodských klišé, jež dovádí do nového levelu: Spousta amerických filmů hledá za každou cenu drama i tam, kde není. The Imitation Game (jak příhodný název pro kopírku americké kinematografie) následuje tento trend tak důsledně, že místo skutečného válečného dramatu a dobrodružství počátků počítačové vědy líčí banální, nejspíš zcela smyšlené konflikty Turinga s jeho spolupracovníky. Přesvědčivě filmově ztvárnit skutečný tvůrčí proces je však evidentně mimo schopnosti a vlastně i zájem tvůrců. Benedict Cumberbatch ve filmu párkrát směrem ke svým kolegům pronese cosi ve smyslu: "Nedokážete pochopit hloubku a význam mé práce." Ve skutečnosti je věta určena cílové skupině tohoto snímku: Skutečného Turinga byste stejně nepochopili, tak vám místo toho naservírujeme další pohádku typu Dobrý Will Hunting. Užijte si rádoby šokující povrchní obrázky nepochopeného génia, válečných hrůz, útlaku homosexuálů, a aby toho nebylo málo, tak v závěru ještě nepokrytého citového vydírání. (Co na tom, že se podle současných poznatků mohl Alan Turing stejně dobře otrávit nešťastnou náhodou?) Kód Enigmy je kvintesencí toho nejhoršího ze současné kinematografie, filmem, jenž ve své snaze uspět za každou cenu pohlíží na publikum jako na stádo tupců, filmem postrádajícím vkus i minimální kontakt s realitou.

Příkladně ideologicky uvědomělý produkt raných 60. let z dílny pozdějšího tvůrce majora Zemana. Sledujeme výjevy ze života taxikáře, nádražáka, pomocného dělníka na letišti, šičky nebo střihače (látky, ne filmu!) Podle toho vypadají i nanicovaté dialogy, posledně jmenovaný raději ani nepromluví. Všechny uvedené postavy jsou v jádru dobří lidé, i když mají své drobné mouchy. Film zapůsobí lehce výchovně prorodinně i proti alkoholismu a milostným avantýrám. Skoro celá stopáž je podbarvena dost otravnou hudbou, jakýmsi odvarem z amerického jazzu a swingu. Dvě hvězdy dávám za kameru, pěkně zachytivší Prahu té doby.

V kontextu naší kinematografie dost nedoceněný kousek, částečně vinou doby, ve které vznikl. Ale taky určitě i proto, že film do značné míry klame tělem - o dobrodružství neřkuli akci v něm zase tolik nejde. Spíš je to taková moralitka a vztahové drama s až rajskou kamerou. Kdybych měl snímek přirovnat k něčemu z poslední doby, napadá mě Corbijnův Američan. *** 1/2 (70 %)

Jednoznačně nejlepší film, který Woody Allen v této dekádě natočil. Nikoliv dokonalý: Jim Belushi trochu moc tlačí na pilu, na druhou stranu jeho výkon dodává filmu určitou živost. Jak už se v posledních letech stalo u Woodyho pravidlem, příběh je opět trochu recyklovaný - tentokrát jde o variaci na autorův přelomový snímek Match Point, smíchanou s trochou legendárního Absolventa nebo prvky antických tragédií. Kdo hledá, ve filmu sice najde nemalé množství kompozičně motivovaných prvků, celkově však dílko smysl dává a pro mě osobně - jakkoliv nejsem fanouškem historických dramat - má velký bonus v podobě zobrazení někdejší slávy Coney Islandu (až poletíte do New Yorku, vřele doporučuju podívat se, jak to na tamní pláži vypadá teď).

Ze slibného, byť nikterak originálního tématu se toho dalo vykřesat mnohem víc, nebýt odflákle působícího scénáře s nesmyslnými dialogy, motivacemi postav atd. Významově přitom obsah snímku není nezajímavý - jedno z možných čtení je, jak může člověk propuštěním uzdy svým vášním poměrně snadno zničit buď sám sebe (viz matka), nebo své blízké (viz otec a dcera). Herci i kameraman se snaží, seč můžou, takže je docela často na co koukat. Jen člověk nesmí vnímat, o čem a hlavně jak spolu postavy rozpravují.

Spojení Zdeňka Mahlera s mistrem Vláčilem nedopadlo zrovna nejšťastněji. První si celkem podle očekávání vymýšlí hlavně banální výjevy, druhý si zase do osoby nejproslulejšího českého skladatele promítá vlastní pocity zneuznanosti a nedostatku pochopení ze strany lajdáckého okolí. Výsledkem je lehce bizarní portrét Antonína Dvořáka jako fachidiota až autisty. Sem tam se objeví nějaká ta WTF scéna, jako když se Dvořák jen tak mezi řečí zeptá svého kolegy z divadla, zda by mu nepůjčil tisíc zlatých. Následuje střih a Dvořák příslušnou bankovku vítězoslavně nese odevzdat mecenáši, který mu stejný obnos kdysi dávno zaplatil za to, že pro něj Dvořák napsal nějakou skladbu. Uvědomuju si, že postavy v tomto snímku byli umělci a bohémové, nicméně pochybuji, že by jejich vztah k penězům byl skutečně tak nonšalantní, jak je ve filmu ukázáno. Koncert na konci léta je tak nakonec zřejmě nejzajímavější přiblížením dobových reálií.