filmharmony

Vnitřně naplněný film, skvělý výkon Goslinga, jeho vlastní hledání kdo jsem, kam patřím... Už Gorkij říkal: "Žijí ve mě dva lidé a jeden druhému nerozumí..." . Jeden milující, jeden nenávidící, který je ten pravý? Oba. Teď už jen najít příměří...

Miluji Kodeta, Vašáryovou, Stašovou. Nesnáším tento typ filmů. Je to české. Je to malé. Švejkovské. Dvě hvězdy jen za herecké výkony.

Silná látka, typ zpracování nevadí, protože neodvádí pozornost. Od tématu. Pasivní kamery, jen hlavy a slova... Stačí. Poselství bylo předáno. Bolí to a mám vztek. Všem institucím světa, které si přisvojují patent na Boha. Dejte už pokoj. Nejste potřeba. Proč má stát mezi námi v dialogu nějaký prostředník. Důležitý je jen vnitřní dialog srdce a Přítele. Církevní firmy, manipulující s "věřícími" nesmyslnými doktrínami a zákony povýšenými nad zákony jsou ze starého světa. Je třeba zásadní změna.

Sportovní filmy mám opravdu ráda a hokejový fanda jsem už od mala. Tohle mne zklamalo. Snaha byla. To je fakt. Nevím, zda-li je to tím, že hokejové prostředí je pro filmaře tabu (hokejové federace všech zemí spojte se), ale zatím se nic zajímavého neobjevilo. Přitom zákulisí tohoto sportu je opravdu zajímavé a drsné. A míň férové než na ledě. Možná to jsou ty důvody. Proč není žádný dobrý hokejový film.

Příliš americký sen. Ten kdo se nedá, tomu právo nakonec dá za pravdu. Příběh sám je silný. Přesto mi něco nesedělo. Příliš mnoho patosu? Prostředky sdělování. Filmový výprodej. Prilis mnoho nevyužitých možností, hluchá mista, snadno odhadnutelné. Úctyhodná je trpělivost a neústupnost hlavní postavy (až protivná), pěkné jsou scény u soudu a naivita vlastní obhajoby bez znalostí, jak to chodí. To, že na sebe film zdaleka nevydělal je ale škoda.

Základní kameny byly bytelné. K dispozici silný příběh, skvělá hudba, neobyčejný způsob života a téma, které je v posledních letech už možná trochu ohrané, přesto kvalitních filmů o homo životě je velmi málo. Skvělý výběr obsazení hlavních rolí. Těšila jsem se. A byla zklamána. Kromě skutečně vynikajícího výkonu Michaela Douglase i dobrého Matta Damona, skvělé výpravy a kostýmů, je vše ostatní jen čekáním, že se to zvedne. Ale bez pohledu na super muzikanta jakým Liberace byl, bez jeho posedlosti hudbou a marnivé lásky a talentu bavit všechny, je tento film prostě nijaký. A mohl být Nějaký. Soderbergh řekl: „Jde mi o to ukázat, že byl výborný, skutečně talentovaný klavírista." Film podle toho nevypadal. Vždycky přemýšlím, jak je asi hercům, jež podají vynikající výkon a pak vidí sestříhaný finální výsledek. Role vybírají jen podle námětu a scénáře a samozřejmě podle týmu, který bude film realizovat. Je to o důvěře. Ale skutečný výsledek není závislý na nich. V tomto případě je to skutečná škoda.

Díky za tento film i jeho zpracování. Kontrasty vážna a humorna vytvářejí silný obraz nepoučitelnosti. Skvěle zpracováno, vymyšleno a snaha o upřímnost jako bonbón. Film klade otázky. A nejen Amíkům, ale na Čecháčky se dostane. Světe div se, i v Čechách se začíná střílet. I my tolerujeme ty, kteří mají pistoli jako symbol neporazitelnosti a „vyššího" práva. Legálně samozřejmě. Provokuje nás – nenásilný národ – k odpovědím. V Čechách už je drženo legálně více než sedm set tisíc zbraní. Každý 27 člověk má legálně drženou střelnou zbraň.Na Slovensku každý 20. Jenže my nemáme Michealy Moory, aby věci říkali nahlas. A snažili se něco dělat. Je jen otázkou času, kdy se budeme muset tímto tématem zabývat. Takže není to o Americe... Je to o lidech. Protože my jsme ti, kdo mají už teď tři zámky na dveřích. Nenecháváme je otevřené. Nemáme totiž důvod. Protože se bojíme stejně jako Amíci.