molotov

Na Lotranda to nemá ani náhodou, ale potom uz mě nenapadá jina porevoluční pohádka, která by byla lepší.

Ideální popkorn. Zábavný a ne hloupý. Brad Bird rozhodně nezklamal a Cruise to taky dává v pohodě.

Hyperbola of youth – romantická komedie s řadou hudebních vložek založena na výměně rolí. Bývalí spolužáci z univerzity, jeden trpící podvýživou a druhý se přejídá, si na radu doktora na dva týdny prohodí domovy a oba se zamilují do sestry svého kamaráda. Ve filmu je řada úsměvných scén a nekoná se žádné melodrama, nikdo nezemře a má to šťastný konec. Celkem příjemně se na to kouká, v záplavě drásavých melodramat a protikomunistických či protijaponských filmů je to velmi osvěžující.

„Milujeme se, tak proč nemůžeme být spolu? Proč jen vznikla 38. rovnoběžka? - Máš pravdu. To kvůli 38. rovnoběžce takto trpíme a to jsme o ni ani nestáli.“ Filmem vystihujícím frustraci z rozdělení poloostrova a poválečného vývoje je Ruka osudu (Unmjŏngŭi son, r. Han Hjŏng-mo, 1954). Severokorejská tajná agentka Čŏng-ä se zamiluje do chudého studenta I Hjang, o kterém později zjistí, že je velitelem protišpionážní jednotky. Při rozhodujícím střetu se vzepře svému nadřízenému a zachrání I Hjanga, přičemž je smrtelně zraněna. Milenci jsou symbolem rozdělené země, kterým v lásce brání politický vývoj, o který ani jeden nestál. Touží být spolu, ale je to nemožné. Pokus o vymanění se z koloběhů vzájemných intrik a špionáže končí nevyhnutelnou tragédií.

Pan Pak je ikonické korejské rodiné melodrama z počátku šedesátých let. Ukazuje střed dvou světů, klasického v podání otce, titulního pana Paka, a moderního v podání jeho dospělých dětí. Ty mají své vztahy, ale pan Pak odmítá přijmout jejich protěšky do své rodiny, kromě snoubenky svého jediného syna, na kterého je nesmírně hrdý. Moderní hodnoty a svět jsou pro něho nebezpečné a odmítá je přijmout. Jeho postoj se změní až ve chvíli, kdy je konfrontován s matkou jeho potencionálního tchána, která odmítá oženit svého vzdělaného syna s jeho nevzdělanou dcerou. Veškeré dění se točí kolem pana Paka a ukazuje život v rodině a střed dvou generací, které vyrostli na odlišných hodnotách. Vrší se tu příhody, které sice mají logickou souslednost, ale zpočátku jsou tak obyčejné, že místy až nudí. Zachraňuje to druhá polovina, kdy se konečně děj rozhoupe a dlouze nastíněné situace se začnou řešit. Kim Sung-ho, představitel ústřední postavy, dominuje celému filmu a poprávu dostal cenu pro nejlepšího herce na Asijském filmovém festivalu 1961.

Forever with you je pravděpodobně nejstarší dochovaný film klasika korejského filmu Ju Hjon-moka, který o pár let později natočil Aimless bullet, často uváděný jako nejlepší korejský film všech dob (na ten se chystám během pár dní). Navždy s tebou je detektivní melodrama o milostném trojúhelníku, dva přátelé, kteří se zajímali o stejnou dívku Ä-ran. Byli spolu v gangu (ještě s jedním chlapcem, s kterého se později stává kněz) a při jedné akci je Kwang-pchil chycen, zatímco Tal-su zůstává na svobodě. Kwang-pchil stráví po různých peripetitích nakonec ve vězení deset let a po propuštění se dozvídá, že Ä-ran se vdala za Tal-sua, z kterého je majitel salónu a mafián. Milostný trojúhelník je samozřejmě narážkou na rozdělenou koreu, o kterou usilují dvě strany. Samotný příběh je velmi dobře natočený, už úvodní asi dvouminutový záběr má vynikající pointu. Vyprávění není lineární, skrz flashbacky se dozvídáme více z minulosti postav a zjišťujeme jejich motivaci. Není to dokonalé, ale je to hodně dobré. Těším se na Aimless bullet, kde režisér dovede svůj styl k dokonalosti (údajně).

Romance Papa je sto minut sledem skečů z rodiného prostředí, které na sebe téměř nenavazují a netvoří celistvý příběh. Pak se to brutálně zlomí do depresivního dramatu starého muže marně hledajícího práci. A v dojemném závěru se dozvíme, že rodina je tu od toho, aby si pomáhala. Pokuď jde o ty skeče, jsou celkem povedené, hlavně díky skvělým hercům v čele s rozkošným titulním tatíkem. Potřebovalo by trochu zkrátit, mít něco jako příběh a pak by to mohlo být v mých očích téměř bezchybné.

Female boss je mým čtvrtým filmem Han Hjong-moa z druhé poloviny padesátých let, který jsem v krátké době viděl. Takže proč si je trochu neporovnat? Nejlepším dílem pro mě zůstává Madam Freedom, vynikající psychologické drama o rozkladu jedné rodiny. To, že je Han Hjong-mo mistrem v zobrazení psychologie postav dokazuje i v Female boss, romantické komedii o zkrocení jedné emancipované ženy.Feministky by z toho filmu opravdu radost neměly. Na začátku je hlavní ženská postava šéfredaktor časopisu Moderní žena a v kanceláři ji visí nápis "Ženy jsou nadřezené mužům". Na konci filmu sama na tuto pozici rezignuje, přenechá ji svému manželovi, který nahradí starý nápis novým "Muži jsou nadřezeni ženám". Mezitím se odhraje několik legračních scén, zejména nábor nových zaměstnanců je asi nejvtipnější scéna, co jsem v korejském raně poválečném filmu viděl. Těsně před koncem je také velmi dlouhá scéna z basketbalového zápasu, což je dost možná nejstarší sportovní scéna korejského filmu, a má úžasné naivní kouzlo. Oproti o tři roky starší komedii Hyperbola of youth je Female boss méně schématický a nestaví na kontrastu bohatý chudý, nýbrž žena versus muž. Hyperbola of youth bych proto řadil o trochu níže než Female Boss. Úplně mimo stojí detektivní melodrama Hand of fate, poměrně zdařilý film ukazující na osudů milenců tragédii rozdělené země.

Na Korejce celkem nepatetický protiválečný film s několika scénami, které nejsou zrovna obvyklé v korejských filmech (Pohang). Úvod mohl být kratší a fungovalo by to stejně, jinak zásadní výtky nemám.

Po všech stránkách téměř dokonalé, akorát očekávaná katarze se u mě nekonala. Sázka na jistotu, která jen těsně nevychází.