Israha

Neskutečně uspokojivý film, pokud jste selektivní latentní misantrop a rasisti vás serou stejnou měrou jako protestující za skutečnost, že ve filmu, odehrávajícím se v evropském středověku, není žádný černoch. Pokud souhlasíte s otřepaným vtipem o podobnosti internetových diskusí a paralympiády, a považujete comment sekce na sociálních sítích za stejné zlo, jako covidovou karanténu, The Hunt si vychutnáte. Craig Zobel cituje ve své drsné společenské satiře Orwella, ale výrazovými prostředky se blíží spíš Řezníkovi, šije do extremisticky smýšlejících dementů napříč politickým, sociálním a názorovým spektrem a ambivalentně konstatuje "nesnáším je všechny". Skvělá zábava, která se nebojí poctivých gore efektů, rafinovaně si hraje s diváckým očekáváním a skvělým tempem baví od začátku do konce, jen mě zamrzelo, že satiricko-humorný aspekt velmi upozadil ten thrillerový, a nějakého napětí z postupně ubývajících obětí a jejich boje o přežití si moc neužijeme.

Ve výsledku hodnotím průměrně až mírně nadprůměrně, což je ale nutno chápat tak, že silné momenty Lovecraft Country jsou hodně silné, a ty slabé naopak ultraslabé. Mistra spisovatele, podle kterého je pojmenovaný, viděl seriál jen z rychlíku (úvodní snová scéna v prvním díle je nejlovecraftovější pasáž napříč všemi epizodami), ale koncept antologie pulpových příběhů různých podžánrů, které jsou volně propojeny ústřední dějovou linkou, špatný nebyl. Režisérská, scénáristická i triková kvalita jednotlivých epizod je však nevyrovnaná, a ty výborné (1, 5, 6, 8) jsou střídány nepovedenými (2, 3, 7, 10) a jednotící příběh, který je má spojovat, je ve své rozbředlosti a neusměrněnosti nakonec ten úplně nejnudnější. Takže žánrové fanoušky to neuspokojí. A pak je tu ten rasově-sociální aspekt. Jako jo, nenávist vůči černochům, ženám, homosexuálům a jiným diskriminovaným skupinám to zobrazuje syrově, otevřeně a úderně, ty scény mají působivost. Dopad na hlavní postavy však evropského diváka nezasáhne, a není se čemu divit - Lovecraft Country je seriál od černochů, o černoších a pro černochy, a našinec se na černošskou mentalitu chtě nechtě příliš nenapojí a tím pádem jsou mu osudy postav, ke kterým nebude chovat sympatie, víceméně fuk (a slabými herci to není, minimálně Majors a Smollet hrají hodně solidně). Takže výsledkem je celkem nepříjemná, ale emočně poměrně prázdná ukázka bigotní Ameriky padesátých let. Kočkopes. Vlastně moc nevím, co si o tom seriálu myslet a ten hvězdičkový průměr je číslo spíše aritmetické. P.S.: Není moc věcí, které jsou víc jak pěst na oko, než současný hip hop v soundtracku k seriálu, odehrávajícím se v době před 70 lety.

Neskutečné, jak je Monster Hunter za těch 50 mega vizuálně nádherným filmem. Výprava, kostýmy, exteriéry, CGI (to především)...všechno na nejvyšší úrovni, i mnohem dražší blockbustery se mohou jít zahrabat (ano, koukám na tebe, WW84). A můžeme mít ledacos objektivního proti hereckým kvalitám Milly Jovovich, ale tu akční hrdinku pořád ještě utáhnout zvládne, a ve spojení s podobně si to užívajícím Jaa a mírně mámuprdelistickým, ale pořád bavícím se Perlmanem, jí to funguje znamenitě. Jelikož však Anderson zcela rezignuje na jakékoliv vyprávění, a to, co vydal jako celovečerní film, je spíš pilotní dvoudíl k ultravysokorozpočtovému seriálu, či live-action trailer k videoherní sérii, nadšení nutně musí opadnout. Jsem jeden z posledních, kteří by u monster movies nadávali na banální scénář a okoukaný či rovnou vykrádající dějový oblouk, ale Monster Hunter je místy fakt jen přehlídka trikových sekvencí, a postupem času se dostavuje efekt otupení a ubití kvantitou, zvlášť když akce je řemeslně sice na úrovni, ale postrádá ikoničnost a kreativitu (je jasné, že akční sekvence v Monsterverse budou za ty prachy někde jinde, ale tohle se nechytá ani na levnější kusy jako Rampage či Love and Monsters), a jedinou opravdu působivou scénou, co utkví v paměti, je horrorová naháněčka s Nerscyllami. Pokoukání pěkné, zábava menší, než by se při konstatování faktu, že sledujeme videoherní adaptaci, ve které je většina stopáže vyplněna akcí, mohlo zdát.

Nízkorozpočtová parodie primárně na Šin Godžira (stylizací do formy procedurálního "dramatu") a sekundárně na kaiju filmy obecně,ve které není dost dobrých fórů na to, aby fungovala jako bláznivá "řachanda" a která není dost chytrá na to, aby mohla být nějakou sofistikovanější satirou žánru. De facto hrozná blbost s mizernými tokusatsu efekty a zápletkou jak z náhodné epizody Ultramana, u které se ale fanoušek japonských monster čas od času uchechtne a která baví alespoň tím, jak se ve své béčkovosti snaží celou dobu důsledně tvářit vážně a na ty satirické struny brnkat. Ale je to dělané pro asijský trh, západního diváka to nijak zvlášť bavit nebude (a to aťuž chtěně či nechtěně), nemá-li afinitu k obřím potvorám, stvárňovaným chlápky v kostýmech, a jejich poetice.

Název by sváděl k myšlence, že Hanzo Hasashi snad bude hlavní postavou tohoto Rkového animáku, ale pravda je taková, že je spíše jednou ze čtyř hlavních. Scorpion's Revenge je více, než sólovým filmem Scorpiona, nepřiznaný poloremake Andersonova prvního hraného MK, jen k Liu Kangovi, Johnny Cageovi (který svými hlody krade show pro sebe) a Sonye Blade přidává čtvrtého protagonistu a jeho úhel pohledu. A fanservis. Toho je tu přidáno opravdu houšť, i se svými poměrně dílčími znalosti MK franšízy jsem si pošmákl, co pak teprve ti zažranější fanoušci? Jenže fanservis, záměrná béčkovost, brutalita a skvělá akce přeci jen nakonec nezvládají dotáhnout Scorpion's Revenge ke zcela uspokojivému konci, protože vyprávění začíná být v druhé půlce filmu čím dál víc zbrklé a zkratkovité, a to i ve srovnání se zmiňovaným Andersonovým filmem (a že ten tedy nebyl definicí výpravnosti a epiky). Což po začátku, který trefil balanc mezi akcí a rozvíjením dějového oblouku dokonale, zamrzí. Škoda, 20 minut navíc a větší zaměření se na samotný turnaj, a mohlo to být za pět.

Spotřební DTV sci-fi horror, v němž režisér neumí budovat napětí, nezvládá vyděsit a přes jakous takous krvavost ani znechutit, a akci sice zvládá slušně natempovat, ale už se vhodně nepopral s atraktivitou jejího nasnímání. Nepomáhá mu ani hlavní protagonista, který vypadá jako vlasatější Enrique Iglesias, a nemá ani charisma akčního hrdiny, ani to sympatické loserovské. Ve výsledku pak film k jakés takés koukatelnosti táhnou jen Willis s Janeem, kteří nastavili svůj přístup na ideální poměr "mám u prdele/baví mě to" a na jejich výkonech je to znát. Jinak tu nic zapamatovatelného ani nápaditého není. Podprůměrné béčko, které svou existencí sice potěší milovníky stříleček po něčem slizkém v prostorách vesmírné lodi, a prostřednictvím Willise s Janeem brnká i na nostalgické struny fanoušků akčních hrdinů z osmdesátkem, ale samo o sobě je v podstatě zbytečné.

Za pár šupů natočená hovadina, která chvílemi uctivě cituje a chvílemi sarkasticky shazuje klasickou kaiju eiga ("Jak je Notzilla velký?" "Asi jako člověk v gumovém kostýmu!"), chvílemi dělá meta fórky a prolamuje čtvrtou zeď, chvílemi žene ad absurdum veškerá klišé katastrofických monstr bijáků a ve zbytku času se snaží rozesmát tím, že vkládá postavám do úst čím dál přiblblejší repliky. Nutno ale říct, že ten film si je absolutně vědom toho, že ničím, co se dá brát vážně, kvůli mikrorozpočtu nikdy být nemůže, a tak je komediální stránka pálena na diváka se slušnou kadencí, přičemž si tvůrci z každého úmyslného či neúmyslného nedostatku (a že jich je) stihnou udělat prdel dřív, než vám vlastně dojde, co to sledujete za brak. Pro věc zapálení herci tomu jen pomáhají. Ale na plný počet to není, protože lehké ironické pochechtávání převažuje nad upřímným smíchem, a chvílemi to s některými fóry až nepříjemně tlačí na pilu.

Brett Kelly strikes again filmem, který má na 81 minut stopáže asi tři momenty, které jsou pohledem ultrabrakové záměrně špatné optiky vtipné (první rande, Dr. Strange parafráze, fejk Trump na konci), a ve zbytku se honí stopáž předlouhými scénami ústřední pětice hereček, kterak chodí tam a zpět, žvaní o ničem a pod dohledem příšerné kamery v lokacích, které má snad Kelly doma za barákem, nehrají. To, že má Kelly už víc jak deset let pořád stejně mizernou technickou kvalitu filmů, bych byl ochotný přejít spíše, než fakt, že kontinuálně není schopen vymyslet nic, co by pokrylo více stopáže, než několikaminutový skeč, a pak to nafukuje do podoby nudných a umolousaných celovečeráků. Jeho tři předchozí sharksploitationy byly tak na tu jednu brakovou hvězdičku za občasné záblesky něčeho poklesle srandovního, ale Ouija Shark je scénka se třemi dobrými fóry a několika dalšími trapnými, ze které kdovíproč byl udělán "plnohodnotný" "film".

Jmenuje se to Psycho Goreman, a nakonec jediný aspekt, kde to spíše zklamává, je právě to gore. Paradoxně. Při takovéto premise je relativní zanedbávání splatterpunkových radovánek vyloženě na škodu. Ale jako ujetá parodie na 80s/90s dětské sci-fi seriály je to boží (ty retro triky a dialogy jsou úžasné, a humor založený na "jiný kraj, jiný mrav" stereotypu při interakci Goremana s lidmi nemá chybu) a možná ještě lepší je parodické uchopení opět typicky devadesátkového subžánru "rodinný film se zvířetem/hodnou příšerou". Znáte to, introvertní šikanované dítě a nalezený pejsek či jiné stvoření stmelí rozpadající se rodinu....jen tady je "pejsek" intergalaktickým dobyvatelem nezměrné moci, který ale nedobrovolně musí poslouchat nikoliv šikanovaného introverta, ale šáhlou malou holku, která neodkladně potřebuje psychoterapii. Nářez...jen dost "psycho", ale peklužel nedostatečně "gore".

Superodpadovou tvorbu bratrů Poloniových si svým zvráceným způsobem užívám, ale faktem je, že při frekvenci cca 4 filmů ročně zkrátka nemůžou mít dostatek nápadů, aby všechny ty jejich braky, co vyzvracejí, byly nějakým způsobem zábavné. Tohle je přesně ten příklad. Na ufožraloky se netěšte, jsou tu jen obyčejní (částečně vykradení z dokumentárních záběrů, částečně gumoví), kteří plavou okolo potopeného létajícího talíře, a film by se bez nich vlastně úplně obešel, jen by neměl cool název a pár obludně nepovedených "trikových" sekvencí. A vše okolo je nudná kecací vata, která je tak nenápaditá, že se po pár minutách přestanete chechtat i té třeskuté řemeslné nekvalitě. Tohle je špatné i na Poloniovce, kteří například Sharkensteinem či Virus Sharkem ukázali, že dokáží téměř amatérský schlock natočit i v trochu kreativním a sebeuvědomělém duchu.