Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Horor
  • Animovaný

Deníček (3)

2020

 

Když čtu, co jsem psal ve svém loňském shrnutí o budoucnosti kin, usmívám se. Rok 2020 nám připomněl, že „vše se obrací jako na pětníku“, jak by řekl Jake Epping, a veškeré struktury jsou v jádru křehčí, než si v zájmu zachování příčetnosti připouštíme.

 

Z pochopitelných důvodů jsem loni v kině strávil podstatně méně času, než bych si přál, a viděl podstatně menší vzorek současné tvorby než obvykle, tvořený navíc převážně produkcí různých VOD služeb. Pokud bude jejich vliv v příštích letech sílit, což lze předpokládat, můžeme očekávat markantní změny ve způsobu distribuce i recepce filmů. Pro nás, pravidelné diváky, by pozitivum tohoto procesu mohlo spočívat v simultánním růstu významu různých sít, která budou zlomek z nepřeberného kvanta vyrobených filmů pouštět do našich obýváků: doporučení přátel, recenze, podcasty atd. Každopádně bude zajímavé jej sledovat.

 

Daleko (?) přede mnou tak ještě leží dojmy z některých loňských oscarovek (1917, Dva papežové) a děl zavedených autorů (Haynes, Kaufman, Polański), která si hodlám doplnit. Stejně tak doufám, že budu mít příležitost v kinech vidět nejnovější film Cloé Zhao (Nomadland) a Terrence Malicka (už předloňský A Hidden Life), jehož projekce v Městské knihovně byla avizována před říjnovým plošným uzavřením kin.

 

Následující řádky přináší výčet toho, co mě z viděného nejvíc zaujalo. Abecedně seřazené desítce, vybrané spíš spontánně a pocitově než po hlubokém zamyšlení, předchází trojice zásadních audiovizuálních počinů roku 2020, z nichž každý má své „přestože“.:

 

Tenet Christophera Nolana, dokazující, že hollywoodský autorský film není mrtev a lze ho realizovat v rámci opulentní akční sci-fi bez filozofického přesahu – přestože (a právě proto) jsou možná ještě zajímavější než film samotný diskuze, které vyvolal.

 

Monstrózní projekt DAU Iljy Chržanovského pohybující se na hranici filmu a reality show, etiky, možná i legality, nesrovnatelný s čímkoli jiným, co dosud vzniklo – přestože jsem dosud viděl pouze film o „Odvážných lidech“ (i když to jsou asi všechny, že?) a můj vhled do fungování celého díla je tak zatím značně limitovaný.

 

Sekerka (Small Axe) Steva McQueena, která potvrzuje mimořádný talent a cit pro obrazový výraz svého tvůrce, a navíc odhaluje potenciál autorské audiovize nového věku: ani klasický film, který nabízí relativně málo prostoru pro vyjádření, ani seriál, kde se ztrácí autorský hlas, a naopak se spoléhá na divákovu trpělivost, ale rozbíhavá a zároveň sevřená antologie, kterou lze sledovat v libovolném pořadí s libovolným zájmem. – Přestože divácky mě skutečně zasáhl pouze druhý film, Lovers Rock, zase ale víc než jakýkoli jiný letošní snímek.

 

Alchymická pec (Adam Oľha, Jan Daňhel)

Borat Subsequent Moviefilm (Jason Woliner)

Colectiv (Alexander Nanau)

Dospěláci v místnosti (Adults in the Room; Costa-Gavras)

Drahokam (Uncut Gems; Benny Safdie, Josh Safdie)

Chlast (Druk; Thomas Vinterberg)

Malé ženy (Little Women; Greta Gerwig)

Neviditelný (The Invisible Man; Leigh Whannell)

První kráva (First Cow; Kelly Reichardt)

Zrádci (Viktor Tauš, Matěj Chlupáček)

 

Chci vidět znovu/dále se zabývat: Mank (David Fincher), Nechte je všechny mluvit (Steven Soderbergh)

 

Plus deset starších filmů, mezi které jsem se snažil vybrat méně známé kusy, a ne třeba – jinak zcela báječný – Nelítostný souboj:

Cesta do Indie (A Passage to India; David Lean)

Co dělat? (Cesta z Prahy do Českého Krumlova aneb Jak jsem sestavoval novou vládu) (Karel Vachek)

Kamenná svatba (Nunta de piatra; Mircea Veroiu, Dan Pița)

Korida lásky (Ai no corrida; Nagisa Óšima)

Křížová cesta (Kreuzweg; Dietrich Brüggemann)

Poezie (Si; Chang-dong Lee)

Poklad (Camoara; Corneliu Porumboiu)

Temnota (Sombre; Philippe Grandrieux)

Tenkrát v Anatolii (Bir Zamanlar Anadolu'da; Nuri Bilge Ceylan)

Výstřel (Blow Out; Brian De Palma)

2019

 

Martin Scorsese v říjnu loňského roku rozpoutal řadu protichůdných reakcí, když filmovou produkci studia Marvel označil za bližší zábavním parkům než kinematografii. Své stanovisko, zjednodušené nadpisy mnohých článků na „Martin Scorsese says Marvel movies are not cinema“, rozvedl o měsíc později v textu pro The New York Times, vysvětlujícím, že jeho záměrem nebylo pasovat se do funkce arbitra kultury. Ona problematická slova odrážející pouze jeho osobní vkus dokládají, jak moc se kinematografie v poslední době změnila i možný šok z rychlosti této proměny. Za posledních dvanáct let vyprodukoval Marvel třiadvacet vzájemně propojených filmů, které jsou stále dražší, výpravnější a dějově komplikovanější. V současnosti představují nejúspěšnější projekt svého druhu, zapadající do všeobecného trendu serializace, který zase přímo souvisí s úspěchem a stoupajícím významem internetových televizí.

 

Co bude dál? Nikdo neví, na rozdíl od Scorseseho ale nemám dojem, že by doba byla vůči tomu, čemu říká „umění“, výrazně méně vstřícná než dříve. Nemám sice radost z toho, že bych měl v budoucnu nové filmy režisérů jako je on vídat mimo kino, ale i tato situace, jak dokazuje první letos v ČR uvedený film Maják (díky, Aerofilms!), je řešitelná. O budoucnost artových kin se nebojím vůbec, mají vypěstované své stále publikum a pořád co promítat. Že o dobré umělecké filmy není nouze ostatně dokazuje i můj seznam největších filmových zážitků s českou distribuční premiérou v roce 2019, zahrnující kromě artu i díla ze široké a festivalové distribuce. Jen většinu tuzemské tvorby bohužel uvidím až v nadcházejícím půl roce, takže zahrnuta není (už teď ale můžu říct, že se moc těším na "Komunismus" Karla Vachka a "Karel, já a ty" Bohdana Karáska). Řazeno abecedně, nehodnotově:

 

„Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ („Îmi este indiferent dacă în istorie vom intra ca barbari“; Radu Jude) – Přítomnost se prolíná s minulostí, dokument s fikcí, absurdně komické prvky s mrazivě hrozivými. Dílo poskládané jako vědecká práce a zároveň bez nadsázky strhující. Možná jeden z nejkomplexnějších filmů minulé dekády.     

 

High Life (Claire Denis) – V rámci žánru sci-fi se často rozebírají otázky o podstatě lidství, pozici člověka ve vesmíru. Claire Denis se abstraktními úvahami příliš nezabývá, a namísto toho obrací svou pozornost k materiální podstatě věci, lidskému tělu.

 

Naše doba (Nuestro tiempo; Carlos Reygadas) – Menší šok, než při prvním nebo druhém setkání s Reygadasovou tvorbou. Moment oněmění z konfrontace s osobitostí jeho filmového jazyka však přetrvává. Věřím, že čím víc životních zkušeností člověk má, tím snáze a srozumitelněji k němu „Naše doba“ promlouvá. Tudíž se těším, až se k ní v budoucnosti vrátím.

 

Na špatné straně (Dragged Across Concrete; S. Craig Zahler) – Snoubí v sobě poctivost starých žánrovek, odvahu experimentovat s jejich konvencemi a schopnost podnítit diskuzi o současných problémech polarizujících společnost. Navíc se stylovým hudebním doprovodem, hrstí suchých hlášek a špetkou podivně nasvícených scén. Zahlera budu nadále napjatě sledovat, svým stylem si mě beze zbytku získal.    

 

U Zlaté rukavice (Der goldene Handschuh; Fatih Akin) – Velké překvapení! Namísto obskurní podívané pro pár extrémních diváků jen lehce provokativní umělecký film. Výsek ze života sériového vraha, který se nijak nesnaží jeho postavu romantizovat a odhaluje temný rub konzervativního poválečného Německa patřičnými výrazovými prostředky. Návštěvu groteskně stylizovaného světa Zlaté rukavice, prodchnutého pachem uzenin a režné, za doprovodu vražedných německých šlágrů, tedy jednoznačně doporučuji.

 

+ dva skvělé debuty:

Booksmart (Olivia Wilde)

Narušitel systému (Systemsprenger; Nora Fingscheid)

 

+ dva skvělé druhé filmy:

Bílý bílý den (Hvítur, hvítur dagur; Hlynur Pálmason)

Slunovrat (Midsommar; Ali Aster)

 

+ dva skvělé filmy amerických klasiků:

Irčan (Teh Irishman; Martin Scorsese)

Tenkrát v Hollywoodu (Once Upon a Time in Hollywood; Quentin Tarantino)

 

+ dva skvělé filmy zavedených arthousových tvůrců:

Favoritka (The Favourite; Jorgos Lanthimos)

Parazit (Gisaengchung; Bong Joon-ho)

 

Zaujalo mě, chci vidět znova: Kde je mé tělo? (Jérémy Clapin); Sbohem, synu (Xiaoshuai Wang); Portrét dívky v plamenech (Céline Sciamma); Tranzit (Christian Petzold)

Které filmy mě nejvíc zaujaly, oslovily v roce 2018

 

Bohužel jsem jich zdaleka neviděl tolik, kolik bych si přál (alespoň, co se letošní produkce týká), takřka vůbec jsem se nedostal k blockbusterům a českým filmům (ze kterých se mi líbilo Všechno bude a Jan Palach). I proto níže uvádím pár svých největších dluhů, které snad v brzké době (v kině) splatím. V druhém seznamu uvádím filmy, které jsem viděl v roce 2018, ale jsou staršího data výroby. Nezařazoval jsem mezi ně díla z filmografií tvůrců, které jsem letos zhlédl (téměř) celé na základě snímku, který najdete v prvním žebříčku (P. T. Anderson, Chang-Dong Lee, Lucrecia Martel, Alice Rohrwacher), a také filmy, které jsem viděl už podruhé/třetí/čtvrté... Tituly v obou seznamech jsou řazeny abecedně, zvýrazněné mě zasáhly nejvíc.

 

Rok 2018

 

-          Beze stop (Leave No Trace; Debra Granik)

-          Dej mi své jméno (Call Me by Your Name; Luca Guadagnino)

-          Děsivé dědictví (Hereditary; Ari Aster)

-          Dogman (Matteo Garrone)

-          The Florida Project (Sean Baker)

-          Jack staví dům (The House That Jack Built; Lars von Trier)

-          Mektoub, má láska – Canto Uno (Mektoub, My Love: Canto Uno; Abdellatif Kechiche)

-          Nit z přízraků (Phantom Thread; Paul Thomas Anderson)

-          První člověk (First Man; Damien Chazelle)

-          Psí ostrov (Isle of Dogs; Wes Anderson)

-          Roma (Alfonso Cuarón)

-          Šťastný Lazzaro (Lazzaro felice; Alice Rohrwacher)

-          Tři billboardy kousek za Ebbingem (Three Billboards Outside Ebbing, Missouri; Martin McDonagh)

-          Vzplanutí (Beoning; Chang-Dong Lee)

-          Zama (Lucrecia Martel)

 

Do roku 2018

 

-          100 minuta slave (Dalibor Matanić; 2004)

-          All that Heaven Allows (Douglas Sirk; 1955)

-          Ašik-Kerib (Sergej Paradžanov a Dodo Abašidze; 1988)

-          Flandry (Flandres; Bruno Dumont; 2006)

-          Inferno (Dario Argento; 1980; [2:01]: https://www.youtube.com/watch?v=QlCM7TK_nhU

-          Kundun (Martin Scorsese; 1997)

-          Lost Highway (David Lynch; 1997)

-          Nebe nad Berlínem (Der Himmel über Berlin; Wim Wenders; 1987)

-          Padre Padrone (Paolo a Vittorio Tavianiovi; 1977)

-          Pat Garret a Billy the Kid (Sam Peckinpah; 1973)

-          Rodinná oslava (Festen; Thomas Vinterberg; 1998)

-          Strýček Búnmí (Loong Boonmee raleuk chat; Apichatpong Weerasethakul)

-          Svoboda (La Libertad; Lisandro Alonso; 2001)

-          Total Recall (Paul Verhoeven; 1990)

-          Upstream Color (Shane Carruth; 2013)

 

Největší resty: „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ (Radu Jude), Tina a Vore (Ali Abbasi), Soumrak (Laszlo Nemes), Under the Silver Lake (David Robert Michell), Zloději (Hirokazu Kore’eda), Eighth Grade (Bo Burnham), Spider-Man: Paralelní světy (Bob Persichetti, Peter Ramsey, Rodney Rothman), Domestik (Adam Sedlák) a další.

Reklama

Reklama