xentrixx

Jistá nepsaná právnicko-policejní zásada říká - pokud jsi nečetl spis, nevynášej soudy (týká se pochopitelně právního státu, ne zmanipulovaných politických procesů v totalitních režimech, kde papír snese všechno). Kajíkův trestní spis jsem nečetl, tudíž nesoudím a troufnu si říct, že soudit nemůže ani veřejnost, a to ani ta "odborná kajínkologická". Pravomocný odsuzující rozsudek několika soudů by tak měl být vodítkem, i přes možnost případného justičního omylu. Kde je však nakonec pravda, to ví dnes už pouze a jenom sám Jiří. Prezidentská milost byla za daných okolností asi správné rozhodnutí, ať už to bylo jakkoliv. Sušit ho navěky v kriminále a nechat ten mučednický mýtus mezi lidmi ještě víc bobtnat nemělo další smysl. Pokud vraždy nespáchal, napravila se nějak (pouze minimálně) velká nespravedlnost a justiční přehmat. Bylo-li to naopak, je podle mě odsezených 23 let adekvátních, a to se nechci pouštět do mezi lidmi oblíbeného srovnávání případů jiných vražd a výší jednotlivých trestů, které za ně pachatelé vyfasovali. A teď samotný dokument - z Kajínka, který byl v době, kdy seděl, mnohými vnímán jako jakýsi Jean Valjean, se po propuštění stává Kajínek, pochybná celebrita "dolních deseti milionů". Pochybná kvůli tomu, jakým stylem se tento člověk nyní prezentuje a jak je kvůli tomu ještě určitou částí veřejnosti obdivován. Ano, není to úplně černobílé, připouštím, že když jsem například poslouchal technické detaily jeho útěku z Mírova, cosi jako obdiv jsem cítil, stejně tak mně imponuje ta jeho Kozoroží houževnatost, protože skoro čtvrtstoletí v base by jiného totálně zdeptalo. Dokument na mě ale jinak působil negativně, z Kajínka i přes ten jeho věčný "Buddhův" úsměv vyzařovalo cosi zlověstného a potměšilého. Celou dobu se křečovitě snažil působit jako dobračisko, ta maska mu však v jednom momentě, když došlo na setkání s J. Klímou, spadla a všímavému divákovi nemohl ujít hodně zlý škleb člověka, který nesnese, aby mu někdo odporoval. Když to bylo někde zhruba v půli, uvědomil jsem si, že jeho životní příběh vykazuje na mnoha místech typické atributy psychopatické osobnosti - absence zábran a strachu, konflikty se zákonem, nezdrženlivost, lhaní, manipulace s fakty, určité charisma a schopnost zaujmout druhé a manipulovat s nimi. Proto - i přes absenci názoru na to, kde je v jeho případě pravda - doufám, že lidí zobajících mu vše z ruky, je v této republice spíše menšina...

Všech šest dílů zhlédnuto téměř naráz. Hnidopišství tentokrát odkládám, mouchy, které vidí ostatní, mně nepřijdou natolik zásadní, aby mně pokazily celkový více než pozitivní dojem. Zaujala mě mixtura fikce a prvků několika reálných příběhů - předně kauzy dlouholetého agenta StB Václava Jelínka alias Erwina van Haarlema a něco i z případu dalšího československého agenta Karla Köchera ( u nějž dodnes přetrvávají spekulace o tom, pro koho skutečně pracoval). Scéna zavraždění novopečeného "sametového" náměstka MV zase byla nejspíš inspirována skutečnou akcí bulharské tajné služby, která se v podobném stylu zbavila v Londýně disidenta Georgi Markova v roce 78. Závany konspiračních teorií o připravenosti listopadu 89 studiem sovětského loutkoherectví nechávám volně proplout bez povšimnutí, vnímám je toliko jako součást umělecké nadsázky, nikoliv jako snahu o nějakou podprahovou sugesci, již mnozí v podobných filmech z nedávné minulosti tak často rádi hledají. Ostatně jak kdosi pravil - pravda je složitá, takže to nikdy nebude mít jednoduché..

Ve středu Vega, ve čtvrtek Magion. Jelikož jsem v té době závodně sportoval a doba vysílání obou pořadů se kryla s tréninky, neměl jsem nikdy možnost seriál dodívat až do konce. Mám ho komplet až dnes a i v dospělosti se na něj jednou za uherský rok s radostí podívám, tentokrát již s plným komfortem digitálního formátu. Jestli někdo hledá dokonalou definici dobrodružného seriálu pro děti, nechť se vydá na mořskou cestu s malým Jackem a kapitánem Sheringhamem...

Erupce hněvu a frustrace. Čichání lepidla, krádeže, vandalismus a hákáč mezi očima. Syrový punk thatcherovské Británie začátku 80. let, stimulovaný nezaměstnaností a neexistencí jakýchkoliv pozitivních vyhlídek do budoucna. Vše zvýrazněno maniakálním výrazem hlavního hrdiny, typickými "britskými" ksichty v jeho okolí a nekompromisním nášlehem the Exploited....prostě autentický a nefalšovaný riot (zapomeňte na dnešní trendy "punkery" s kérkami a hudbou za tisíce). Aby ale bylo jasno, s postavou Trevora nijak nesympatizuji, je to antisociální psychopat bez zábran a je otázkou, zda vůbec existuje terapie či metoda, kterou by bylo možné ho alespoň částečně zkrotit. Možná to bude až další život, který se nebude omezovat jen na jednu dobře padnoucí ránu obuchem na kolenní čéšku...

Ano ano milí zlatí, na dnes již legendárním OK 3 to dávali (a taky Dr. Hard and Mr. Heavy, kdeže ty časy jsou). A málem jsem se u toho strachy při..tento. Žádnej Freddy, žádnej Jason, žádný fiktivní kreatury, ale obyčejná (a docela pohledná) šílená ženština. Dvě scény, z kterých mám dodnes husí kůži: její nepříčetný ksicht, který na děti vybafne, když se schovávají pod lávkou a její zlověstnou přítomnost, kdy na svého syna civí na plaveckých závodech...brr..

Jeden velký kondenzát hnusu. Jestli to mělo v té době upozornit na fakt, že se takové věci a v takovém rozsahu děly, budiž. Ale jinak opravdu humus, ani jsem to pořádně nedokoukal, a to jsem jako teenager vyrůstal v 90.letech centru Prahy a byl na ledacos z různých klubů (Roxy, Zoufalci, Repre, Bunkr) zvyklý. Přesně tito lidé - prostituti, dealeři, smažky, zloději, naháněči, somráci a další různý nedefinovatelný paka -, omlouvám se zde za ten výraz, zkurvili historické centrum města a jeho kdysi jedinečnou magickou atmosféru. Na blití...

Atypický film pro pamětníky s noirovou atmosférou a naivní zápletkou, který příjemně voní po zatuchlině starých časopisů s dobrodružnými příběhy. Étericky jemná Hana Vítová je pomalu dušena ve spárech padoušského (a dost slizkého, musím podotknout) iluzionisty Eduarda Kohouta a nakonec je šťastně zachráněna mladým neohroženým lodivodem. Zdeněk Štěpánek byl ve svém hněvu démonický a svým zjevem skvěle dokreslil ponurou atmosféru temných zákoutí a rumem prosáklých přístavních špeluněk. Aura dobového cirkusu měla rovněž něco do sebe. Prostě líbilo..

Mám nejraději jejich song Svoboda, který se v dokumentu neobjevil. Jejich punk má specifický rukopis - nebyl nikdy přehnaně vulgární, neglorifikoval tolik chlastání a pařby, nesmrděl nádražím a lepidlem, neztrapňoval se debilními rýmovačkami o šoustání a bitkách po hospodách. Jedna z těch lepších kapel...

Proč musel být M. Kňažko předabován P. Čepkem, nepochopím. Je to stejné, jako by se člověk díval na koncert Elánu a z reproduktoru mu hrál místo toho Olympic. Jinak velmi neobvyklý koprodukční film na téma genocidního režimu Rudých Khmerů. Film jsem viděl poprvé v TV na konci osmdesátých let a potom ještě několikrát po stažení, přičemž nejsilnějším zážitkem bylo jeho zhlédnutí asi měsíc po návštěvě neblaze proslulé věznice Tuol Sleng v Phnomphenhu, v níž je vše zachováno ve stavu, v jakém ji osvobodili Vietnamci v roce 1979. Žlutobílé dlaždice s dávno zaschlými skvrnami krve jsem ten den před sebou viděl ještě dlouho do noci....

Budu znovu "against the grain" a dám za čtyři. Prostě se mně to líbilo, hlavně atmosférou. A nemám nějak náladu se zde dlouze vypisovat proč.