Israha

Odklon od knihy je v některých pasážích výrazný, ale nutno podotknout, že jedině ku prospěchu. Přeci jen, live action dračák, smažení starých arkádovek nebo recitování dialogů z Wargames by ve filmové podobě asi moc zábavné nebylo, proto se zde místo toho jede zběsilý automobilový závod nebo prochází dějem The Shining...ale o tyto konkrétní dějové rekvizity primárně až tak nejde. Důležité je především to, že Spielberg dokázal filmový Ready Player One podobně jako Cline ten knižní ukočírovat, a nenechal jej rozpliznout do nekompaktního slepence náhodných easter eggů, čehož jsem se v první chvíli poněkud obával. Ten film skvěle drží pohromadě, má vynikající videoherní tempo, maximálně vyladěnou audiovizuální stránku, a je nadšenou oslavou gamerství a geekismu stejně tak, jako hodnotných vztahů mezi lidmi. Jeden jediný element z knihy, který do filmové podoby přenesen nebyl, je dystopické zobrazení reálného světa. Tady lidi hrají Oasis především proto, že je to děsně cool, i když z knihy dost často dýchá závan toho, že virtuální realita je pro mnohé v podstatě to jediné hezké, co mají šanci zažít. Spielberg přesto s naprostou grácií zvládl nelehký úkol - adaptovat předlohu od nerda pro nerdy způsobem, aby i bez pochopení toho kolosálního množství fanouškovského servisu dostal divák působivý, funkční a především zábavný blockbuster.

Vcelku chápu, proč Del Toro s Pacific Rimem finančně a kriticky nikterak zvlášť neuspěl. V moderní době přišel s blockbusterem, který není ani komediálně nadsazený, ani temný a drsný, ani nemá žádný velký přesah a hlubokou myšlenku. A také, coby režisér, známý a oblíbený pro svůj osobitý styl, dodal film, který sice má všemožné typicky deltorovské vizuální vychytávky, ale jako celek osobitostí zas tolik neoplývá. Vtip je ale v tom, že o nic z toho mu v prvé řadě ani nešlo...Pacific Rim je nadšenecký projekt velkého dítěte, které dostalo dostatek peněz a času na pohrání si s hračkami svého mládí. Soudobě vypadající, ale staromilská a nostalgická pocta kaiju žánru, která je přesně tak přímočará a naivně jednoduchá, jako byly monstr bijáky v padesátých a šedesátých letech. Drahá a vypiplaná úlitba jednoho velkého fanouška žánru všem ostatním. S archetypálními lidskými postavami nevalné hloubky, ale pečlivou vyladěností světa na pokraji apokalypsy a až fetišisticky puntičkářskými vzhledovými a "charakterovými" profily pro každý obří stroj a obří nestvůru na scéně. Po pěti letech a více než pěti shlédnutích přinášející stále stejnou geekovskou radost, jako při první projekci v kině.

Na můj vkus hrubě nedoceněný kousek, který naplno boduje zejména ve dvou aspektech. Zaprvé skvěle inovuje jinak už zcela vydřeněný žánr found footage horrorů; zadruhé díky vkusné stylizaci do podoby reality show dokáže velmi efektivně maskovat nízký rozpočet a levnou výpravu, takže to bez bližšího soustředění se na věc ani nepoznáte. Kdekoliv jiný found footage snímek přistupuje z důvodu dějové a scénářové nedostatečnosti k řečnění a vypínání kamery, se v Re-Killu objeví medailonek "soutěžícího", ve kterém se rozvíjí jeho charakter; nebo zpravodajství, které dovysvětlí něco o fungování světa a o událostech před filmem, nebo jen nicneříkající, ale vtipná a trefná reklama...a co je důležité - ono to celé v rámci toho bloku fiktivního televizního vysílání do sebe zapadá a nepůsobí to rušivě. A přitom Re-Kill v rámci "hlavní" dějové linie nezapomíná ani na tradiční zombie horror atributy, které sice podává v nijak objevném, ale poctivém, krvavém, temném a slušnou akcí okořeněném podání. Výborné, bez váhání bych řadil mezi horrorový top posledních pěti let.

Vůbec nic vhodného pro běžného diváka, ale nevhodné i pro většinu horrorových fanoušků, kteří se chtějí příjemně bát nebo se jen tak trochu v nadsázce znechutit. Subconscious Cruelty je hodně hluboká a hodně znepokojivá sonda do těch nejtemnějších zákoutí lidské mysli, a jako takový funguje v podstatě dokonale. Vrcholně odporná záležitost, a to jak z toho prvoplánově fyzického, tak i z morálního úhlu pohledu. Navíc natočená osobitým, nervním, špatně uchopitelným "nočněmůrovským" stylem, takže v podstatě bez děje, jen mozaikovitě poskládaná. Pro ty, kdo jsou fascinováni odvrácenou stranou lidského podvědomí, psychiky a sexuality, je víceméně povinnost tento bizarní a zvrácený film shlédnout.

Svět, ve kterém se Blood Drive odehrává, je z některých úhlů pohledu až neuvěřitelně vypiplaný (ty geniální reklamy!), z jiných zase cíleně nedotažený (některé věci se prostě dějí bez jakéhokoliv vysvětlení a logiky), ale hlavně je doslova narvaný nejrůznějšími bizarnostmi a šílenostmi, podávanými s takovou dávkou nekorektnosti, nadsázky a uvědomělého sebeshazování a v takové kadenci, že (pokud přistoupíte na pravidla hry) se při sledování bavíte víceméně nonstop, ale přitom, když se přepne do vážnějšího módu, nevyznívají dané scény sebeparodicky. Ústřední dvojice postav, Arthur a Grace, pak nejsou nijak mnohorozměrní, ale jsou to sympaťáci, kterým se dá fandit; supporting charaktery tvoří neodolatelně ujeté panoptikum (moji favoriti byli Domi a Cliff, ale parádní jsou i Rib Bone, Gentleman, Clowndick a další) a naprostým tahounem je s neskutečným nadšením hrající Colin Cunnigham v roli Juliana Slinka, který je nejdůležitější tváří Blood Drive jak v rámci příběhu, tak i z pohledu diváka. Blood Drive je jednoduše ultimátní pocta osmdesátkovému grindhousu a pokleslým filmovým žánrům obecně (každý díl jinému. např. kanibalové, monstra, amazonky, kyborgové, asian movies, buddy cop movies, etc.). A to i přesto, že ústřední dějová linie moc kreativity a propracovanosti nepobrala (ale nemyslete si, tenhle seriál toto o sobě ví a neustále vám bude se sarkastickým pousmáním dávat najevo, že je to tak schválně v rámci udržení brakové poetiky). EDIT: Po druhém shlédnutí kompletní série jsem z Blood Drive nadšen ještě o něco více, protože lépe vyznívá jeho podvratnost, sebeironie, hrátky s klišé a žánrovými stereotypy a celkově jakási "uvědomělost", kterou geniálně podporuje formát "seriálu v seriálu" se Slinkem jako tmelícím prvkem. Vážně škoda, že tohle uspělo jen u okrajového spektra diváků, a další řady se nenatočily. I když...vlastně to i docela chápu.

K Sharknadu nelze mít neutrální vztah. Tu sérii buď milujete, nebo nenávidíte. Já jsem zamilovaný už od druhého dílu, protože ta drzost a neomalenost, se kterou si prostřednictvím těchto filmů Ferrante i všichni ostatní zúčastnění dělají prdel ze všeho a všech okolo a zároveň i ze sebe, to se jen tak nevidí. Pětka pokračuje v duchu čtverky, jen je zase o něco víc přehnanější, ujetější, sebeironičtější, rádoby megalomanštější, jednoduše více "žralokonádovatější". To hovoří za vše. Ano, objektivně je to furt špatně natočený trash, který navíc díky své pseudorozmáchlosti stěží drží pohromadě (byť třeba po stránce triků je vidět jakési postupné zlepšování), ale to je úplně jedno. Tenhle film má především bavit, a pokud přístoupíte na jeho hru a máte rádi tenhle specifický druh humoru, budete se bavit od začátku do konce. Plná palba a na šestku se těším už teď.

The Outwaters nefunguje jako film ve smyslu audiovizuálního média, které má vyprávět nějaký příběh. Vnitřní logiku zde nenajdete, nic není pořádně vidět (i při zohlednění, že se jedná o FF a má to tak trochu být účel), úvodní akt má přepálenou stopáž a chování postav nejde vydržet. To všechno beru. Ale coby ryze prožitkový snímek, který má zhmotnit hrůzu a chaos při kontaktu s něčím, co překračuje čas, prostor i rámec lidského chápání a vnímání, to šlape. Zde bude hodně záležet i na momentálním rozpoložení, ale pokud na tuhle vizi hrůzného snu,, který se vkrádá plíživě, aby poté mučil zdánlivě nekonečnými skoky do dalších, čím dál šílenějších, úrovní, namotáte, čeká vás dost intenzivní zážitek. Zprostředkovaný noční děs. Předivo reality se hroutí, ve nevíte, jestli vaše tělo kontrolujete vy nebo něco jiného, a cesta ven není k nalezení, nedaří se probudit...

Nesmírně se mi zde trefila do chuti pulpová sci-fi stylizace, mám tyhle báchorky o svržení galaktických tyranů ve světech, plných bizarních životních forem, rád. A velmi cením výkon Jonathana Majorse, který i s absurditami typu MODOK či inteligentní komunističtí mravenci v zádech dělá z Kanga vrstevnatého, osudového záporáka. Jinak je Quantumania přepálený digibordel, který při byť jen namátkovém rozboru vyprávění a vnitřní logiky ztratí soudržnost, to bez debat. Moje vnitřní prepubertální děcko však má při hodnocení tohoto filmu hlavní slovo.

Hodně cením Westovu snahu pojmout X jako buranskou vyvražďovačku s přesahem a hodnotnou řemeslnou stránkou, ještě víc cením, že se mu z ryzí žánrovky ten objektivně kvalitní film nakonec i podařilo udělat. A snad nejvíc cením, že se vedle uměleckých záběrů kamery a povětšinou trefných reflexí bídy a pokrytectví (nejen) pornoprůmyslu a vesnické mentality nepozapomnělo na napětí, hrůzu a znepokojení, přičemž okem horrorového fanouška mi přišlo velmi zajímavé, jak typické propriety hixploitation filmů, jako špína, tupá upocená hrubost a tělesné nepěkno převážně ustoupily téměř až duchařským postupům budování atmosféry, to bylo hodně originální. Důrazný palec nahoru a ukázka všem žánrovým tvůrcům, že dělat věci jinak, kvalitně a zároveň ctít pokleslá pravidla svého žánru i v dnešní době stále jde.

Pseudoretro stylizace tohoto snímku by se dala při důsledném rozebírání shodit poměrně snadno (příliš dynamická akce, vtípky, atd.), ale ten pocit, že sleduji rozpohybovanou adaptaci staré brakové horrorové sešitovky, tam byl, to se povedlo. Potěšil Man-Thing, typově potěšil casting lovců a staré paní Bloodstone, potěšila krvavost a semtam ta sympatická, chtěná, staromódní naivita. Klidně bych si dal seriálovou antologii v tomto duchu, v černobílé kamere, s přímočaře vyprávěnými příběhy a skvělou Elsou Bloodstone v podání Laury Donnelly jako průvodkyní...jen s méně zbytečnými vtípky a klidně i bez Gaela Bernala, jehož vlkodlak byl na celém tomhle snímku paradoxně to nejméně zajímavé.