Awer

Spíš pro vysoce pokročilé... Famózní feministická hitparáda lidskosti, která má šmrnc i hloubku a nijak se s tím nese... Plus the most adorable kid in Macedonia

"Dobrodužný"????? WTF? Takový tenhle film teda primárně fakt není. Je to krásný, prokreslený, lidský a aktuální portrét toho notorického okamžiku lidského vývoje, který hrdinové sami pojmenovávají lépe, než bych tady učinil já. Přesvědčivé herecké výkony, kontinuálně uvěřitelné, autentické a intimní pokoukání, také právě díky práci s kamerou. Titulky, moje oblíbená drobnost, na jedničku s hvězdičkou, jsou absolutní součástí filmu... Z mého pohledu film, který obtížně může zklamat (pokud teda neočekáváte žánr "dobrodružný" :D anebo nejste totální antisluníčkáři, jež budou self-proclaimed weirdos aplikující skandální hodnoty jako konsent nutně štvát), ale který mě fakt uchvátil. P.S. V tom filmu hraje Serena Williams!

Nemůžu říct, že by mě to úplně sundalo, ale je to hezky provedený, ambiciózní film s jasnou vizí. První hudební sekvence vysloveně elektrizující a velmi karnálně, ambivalentně zachycené napětí, v němž se volně prolínají vnitřní úzkosti, anomie a třč. skutečné fyzické ohrožení. Proto se mi to nechce "odfackovat" čtyřmi hvězdami..

Takovejhle feel-good shit a já u toho slzím... Přesně ten příběh, o kterém ten film je, u něj můžete prožít. FREDDD!!!

"Všechno to musíme zjednodušit a urychlit, aby to šlo natočit. Ale zároveň pořád - artová kinematografie, ne že to jen děláme tak trochu na koleni. A ty, ty jsi znala nějakou chytlavou písničku, co by to dokázala prodat! Můžeš ji pustit?" (Některé herecké výkony, např. postava Jakoba, přesto zaslouží ocenění.)

I vystoupal Elvis toho dne zas vysoko nade mě. A toto kázal... Přes filmařsky zdařilou vizuální smyčku s "návratem holky k ženě", po mnoha letech služby králi, dominuje ta naprostá absence explikovaných příčin a vlastně i následků u podstatných aspektů života obou včetně neschopnosti podat EP privátně a P jako samostatnou bytost (strašně rád bych ji aspoň chvíli viděl dospělou za bránou; to je to nejzajímavější a tak nějak by odpovídalo názvu). Cimrmanovské očekávání a zklamání.

Potřebuje obsah formu? Upřímně, to tázání je tu poměrně neekonomické a chvílemi na mě příliš dospělé a těžké. Ale je to velmi důvtipná otázka, která je v principu obhájena. Navíc slabší chvíle střídají zase ty silnější, úderné, přidrzlé. A člověk si sebekriticky musí přiznat, že se teprve za běhu učí formu nehledat, nepřibásňovat si. Jako takováhle filmová esej/workshop mi to dává velký smysl.

Mělce a neoriginálně zpracovaný silný námět. Respekt Bohdalové, která si svůj věk ani herectví vymyslet nemůže.

Tenhle žánr ČT prostě umí produkovat. Realistické i napínavé, hrající si s ambivalencemi. Samozřejmě to jediné, co takhle podané není - nadzákonnost "dobrého policajta" a klasicky české ohýbání pravidel místo tlaku na jejich evoluci - je velký hodnotový problém. Osobně to ale dokážu brát jako dokumentaci, ne nutně adoraci takového stavu věcí.

Moc nechápu ostatní hodnocení ve stylu "slušný průměr". Za mě stratosfericky vyladěný postmoderní portrét generace vržené do víru krizí, jež by mohl vyřešit opravdu snad jen zázrak. Jako ono to celé je "předvídatelné", "jednoduché" a z pohledu striktního realismu za vlasy přitažené vyprávění o jedné bezdětné Jasmuheen, co zmanipuluje děcka k anorexii. Ale proboha, to opravdu není podstata věci. Ta odstoupená metaforičnost bezchybně doplněná kamerou, střihem, hudbou i hereckými výkony právěže zdrazňuje metodický i obsahový etický agnosticismus a tekutost. Ty jsou vedeny trpělivě a nesmlouvavě. Mnozí si film mohou přivlastňovat, jenže on znalost pravdy poctivě odmítá. Repliku za replikou se zato nedozvídáme v podstatě nic, co pravda není nebo se nezdá být výzvou současnosti (ekologická krize, konzumerismus, komodifikace dosahující až na úroveň rodinných vztahů, formalismus institucí; ano, dokonce i lidí "žijících z prány", které žádný James Randi neodhalil a věda je jen provizorně uklidila do šuplíku "nenewtonovské kuriozity, jimž ve chvílích nudy jistě přijdeme na kloub", po světě pár chodí). Zároveň je to v součtu tak absurdní. Protože žijeme ve světě absurdity, jíž se poslední generace čelit snažily, ale zdá se, že prohrály. Club Zero je snaživým tápáním jejich dětí po odpovědích, stejně jako krásně naivní otázkou jich samých: nepřišel tedy čas zešílet? Co když jsme se opravdu jen málo dívali?