TheDavid

Napodruhé Rian Johnson poněkud ubral na uvěřitelné detektivní zápletce (i když na pár slušných twistů dojde i zde) a přidal na sociálním komentáři (s poněkud nepřekvapivým vyústěním). Zábava je to nicméně zhruba stejná.

Podruhé o něco lépe. Branagh tentokrát vsadil na emotivnější notu a na pozadí přepálených digitálních egyptských výjevů přináší alespoň o poznání soustředěnější zážitek oproti předchozímu pokusu z roku 2017. Film však táhne dolů pochybné tempo a ostatně i nezáživná ústřední vražda.

Brilantní filmové zpracování zdánlivě banální premisy. Svěží herecký koncert ústřední dvojice provází působivě vybudovaná atmosféra fiktivního ostrova Inisherin. Podivuhodný rozpad jednoho přátelství má co říci o mužské tvrdohlavosti, pýše, banalitě života a vlastně i irské národní duši – byť to, co říká, není nijak zvlášť hluboké.

Často nezvykle emocionální, výsledně ovšem spíše nudící film s (na marvelovské poměry) komplikovanou zápletkou, která v drtivé většině aspektech vyšumí do prázdna.

Morálně beze sporu pokleslá a podivně adiktivní záležitost.

Chvilkami zábavně kreativní, ale většinu času jen zbytečně překombinovaný.

Po zdařilé a kompetentně napsané čtvrté sérii trpí ta pátá překvapivě scenáristickou bezradností. Sice se na to stále hezky kouká, hezky se to poslouchá, ale nuance jsou ta tam, centrální figurka minulých sérií stojí upozaděna a prostor dostávají postavy, jejichž charakterizace je podobně zajímavá jako výtažek z wikipedie jejich historických předloh.

Omalovánky se vším všudy, které banalizují jakékoliv potenciální dramatické napětí (Bale trestuhodně nevyužitý) pro účely samolibého humoru různorodé kvality. Waititi jede na autopilota a kde předchozí Thorovo dobrodružství mohlo pro některé působit svěže, zde Waititi předkládá poměrně okoukanou podívanou, která sklouzává do kategorické korporátní šedi. Alespoň to uběhlo rychle.

Edgerunners na svém videoherním sourozenci nijak nevisí a jako samostatný seriál funguje obstojně, což je plus. Seriál je kompetentní v budování svého světa a vykreslení svých postav, současně je ovšem ve scénáři poměrně nesoustředěný a ve svých tématech nedůsledný. Nenudil jsem se, ale málokdy mě seriál opravdu nadchl.

Zdánlivě nezpřetrhatelné pouto pod tíhou společenské akceptace a osobních nejistot. V emocích je málokdy prostor pro zaváhání, natož pro (byť zdánlivou) lhostejnost. Ztrácíme-li následně blízkost druhého, nemůžeme vinit nikoho jiného než sebe sama. Šel jsem do kina na Blízko s očekáváním uslzeného dojáku s LGBT tematikou a taky jsem ho dostal - řemeslně natočený, krásně nasnímaný doják, který předkládá nelehkou látku s potřebnou dávkou civilnosti a empatie.