TheDavid

Skvěle zrežírovaná, překvapivě zábavná a absurdní sociální satira demaskující povrchní svět nabubřelých boháčů. Film nepředstavuje nutně žádné světoborné teze, ale jako sociální dekonstrukce funguje na jedničku.

Melancholický film s překombinovaným scénářem, který podstatně pokulhává v poslední třetině, a to poutavému závěru navzdory. Podezřelou ovšem zachraňuje precizní Pakova režie, sebevědomá kamera a herecké výkony ústředního dua.

Kdo by si pomyslel, že příběh inženýra lze vyprávět tak zajímavým způsobem? Zvedá se vítr (Le vent se leve) je vizuálně podmanivý, nesmírně kreativní a citlivý snímek, jehož stopáž byla poněkud delší, než bych považoval za ideální.

Kompetentní návrat do světa Západozemí, který sice není nijak zvlášť ohromující (a zpočátku dokonce mírně nudí), ale v hodinové stopáži efektivně načrtne nové ústřední postavy seriálu. Budoucí díly (a série) ještě ukážou, zda se Rodu Draka podaří vystoupit ze stínu Hry o trůny a pro mnohé napravit pošramocenou pověst tohoto kulturního zeitgeistu. Na základě prvního dílu zatím držím tvůrcům opatrně palce.

Nejhorší člověk na světě je ve výsledku komornějším dramatem, než by mohl název napovídat, ale ke škodě to není. Film nemá sice přehnaně velké ambice, ale to co chce vyprávět, vypráví skvěle. Trierův počin je totiž skvělou generační sondou, která zkoumá soudobá (ale i nadčasová) témata s respektuhodnou citlivostí a odzbrojující lidskostí. Velkou měrou tomu můžeme připsat i herečce Renate Reinsve, která předvádí skvělé herecké řemeslo. Filmu sice ke konci dochází dech, ale můj celkový dojem je nezměněn. Trier jede.

Druhá série Euforie pokračuje v zavedených kolejí. Seriál je nadále vizuálně uhrančivý a atmosféricky dusný a aspoň z tohoto pohledu jde o prvotřídní televizní podívanou. Euforie ovšem zakopává o scénář Sama Levinsona, který jakékoliv pozoruhodné citlivé pozorování lidských slabostí topí v hyperdramatickém teenage patosu. A tak nadále pokračuje tragédie dvou Euforií. Jedna Euforie vykresluje s fetišistickým naturalismem strasti drogově závislé protagonistky a činí tak nekompromisně s velkou upřímností (v této souvislosti záhodno zmínit bravurní pátý díl). Tato první Euforie je ovšem pohřbena pod nánosem teenage dramatu té druhé Euforie, kde se postavy chovají buď zcela účelově (Cassie, Nate) nebo nemají co dělat (Jules, Kat). Tváří se to seriózně, ale ve svých implikacích je spíše absurdní. Euforie jako celek tak pro mne nadále zůstává kontroverzním seriálem, který potvrzuje poučku, že "není všechno zlato, co se třpytí".

Sledovat pletichy klanu Gucciů není nutně špatnou podívanou. Minimálně jsem se bavil sledováním ustřední pětice, která se na place snad přeháněla, kdo koho více přehraje. Klan Gucci je ovšem (1) vizuálně příliš fádní, aby zaujal fanoušky maximalistického italského maisonu (2) v historických detailech příliš non-deskriptivní, aby sloužil jako obstojný biograficky (kolektivní) film, (3) poměrně nesoustředěný, aby byl víc než jen průměrné drama. Odmyslíme-li tedy hvězdné obsazení, lze vynést o Klanu Gucci tento hodnotový soud - mohlo to být lepší.

Poměrně všední a mnohokrát omílaný příběh o vzestupu umělce. Za normálních okolností by mě film nechal asi vlažným, jenže tick, tick... Booom! má v eso v rukávu v podobě energického Andrewa Garfielda, který opětovně připomíná, že je hercem se vším všudy. Fantastický a zábavný Garfiled ovšem není to jediné, co ve filmu funguje a asi bych filmu dosti ukřivdil, kdybych nezmínil chytlavé songy a kupodivu sympatickou režii debutujícího Mirandy.

Řemeslně zručný film, který se ujímá #metoo tematiky s takovým pochopením a citem, který by u takřka devadesátiletého režiséra čekal málokdo. Film je zdařilou reflexí novodobých témat optikou středověku, která žánrově sice nijak neoslní, ale minimálně mě bavila po celou dobu své (dlouhé) stopáže, a to i kdybych pominul skvělou titulární potyčku mezi Damonem a Driverem v závěru.

Já jsem chtěl, aby se mi líbila Poslední noc v Soho. Je to ovšem až příliš velká scenáristická bída. K čemu, že je film vizuálně líbivý a hudebně hravý, když scénář nedokáže vykřesat žádné napětí či interní logiku. Wrightův nový počin se sice tváří děsně chytře, ale v reálu jsou zvraty příliš prvoplánové a tematicky je film až příliš naivní. Mám Wrighta rád, ale mnohem radši mám filmy, které s diváky nezachází jako s pacienty po lobotomii.