Awer

Název neklame: originální pionýrské téma, které je navíc přirozeně závažné i zábavné, což autoři dokáží bez zbytečného bulváru vytěžit. Trpělivě si taky vyskautovali výrazné charaktery, které nesou příběh. (Můj osobní favorit je ten až archetypální tvrďák, co cvičí psi k útoku, ale zároveň jim s dojatým bratrstvím nepřiznává míň duše než lidským strojům na zabíjení aka vojákům.) Dokument explicitně otevírá nepříjemné otázky a implicitně ukazuje, že mít, nebo být a jednat se zvířaty eticky, nebo "jako zvíře" nejsou v naší kultuře binární volby, ale spíš spektra. Jenže, ano, člověk prostě cítí, že tomu něco chybí. Po výbušném rizotu, které zaviklá s vašimi jistotami, je vyústění příliš square. Paradoxně takový jalový "fajn jsme si popovídali" akademický alibismus, který k ničemu skutečně neprovokuje. Jste zmatení? Buďte. Jak trefné, že sám režisér se stal veganem, ale teď je zas "heavy meat-eater".

Bál jsem se, že to bude přesně takové, jaké to vůbec není. Velmi příjemné překvapení. Spousta otázek, spousta otevřených odpovědí, nijak pokrytecky nebo pro rádoby artovost, ale prostě protože je to fér, protože realita není snadná.

Dokument, který si od začátku už audiovizuálně zjevně nakládá ambici "být hustokrutý" - a celkem se mu to daří. Ne snad ohledně Assange a WikiLeaks. Jo, zahnaní do kouta jsou to stejní šejdíři jako ti, po nichž jdou, a pokusí se vykličkovat a vylhat téměř jakýmikoli prostředky. Podobně jako v Patrání po Sugar Manovi ale hustokruté je, když se vám tam začnou objevovat postavy, které byste úplně nečekali (páter připravený zabíjet je pouze první z nich), a bez nějakého entrée doplňovat obrázek Siggiho. Závěr je pak skoro až pozérský, ale super silný a syrový. To je ten "Sugar Man". Je to hustokrutý dokument, ale ne o hackingu - o duševním zdraví.

Jeden z těch opravdu šokujících materiálů o tom, co je možné, co je dvojnásob možné ve "staré dobré Americe" a kam může vést "věda" uchvácená partikulárními (obzvláště korporátními, protože tam je prostě zdrojů nejvíc) zájmy. Bohužel trochu utopené ve stopáži a vzhledem k tématu až příliš banálním, life-stylovém, stylizovaném příběhu začínající studentky.

Vidět Zimní prázdniny shodou okolností krátce po Muži jménem Ove byl dvojnásobný balzám. Citlivé dávkování a realistický přístup jsou (kontrastně) prvotřídní a přesně tou morousovitostí, která příběhu přidává novou vrstvu, u mě Paul Giamatti jasně předčí i básnění Robina Williamse.

Říkají morous, kterého budete milovat, a dávají vám milý film, který budete nenávidět. Ta strašná zjevnost a vyumělkovanost nafukování pozitiv i kladů našeho nesebezabitelného "mrzouta" ad absurdum mi sebrala všechnu zbylou faith in humanity, co jsem při sledování hledal. Jeez...

Přiměřeně naštvaný a zaujatý portrét jednoho z nejšpinavějších odvětví s řadou zajímavých osobností, které se jím zaobírají.

Ve světě před vynálezem lži by to byly solidní čtyři, ale holt je na tom filmu všechno super krom toho filmu..

V realitě kina s chrchlajícími lidmi, lidmi na mobilech etc. je zážitek silně omezený. Nicméně pokud najdete sál, art a minimalismus zahrají velmi tíživou první ligu. Přičemž je potřeba mít na paměti: je to film o banalitě zla. Proto je svým způsobem banální. Onen neuspokojený, vyprázdněný pocit z toho, že to "nebyla nálož" (v žádném smyslu), který se u mnohých asi dostavuje, je podstatou konceptu a důkazem, jak zdrcujícím způsobem je zde popsán. A když nad tím teď přemýšlím, tohle "casual" obecenstvo vše jen dotahuje k dokonalosti.

Smát se tomu dá, ale vtipné to není a s trefností narážek to není o moc lepší. Hvězdičky za vlezlost a naději, že na otázku "opravdu potřebuju odejít ze sálu nyní?" jsem si odpověděl kladně příliš brzy.