stilgar1

Nečekaně záživné krimi drama, které kdyby nezapadlo v hlubinách dějin, bylo by dnes nejspíš považováno za klasiku svého žánru. Za zmínku stojí také fakt, že je natočeno podle scénáře Akiry Kurosawy, který jej sám točit nechtěl. Jeho rukopis je však znatelný i přesto, že se režisérského postu ujal debutující Senkiči Taniguči, který si s kurosawovskou látkou poradil na výbornou. Na kvalitách filmu mají ovšem svůj podíl také dvě pozdější herecké hvězdy japonského film: Toshiro Mifune, který na své kvality ve své první ústřední (démonické) roli nemohl poukázat lépe; a Takaši Šimura, který se ujal obtížně uchopitelné role naprosto senzačně.

Ačkoli je příběh vyprávěný scénáristou Chanem v některých aspektech téměř infantilní, jedná se nepochybně o jedno z jeho vrcholných děl, neboť jde především o komedii, takže nějaké ty příběhové hloupůstky lze přehlédnout. Navíc, neskrývaná inspirace němými groteskami je kouzelná. Především dlouhotrvající bitka (Chan je Bůh bojové choreografie) a honička na kolech zakončená scénou na věži je téměř geniální...

Jak to dopadne, když se setká jedinec oddán (vlastnímu pojetí) vznešenosti a jedinec, kterého by většina lidí pokládala za krajně nízkého, snad až zvířecího? Elia Kazan divákům tento střet prezentuje prostřednictvím hereckého umu Vivien Leigh a Marlona Branda, kteří se svých rolí zhostili neuvěřitelně skvěle. Tramvaj do stanice Touha předkládá dvojí kontrast - na jedné straně jde o protiklad dvou zcela opačných druhů "šílenství" (či spíše abnormality) v případě dvou ústředních postav, na straně druhé pak kontrast těchto druhů "šílenosti" se zdánlivou normalitou dvou postav vedlejších (kterých se neméně umně ujali Karl Malden a Kim Hunter). Elia Kazan následně během vyprávění zvolenou formou narace tento druhý kontrast zajímavým způsobem boří.

Šel jsem do kina na Hobita a dostalo se mi... hádejte čeho? Ano, Hobita! Ti co očekávali, že jim Jackson pod stromeček nadělí dalšího "Pána prstenů", měli prostě smůlu. A ti, kteří očekávali něco jiného (např. méně pohádkového), měli smůlu takřka ještě větší. Oboje bylo samozřejmě naivní (o to horší pro mě bylo zjištění, kolik lidí těmto mylným přesvědčením propadlo!). Přesto Hobit zasluhuje srovnání s filmovým Pánem prstenů, protože přes veškerou odlišnou těchto dvou filmů jde o filmy zasazené do totožného fiktivního světa, provázané stejnou (a ucelenou) mytologií a odehrávající se v podobných reáliích. Mnohé snad překvapí, že pro mě v tomto srovnání vítězí téměř na plné čáře Hobbit - je to možná paradoxní, ale i přes pohádkovost, která je zde naprosto zjevná, působí HObit vyspěleji. Peter Jackson zřejmě za těch pár let nasbíral řadu zkušeností, které pak při natáčení mohl uplatnit. Srovnávám ovšem pouze s první části LOTRovské trilogie, pro kterou je tento film jasnou paralelou. Na komplexnější srovnání je tedy zatím čas... Kromě toho - Freeman je nejlépe zahraný Hobit, jakého jsem viděl (lehce strčí do kapsy Froda i se Samem), Armitage je dokonale královský trpaslík (čímž překonává jak svého trpasličího kámoše z dolu Gimliho, tak svého královského kolegu Aragorna) a Serkis coby Glum válí, jako nikdy předtím (jo.... hádanky :)). Sečteno a podtrženo, bavil jsem se královsky ...a jelikož jsem nic jiného neočekával, je to jasných 5 hvězd. _______ Dodatek: Naprosto nesouhlasím s touto POMOvou tezí: "LOTR bol nakrúcaný z lásky a bez prachov, Hobit je nakrúcaný pre prachy." - Co je na tom (ne)pravdy si nepochybně každý zjistí sám :-)

Sanbiki no samurai je v mnoha aspektech jedinečným filmem. Prvním z nich je skutečnost, že lze jen stěží nalézt tvůrce, který by vytvořil svůj první filmový počin tak dobře, že je možné nazvat jej téměř dokonalým. Tím druhým je fakt, že navzdory své dokonalosti lze film nazvat v podstatě zapadlým, což se může člověku po shlédnutí filmu zdát jako zcela nepochopitelné. Goshův debut lze v jistém smyslu brát jako experimentální počin, a to hlavně pokud jde o práci s kamerou. Navíc, tento experiment se mu povedl na výbornou, a tak lze říci, že s kamerou téměř až kouzlí. Je zvláštní, že zde několik uživatelů tvrdí, že film připomíná Kurosawova Yojimba. Pokud bych měl zvolit film, kterému se Sanbiki no samurai podobá, byl by to nepochybně jiný, mnohem známější Kurosawův film - Sedm samurajů. Tomuto filmu se Goshovo dílo podobá nejen svým názvem (Sanbiki no samurai - Shichinin no samurai), ale i ústředním tématem. I to by ovšem bylo zcestné - film Sedm samurajů lze totiž chápat jako poctu samurajské etice a způsobu života. Sanbiki no samuraj se však k samurajům staví nikoliv typicky "kurasowovsky", ale spíše tak, jak to činí ve svých filmech jiný tvůrce, Masaki Kobayashi. Samurajové zde nejsou stavěni nad rolníky, o čemž svědčí i výkřik jedné z hlavních postav z konce filmu - že i rolníci jsou lidské bytosti, stejně jako samurajové, resp. konkrétní rozhovor mezi samuraji - kdy jeden tvrdí, že není špatné zabíjet rolníky, neboť jde o pouhou havěť, načež se mu dostane odpovědi, že i on sám je havěť, s tím rozdílem, že je havětí ozbrojenou. Hideo Gosha tak dokázal vytvořit dílo, které, ačkoliv jsou v něm zjevné známky mnoha vlivů, oplývá neskutečně silnou originalitou...

Seriál s nejdokonalejší a nejsilnější finální epizodou ze všech, které jsem dosud viděl. Postava Gena Hunta je navíc natolik propracovaná a skvěle zahraná, že ačkoli samotné téma není zrovna nejoriginálnější (četl někdo z vás Pratchettovu Noční hlídku? Je to sice zasazeno do zcela jiného prostředí, ale ta dějová podobnost je nepopíratelná), nemůžu se ubránit nejvyššímu hodnocení!

Dokonale vtipné a neuvěřitelně mrazivé... Jako by se Jacques Tati na těch 90 minut vrátil!

Film, kterým mě Alfred opět přesvědčil o svém úžasném talentu vytvořit dokonalou atmosféru a neskutečně vygradovat napětí. To všechno učinil v kriminálním filmu s neobvykle spletitým příběhem a ústřední postavou s takřka geniálně zločinnou myslí. A to zdejší Hitchovo cameo taky nebylo úplně k zahození ;)

Jediná věc, se kterou jsem měl problém, byla má neschopnost pochopit, jak se režisérovi a scénáristovi podařilo vecpat celou tuhle složitou zápletku s obrovskou hromadou postav do 114 minut. Není divu, že tempo filmu bylo tak zběsilé, až mě z toho málem rozbolela hlava. U filmu noir to ale není jistě nic neobvyklého. Howard Hawks je prostě třída... a spojí-li se s někým takovým, jako je Humphrey, nemůže to dopadnout zle...

Horší než The Thing? Tyto dva snímky je těžké srovnávat. Přesto mám pocit, že zatímco Věc je pouze více než povedený remake filmu Howarda Hawkse a v žánru sci-fi mírně zaostává za největšími klasikami, film Halloween stojí v žánru hororu v popředí a jen málokterý film ho překoná. Atmosféra je neskutečně působivá, a to i přesto, že se na hudebním doprovodu nepodílel božský Morricone (postaral se o ni sám Carpenter).