Koncert na konci léta

Souběžně s Peterem Shafferem se na sklonu sedmdesátých let navrací k osudovému vztahu Wolfganga Amadea Mozarta a Antonia Salieriho také Zdeněk Mahler a na ose ikonického sváru uměleckého génia a epigona, analogie vzpomenutého vztahu, důvtipně rekonstruuje životní příběh Antonína Dvořáka, který jinak skládá jako mozaiku epizod, anekdot, okamžiků. Neobyčejně „čtivý“ imaginární portrét se skvělým Josefem Vinklářem, jenž nejvyšší měrou poutá pozornost a zastiňuje ostatní herce, se ve své půli rozetne schematickou scénou, v níž cynický a hloupý šlechtic střílí holuby. Jako by se i v tomto konvenčním, nenápaditě snímaném a v podstatě nevidomém snímku, který by se dal odrecitovat…, musel klíčový režisér české nové vlny výslovně přihlásit k tomuto svému estetickému východisku a nechává herce holuby skutečně usmrcovat. Neschopnost vyslovit se jinak než – doslovně, (zdánlivě) osudově či božsky? Náhle vše, co jsem dosud přijímal jako úlitbu osvojenému jazyku, odhaluje svou vlastní papírovost: rámec, masky, (ne)stárnutí, mozaika… PS: Když jsem před pár měsíce držel v rukách Dvořákovy rukopisné notové partitury, cítil jsem přes rukavice mnohem víc než v této esteticistní retuši… a ani jsem se nemusel snažit. (10.02.2018)

Antonín Dvořák bol ako každý skutočný umelec tak trochu mimo reálny svet. Počty mu nikdy nešli, dokonca nepoznal rozdiel medzi dvoma a troma nulami. Neskôr nechápal, že na výchovu šiestich detí treba peniaze a zrejme sa táto téma v jeho rodine často prepierala. Podľa Vláčilovho filmu sa tu o tom hádajú ešte v dobe, keď sú už niektoré deti odrastené. Koncert je typicky vláčilovsky rozvláčny, tá hodina a trištvrte trvá subjektívne dlhšie. Kľudne si ho môžete zaradiť do kolonky artfilm, avšak niektoré momenty, ako napríklad klasické životopisné zjednodušovanie a otázka svedomia ohľadom písania na zákazku mi pripadajú trochu naivné. Vláčil však dokáže navodiť tú správnu dobovú atmosféru a nepotrebuje k tomu veľa kulís, tu by si mohli zobrať príklad dnešní filmári, snažiaci sa navodiť dojem obdobia normalizácie jedným nezatepleným panelákom. (03.12.2014)

V momentě, kdy ve vláčilově světě přestali řádit černoprdelnící, banderovci a komunisti, se z něj vytratila i magická zlověstnost jeho předchozích děl. Politicky neutrální profil Antonína Dvořáka se v české kinemotografii dá považovat za originální projekt, bohužel tohle je i na Vláčila trochu vlažné zpracování bez výrazného dramatu a obrazově to taktéž moc nepromlouvá. Je otázkou, co Vláčila k Dvořákovi táhlo, pokud se jednalo o dílo na zakázku, ke kterému Vláčil přistupoval stejně Dvořák k psaní rekviem pro Kenta, tak pak vše dává smysl. (07.09.2018)

František Vláčil natočil pekný film o výbornom skladateľovi. Hudba vo filme bola úchvatná. Pan Vláčil si obsadil do filmu výborných hercov. Josef Vinklář je tu pravdivý a moc pôsobivý. Páčili sa mi aj herecké party J.Hlaváčovej a F. Němca. Film by som hodnotil 3 hviezdičkami, ale ešte jednu som prihodil ako pamiatku na hercov , ktorí si hrajú už niekde inde.... Filmu dávam 75%. (09.09.2013)

Sterilní a bez života jak byt zhýralého fyzika po jarním úklidu. Nejpamětihodnějším okamžikem tak pro mě zůstane odseknutí staříka upíjejícího nějakou kořalku na adresu moralizujícího Dvořáka: "Víte, každý marodění je od zadrženýho pití." Svatá pravda, dědo, svatá pravda. (23.05.2014)