MHJ1999L

Nemám co dodat! Ale přece jen bych zde zmínil jen pár slov. Kdybych nemiloval abstraktní a hypnotické krásy dalekých kultů Davida Lynche, nadčasové a poetické filmy Francise Forda Coppoly, pohádkové a čarovné pohlazení od Tima Burtona, katastrofické a srdce rvoucí filmy bratří Coenů, akční brilantnosti a propracovanost Christophera Nolana, ujetou zábavu Petera Jacksona, geniální počiny Stanleyho Kubricka, ohavnosti a kriminálně založené perly Davida Finchera, vizuálně dech beroucí mrazení v zádech od Ridleyho Scotta, krásy a obrazové uskupení Alfonse Cuaróna, akční kopance od Jamese Camerona, filmové kultovní pocty žánru Quentina Tarantina, poklady Dannyho Boyla, krásu Monty Pythonů nebo ujeté hovadiny Stevena Spielberga - kdybych prostě tyhle všechny ustálené překážky neměl navždy před sebou a kdyby každý den nezaplňovaly třicetinu mého dne - kdyby všechno tohle neexistovalo - tak bych se prostě každý týden koukal večer na Amadea a rozhodně by to byla moje největší Filmová láska. Miluji hudbu, která zabírá jednu z největších částí mého života, miluji vizuální či obrazový nebo výtvarný pohled na věc, s kterým se moc rád setkávám každý den - a když se tyto dva faktory protnou v jeden velký tříhodinový celek, oba jsou zesíleny na sto procent a je z věci cítit nádech tvůrčího zacházení Miloše Formana, co mám na to říct? Každá scéna filmu je na pohled bohatá, na poslech krásná, k tomu ještě režijní práce s herci, přenos toho velkého břemena s nálepkou vELKO film a viditelná snaha všech -oscarových- tvůrců zde nechybí také. A co zde také nechybí ani trochu je Formanův obvyklý zájem o vyjádření špatnosti systému, které jsou zde viditelné sice jen ve chvilkách, ale diváka na pohled nešetří. A hlavní myšlenka - opravdu ušlechtilá a opravdu velmi mohutná. Depresivní a chvílemi radostná odysea do duše jednoho z těch nejzasloužilejších skladatelů klasicismu. Geniální dílo!

Jeden z nejlepších animovaných filmů celé světové kinematografie. Tento film má v sobě ty nejlepší a nejsilnější položky jakoby převzaté z těch nejlepších animovaných pětihvězdičkových filmů, a všechny tyto složky zde nefungují jen tak "vykradačsky", ale Nick Park a Steve Box jim navíc vdechují nádech něčeho nového a stejně tak kouzelného. Tento typ animace není zrovna můj nejoblíbenější, ale tvůrci ho zde uplatňují dle svých možností, tedy jak nejlépe to vůbec jde. Ke klasickým figurkám (které si zamilujete) z předešlých (a taky o něco starších) krátkometrážních lahůdek se přidává nejen Ralph Fiennes, jehož "přítomnost" mě zde velmi potěšila, ale co jsem opravdu nečekal je fakt, že zde bude uplatňován jako zákeřná postava ze Spielbergova režijního debutu - pokud o to tvůrcům nešlo, tak mají smůlu, lidem se to krásně vybaví a takto písemně to vyzní jako ta nejšílenější věc, která vás tak za den napadne. Něžný a příjemný filmek, který si dovolí ještě trochu parodovat, a hned tak si převezme vládu nad těmi nejproslulejšími filmovými hity vůbec (a už námět tomu odpovídá). Chvílemi prostě začnete litovat, že tahle podívaná trvá jen hodinu a půl, a budete chtít více méně zdvojnásobit dobu trvání této proslulé anglické zábavy. Je to roztomilé, s načechraným obalem (dodatek: chci domů deset fluffy-králíků), mazlivé, krásné, prostě výborné, perfektní, dokonalé, svým způsobem hrůzostrašné, paranormální, dorůžova vypracované, neskutečně originální, deprimující a hrůzostrašné, stylové až kultovní, přes všechny omylné fakta stále inteligentní, nezapomenutelné, magické, detailní, coolovou atmosféru vyvolávající, typicky anglické, vynalézavé, nesmyslné, žánrově všestranné, k zamilování hodné, dech - beroucí a po deseti letech navracející se s dvakrát větší kuráží, nápaditostí a vizuální okouzleností, se silnějším a o drobek dostupnějším diváckým nadšením a se spoustu prima oživením, kouzelné ztělesnění těch nejrůznějších možností, nápadů a kouzel animace, či vůbec světové historie filmu.

Výborné filmové zpracování románu Antonyho Burgesse. Stanley Kubrick se zde předvádí a ukazuje své režijní schopnosti ve vší kráse. Film nám dovolí nahlídnout do drsné budoucnosti ultra-násilí, slangu, obratu sedmdesátých let v té nejlepší podobě, dírách v systému, skupinových brutálních akcích, strachu z policie, nezákonného užívání drog, hromadného znásilňování, hromadného ničení, poslechu klasiky v podání elektroniky (jedna z nejlepších věcí poslední doby), chození za školu, nového životního stylu, nového ultra-moderního stylu nakupování, bezstarostného zabíjení, nového stylu léčby těch "špatných" a spousta dalších "vychytávek". Výborná kamera Johna Alcotta. každou scénu jsem si navždy vryl do hlavy a každou si navždy zamiloval. Neuvěřitelná práce s herci - další důkaz toho, že kdo se dostane do Kubrickova filmu, je pak automaticky ovládán tímto hereckým dosud nepojmenovaným stylem, který by si ale podle mého měl najít ve filmu ještě nějaké uplatnění. Kubrickův nový vizuální rozměr nad vším nakonec zvítězil. Jeho smysl pro obraznost a hlavně pro každý malý detail. Rozmístění "jeho" postav, barevné vyladění obrazu a všechno ostatní dává filmu nový hloubkový dosud nevídaný rozměr. Osvícení je oproti tomuto dílu jen malý drobek v celé filmové historii. Tohle si prostě musíte zamilovat! A originální trailer vám navodí tu správnou atmosféru. Sice ne takovou dokonalou za krásně zdrženlivou jako film, ale na těch pár minut to stojí za to. Já fakt miluju tenhle film!

Film, který se drží v tichu. Film na téma ticho. Ticho - nejlepší věc na světě, která zní stále stejně dobře. Takže si to shrňme - kdybych nebyl nadržený na tvorbu této osobní kritiky a zůstal bych sám sebou, zůstal bych v tichu též. Ale pár pochvalných slov si tento film stejně zaslouží písemně. Bill Murray je jeden z nejzvláštnějších herců dneška - jeho originální přístup a práce jsou nepopsatelné - jeho výraz tváře je nedoceněná kuriozita, která představuje smutného muže - smutného člověka a jeho drobnými mikroskopickými gesty, o kterých člověk někdy ani prostě vůbec netuší se děj každé scény vyplní z ticha do hřmotu - účel hereckého kontrastu je splněn, aniž by někdo mávl rukou. Otázka je, jestli není film částečně vyobrazením jeho života samotného, ale rozhodně se takto každý někdy cítil. Já se tak cítím každý večer. Film, pojednávající o tom, co si představuji pod pojmem život - tedy smysl života. Film, který řeší všechny či většinu životních situací. Film, který se zabývá osamocením a tím nevýslovným "ničím", co nás napadá každý den. Sofia Coppola tentokrát zabodovala na 100% a kdyby v takovém tempu a s takovým tvůrčím nadšením pokračovala dál - stala by se jedním z nejvýznamnějších tvůrců dnešní doby. Každým filmem chce něco říct, jen to někdy prostě nevyjde a z filmu se stane blábol. Ovšem ne tentokrát. Tentokrát stvořila tak hrozně moc plnohodnotný film, který překračuje hodnotu některých vážených filmových klasik a stává se tak tím nejlepším, co nám film jako takový může nabídnout. A není to Schindlerův seznam nebo Vykoupení z věznice Shawshank či Zelená míle. Je to vlastně kupodivu hypnotické Lost in Translation, které jsem si navždy zamiloval jako ten nejlepší a můj nejoblíbenější film. Soukromý film, který opravdu hodně pochopí jen málokdo. Filmový klenot.

Sam Peckinpah je filmový vědec sedmdesátých let. Jeho režijní přístup je perfektní - Technicky i psychicky má film naprosto dokonalý přírodní nádech, který jsem naposledy zaznamenal v originálním Texaském masakru motorovou pilou. Stejně jako tam, tak i zde je obrazově vyjádřeno násilí na té největší psychické i vizuální úrovni. Originální a nezapomenutelné zpomalené scény opravdu nahánějí husí kůži a rozhodně také depresivní atmosféru, která se ale drží ve filmu již od úplného začátku, kdy nahlížíme na děti a psa v pasti a jediné klidné místo je úplný závěr. Nechápu, kam se poděl oscar za střih a nominace za herecké výkony! Soundtrack je perfektní - to jest ta správná hudba, jak vyvolat večerní mrazivou atmosféru. Film je svým způsobem také dosti podobný Slavnostem sněženek, což je odvážně řečeno český zastupitel Strašáků. Film, popisující ustálenou rutinu vesnických buranů, kteří do své party přijímají pouze stejně stupidní (lépe řečeno "jednoduché" - tedy primitivní) lidi, kteří žijí jen pro zábavu a pro všechno s ní spojené a kteří odmítají větší či cílenější práci. Film o vztazích mezi lidmi, o následcích, o pocitech, o míře agresivity a zuřivosti v každém z nás. Film, z kterého se slabšímu člověku udělá během chvíle mdlo. Dokonalé a hlavně nedoceněné dílo, které by si rozhodně zasloužilo být mezi těmi největšími filmovými klasikami druhé poloviny dvacátého století. A akademikům sedících vedle nachystaných oscarů plivu do tváře.

Apocalypse Now REDUX 2000 - Po shlédnutí filmu jsem jen marně přemýšlel o tom, co jsem vlastně viděl. Byl jsem svědkem naprostého a nepředstavitelného šílenství (svým způsobem náhledu na krutou realitu minulosti, přítomnosti a rozhodně i nadcházející budoucnosti), ohavnosti a naprosto katastrofické a tragické zhouby války - nemluvíme tady teď jen o té oné ve Vietnamu, kterou jsme měli šanci vidět (viz. např. Frost/Nixon (2008) aneb filmová zpověď oné zodpovědné osoby). Film vlastně pojednává o samotném jádru veškeré lidské války - o jednom z největších pojmů našich dějin, který nás pronásleduje už po tisíciletí. Všechny ty propojující a slévající se barevně vyladěné obrazy z kterých máte pocit, že během chvíle omdlíte jsou k nevíře. Z toho filmu jde prostě strach, možná také chvílemi jen čistý úžas. Už scéna na začátku filmu, kdy kapitán Willard bojovně tančí v hotelovém pokoji nahání husí kůži a zavádí nás také do toho nepopsatelného omamného stavu. Jde o naprosto depresivní jinak a neobvykle pojaté válečné drama, jsme svědky experimentu, který se pokouší o samotný náhled do nitra věci a nepochybně se mu to daří až na šest hvězd. Co film drží v tak vřelé a dusné atmosféře je propojení veškerých scén do jednoho velkého tříhodinového celku a také samozřejmě vypravěčská účast Martina Sheena, bez jehož myšlenkových vsuvkách jeho hlavní postavy by se film logicky neobešel. Celý film je i přes svou délku tak dokonale vystavění, že jsem valil oči. Výborná ukázka toho, že Francis Ford Coppola je nadprůměrný a naprosto unikátní tvůrce - jeden z velikánů a jeho filmy budou navždy v oblasti kinematografie znázorňovat spolu s dílem Stanleyho Kubricka, Miloše Formana a Rydleyho Scotta výraz "nadčasovost". Stejně hypnotická a neobvyklá hudba výborně pasuje a tvoří nádherný kontrast se scénami v tichu (třeba konec, kdy kapitán docílí své mise a vykoná onen čin, kdy se poté ozývá šeptem do ticha ona slůvka, které definují podstatu filmu a při konečném odchodu začne znít soundtrack). Marlon Brando je základem celého filmu, nikoliv hlavní postava - coby voják, který si uvědomil nespočet svých hříchů a samotnou existenci něčeho tak nepopsatelně hrozného. A postavu Roberta Duvalla a jeho samotného miluji. A citově zaměřené scény, které v originálu chybí (ale není to chyba), scénky jako "soukromé hodiny s dívkami z Playboye" sem výborně zapadají a tvoří vlastně celou prodlouženou verzi, po jejímž shlédnutí si můžete v duchu říct, že už tvůrci nemohli udělat víc. Hutná atmosféra teprve dosáhne svého vrcholu až na konci, kde jsem oněměl jak nejvíce to šlo (a zároveň jsem si uvědomil výborné světlo a výbornou kameru). Tenhle film má své tajemné kouzlo, kterému já asi nikdy přesně neporozumím, ale to je jedině důkaz toho, jak moc dobrý tenhle film je.

Tohle je pecka z roku 2006, z té krásné doby, kdy si ještě lidé mysleli, že budoucnost čeká za rohem! Tohle je tedy ta krutá realita, to je ten budoucí čas, který co nevidět přijde - a bude to kruté, nebude to ani o trochu méně kruté než tento film, pojednávající o kdysi pro někoho podstatné iluzi týkající se hodnoty člověka, která je přirozeně zanedbávána. Svět se zřítil do propasti a to asi napořád - vymizení lidstva. Takový je tedy plán. Children of Men je film s tím největším poselstvím, jaké kdy bylo lidem přes film vzkázáno a jedním z nejkrásnějšího vizuálního celkového dojmu. Krásná duchovní hudba sice nenahradí dojem skladatelského blaha, který nám přinášejí dnešní skladatelé (někteří - ale není jich málo) ale dává filmu zcela jiný rozměr. Výborní herci ve svých nejosobitějších rolích. Systém světa je zde jednoduchý - dělí se tedy na tři vrstvy, které asi nemá cenu jmenovat. Už samotná podstata toho, že přirozeně dlouhý čas se nenarodilo žádné dítě rozvíjí celé dění a i pláč (úvodní scéna). Dále tento fakt jen vyplývá z televizních reklam - zejména na samotné pilulky smrti, které jsou tím způsobem tedy lidem téměř "vnucovány". Jedná se o opravdu smutné a depresivní dílo - například záběr na fotky (o) minulosti postav Cliva Owna, Michaela Caina a jeho "ženy". Dokonalý střih - prostě krása!!! Kamera Emmanuela Lubezkiho je fascinující (podobnou už jsem ale jen před pár roky viděl - nebyl to náhodou Schindlerův seznam?). Jakýkoliv detail ve filmu, každá vteřina jen stále opisuje jeden a ten samý celek (a to i písničky či jiné skladby ve filmu možno zachytitelné). Přesto je však stále více absurdní ten luxus těch "nejbohatších" (hajzlů), který vypadá v celku s dobou jako idiotský záměr. Nějaké náboženské blouznění tady taky na chvíli nechybělo, ale co z filmu přímo vystupovalo - byl úpadek těch (kdysi) nejdůležitějších lidských materiálů a hodnot - například samotného umění, jedné z nejdůležitějších věcí celých dějin - celého světa (ještě ovšem nenahrazuje vážnost, důležitost a cenu člověka). Hlavní otázka filmu je však prostá - Co je důležitější? Vůle lidí a postavení se proti systému, který se hrne do propasti nebo spása celého dosud zhrouceného a zmírajícího lidstva? Nečekal bych, že v v této době by Alfonso Cuarón přišel s něčím tak výborným.

Steven Spielberg ve své typické podobě - a opět výborná práce. Ale něco tady bylo jinak - něco se změnilo. Tohle je totiž jeho jediný film, který má opravdu maximální smysl a ani z jednoho procenta už se nejedná o "divácky zaměřeným". Režisérovi se podařilo vybudovat vážnou, dramatickou, chudě a uboze vyhlížející, depresivní, nepříjemnou, šílenou, neuvěřitelnou, děsivou a ultra silnou atmosféru, kterou ve člověku v takové intenzitě probudí více snad už jen jediná věc - pak si musíte válku snad jen sami prožít. Přes tuto vážnost ale zde zase film asi celkově s dramatičností ve velmi malém poměru a to zejména ze začátku sám dovoluje vidět jistý nádech humoru, který ale do jisté části zapadá - který je pro tuto vynikající režii typický a který jen také samozřejmě s výborným střihem dokonale vykresluje systém - přesný a přitom umělecký popis zacházení v oné době se Židy. Je zde také důležitost vržená i na detail - který jen dokazuje ten fakt, že se Spielberg do příběhu války, její podstaty, její hrůzy a následků doslova zažral - a poté taky natočil toto ultimátní a velkolepé dílo - Schindler's List je zkrátka ASI to nejdokonalejší emocionální a zároveň obrazové či jinak řečeno vizuální umění. John Williams je machr! Jeho hudba je perla dnešní klasické hudby a vrchol hudby filmové. Liam Neeson i se svým charakterem tentokrát nejexcelentnější, jaký vůbec jen mohl ve své filmové kariéře být. Ben Kingsley dokonalý. A má vlastně cenu komentovat postavu Ralpha Fiennese a vůbec jeho výkon samotný? To je třeba vidět. Všechny ostatní výkony samozřejmě plně srovnatelné. Mistrovské světlo - které v černobílém pojetí vyzní opravdu výborně. Střih také a nebudu se ani zmiňovat o kamerových záběrech na hromadné a přeplněné tábory, na masakr v ulicích či na čistě soukromé záběry Janusze Kaminskiho. Není tady jediná scéna, která by měla menší či větší atmosféru, než všechny ostatní - a je jedno, jestli jsou to scény v restauraci a na oslavách, v táboře nebo v městech či jestli to je samotný ultra-smutný závěr. A zkuste si pustit úvodní záběr barevné svíčky v černobílé tmě (NADĚJE v TEMNOTĚ) až po skončení filmu ještě jednou - to bude jiné kafe. Závěrečné prokazování štědrosti Oscaru Schindlerovi mi kupodivu absolutně nevadilo (a to na tohle prokazování záměru divákovi mimo samotný film vůbec nejsem). Až teď jsem si uvědomil tu zásadu, kterou tady každý pátý uživatel píše - Tady není co komentovat. (Stejně jako u ostatních mistrovských děl naší kinematografie).

Je opravdu těžké určit, jak je míra dokonalosti filmu vysoká. Tedy těžké říci, jak moc je Fargo excelentní. Ale já jsem se k odpovědi nakonec dopracoval a můžu říct jen to, že se jedná o jeden z největších počinů částečně nedoceněné kinematografie. Už úvodní scéna vás totálně dostane - už ten začátek nahodí onen nádech, s kterým film pokračuje dál (viz. Pomothy - Prolog v biografii Cartera Burwella). Když vidíte již úvodní tvrzení vás úplně sejme - a říkáte si, jak krásně to asi bude pokračovat dál, ta radost, kdy obdržíte plné právo a smlouvu na unášení se dalšími částmi filu je neskutečná. V prvním záběru tedy rozeznáme cestu a krajinu zalitou hustým sněhem a za doprovodu hudby sledujeme, jak se auto (také hlavní součást filmu) vynořuje a svými světly jen marně ničí daleké šero - nejdřív je hudba tichá (v podání harfy), pak přechází do smyčců, které jen dokonale vystihnou celkovou atmosféru a přecházejí postupně do naprosto dokonalého hřmotu a intenzivní síly, která výborně vystihuje celou podstatu příběhu - drsného světa plného lidí - a lidi jsou ten problém - jen si pro své vyjádření zvolili bratři Coenové (jinak bratři géniové) malé, zimou zanesené a sněhem zasypané městečko Fargo. A Simple Plan (1998). No Country for Old Man (2007). Shallow Grave (1994). Blood Simple (1984). Je jedno, na jaký film se podíváte (i když Fargo je unikát) - vždycky je tam ten samý dějový základ - něco jednoduchého, nějaký jednoduchý princip, jednoduchý plán. Film Sama Raimiho o tom svědčí asi nejlépe - tedy nejlépe nám ho ukazuje. Pokračování je dále malý problém, na který se postupně navalí spoustu dalších detailů, které vytvoří hromadu něčeho tak otřesného, s čím se prostě jeden bezmocný člověk (William H. Macy) už nedokáže vypořádat. Výborný námět i scénář (podle skutečných událostí). Bylo mi opravdu potěšením dívat se na to, jak dokážou udělat dva muži z tak známých a sympatických herců úplné kretény (v nějakých lepších případech - totální psychopaty). Vždycky se může něco podělat - v tomto případě se toho podělalo neskutečně mnoho a mě prostě těší se na to s nadšením dívat. A k tomu nám film ještě pokládá jednu velkou otázku: "Jsou peníze opravdu to nejdůležitější?" a navíc - "Co jste pro ně schopni udělat?". Všechny scény jsou propracovány na maximum - dokonalejší už dle mého býti nemůžou. Carter Burwell je opravdu všestranným skladatelem, bez kterého by si existence Bratří Coenů nikdo nevšiml natolik, jako právě teď. Přechody a propasti z ticha do praskání ušních bubínků jsou výtečné. Technicky brilantní. Roztomilé dialogy, výborné postavy a jejich charaktery a dokonalé prostředí a všudepřítomný bílý sníh, z kterého vás chvilkami rozbolí oči dělají celkový dojem ještě lepším (a socha dřevorubce svým způsobem taky). Někdy mi přijdou některé scény až komické (únos manželky) - ale ve svém jádru jsem si vždy vědom, o jak depresivní a vážnou záležitost se přes všechny drobné okolnosti jedná! Některé scény převzaté ze Zbytečné krutosti zde fungují asi dvakrát lépe - je tedy rozhodně vidět částečný duševní vývoj obou tvůrců.

Myšlenkově a hloubkově jeden z nejlepších a zároveň nejzasloužilejších filmů naší kinematografie. Já totiž opravdu nevím, jestli by byly kvality filmu stejné, kdyby dostal knižní předlohu do rukou někdo jiný, než právě on - Miloš Forman není člověk. Film, který nám nevypráví, ale přímo ukazuje jednu z nejdůležitějších myšlenek světových dějin - tedy pojednává o svobodě, která byla (a časem bude úplně) člověku částečně vzatá, o systému, který vybudovala vyšší společnost, a ve kterém se všichni lidé řídí jako cvičené opice, o ovládání všech lidí a o strachu ze života samotného. Výborní herci, excelentní scénář a perfektní režie. Již v úvodním záběru na hory a celou krajinu, která se v dálce rozprostírala je patrná lidská volnost a myšlenka svobody, kterou pomalou začne z ticha doprovázet depresivní a mrazivá hudba Jacka Nitzsche, který jednou krátkou skladbou dokázal neuvěřitelné. Poté se již ocitáme v prostředí psychiatrické léčebny a zaznívá nám v uších jemný a svým způsobem i tedy nepříjemný hlas vrchní sestry (Louise Fletcher) za doprovodu hudby, která pomalu (a hlasitě) plyne z jejího gramofonu. Od chvíle, kdy Randle Patrick McMurphy (Jack Nicholson) sedí v kanceláři ředitele ústavu (nemocnice) - je mi jasné, že si půjde film odvážně kupředu stejně jako třeba Frajer Luke (1967). Film samotný má vlastně mnoho společného s filmy jako (zde nejúspěšnější) Vykoupení z věznice Shawshank (1994) - akorát nám autor předlohy nedopřává stejně hezký závěr jako Stephen King. Harding (William Redfield) mumlá o podstatě věci, hlavní postava se snaží trochu opepřit chladný a primitivní systém na hřišti s pomocí indiána (a jeho těla), zatímco jen sestra přihlíží z okna (výborné kamerové přiblížení na tváře a jejich rysy, které nám mnohé řeknou), žádost o ztišení hudby u okénka, propadákové hlasování o sledování baseballu (a viditelná radost a hrdost vrchní sestry) - všechny tyto scény jen výborně zapadají do naprosto očividné životní zkušenosti Miloše Formana. Postupně ale stejně všem začíná naskakovat logika a vlastně všichni pacienti dostávají lidský rozum a začíná jim docházet, že něco není v pořádku. Uprostřed filmu řekne McMurphy řediteli: "Nejradši bych jí uškrtil." - z čehož je naprosto patrné, že má už šílený vztek a systém ho opravdu drásá (a nakonec se i setru jistě uškrtit pokusí!). A indiánův úsměv mne vždy uvede do stavu extáze. Je tady třeba další malé pozitivum, když odplují muži na moře, tak se režisér nezdržuje různým prokládáním (například: zbytečný pohled na věc z psychiatrické léčebny) a toho si velmi cením. Tohle je opravdu nadčasový, nezávislý, kontroverzní a naprosto unikátní film. A ten konec? Stejně jako při každém jiném šperku kinematografie buď brečím, buď se raduji, nebo oněmím. V tomto případě jsem se dopustil všeho najednou. Celkově "No comment."