Kosir

Je pozoruhodné jak sugestivně působí příběhy, jimž se nedostává logiky a reality. Lid chce být klamán a v tomto případě skvěle. Moc se o to nepochybně zasloužil Anthony Hopkinks a vůbec nebylo poznat, že Fosterová není na kluky. Byla výborná. Knížka se mně dostala do ruky později a přiznám se, že pokud bych měl hodnotit ji, tak bych hlediska reálnosti dal maximálně jednu hvězdu.

Skutečně je dobře, že se v tom filmu moc nemluví, zvuk je totiž velmi špatný, aspoň pokud jde o kopii, kterou mám staženou. Samotný "příběh" by na jedné straně potřeboval mnohá dovysvětlení, na druhé však dává divákovi obrovskou paletu možností, jak si vyložit co chtěl autor říci. Když se přikloním k té druhé variantě, tak za tuto možnost dávám *****. Ale nejen za ni. Naprosto mě dostala ta úžasná symbolika, kdy Trnková dává miláčkovi do dlaně trnky (pro začátek). Panenko skákavá - a on pecku hned vyflusne, místo aby si ji schoval. :-)

King je velký mág a manipulant. Vnutí čtenáři pohádku způsobem, který nelze odmítnout a dokud neskončí tak nedá pokoj. Teprve potom, když se vám to trochu rozleží v hlavě, zjistíte, že mnohé z toho neuvěřitelného co jste četli je opravdu neuvěřitelné, tedy nemožné. Ve „Věznici“ je takových momentů víc než dost, ale to nevadí, protože Amerika má tohle ráda a Stephen vyhoví na vysoké úrovni. Kromě toho, není tu žádné nadpřirozeno, žádní klauni, zombie ani pavouci z vesmíru. Nejsem nějak přesvědčen, že tenhle film má být úplně na špici žebříčku, ale nevadí mně to, protože Kinga rád. Film se povedl jako předloha. To se vždycky nepodaří. Pětku si nevyčítám.

Lásky jedné plavovlásky patří podle mého názoru ke klenotům české tvorby, ačkoli jde o jednoduchý příběh, spíše fragmentované náčrtky situací. Přesto je atmosféra doby skvěle vystižena. Hlavní hrdinové filmu se protloukají životem jak se dá a každý z nich hledá štěstí po svém. Naivní Hana Brejchová a její zkušenější partner Vladimír Pucholt se pohybují v pochmurných, beznadějných kulisách. Pro mne je vrcholnou scénou ta, v níž se setkávají v příbytku rodičů pianisty Mildy. Věrně vytvořený nuzný byt je svědkem generačního "konfliktu," který bídu doby úžasně zpestřuje nezapomenutelnými dialogy. Na to se dá koukat snad tisíckrát. Miloš Forman už tehdy prozrazoval svoji mimořádnou invenci a genialitu.

Většina Kingových románů ve filmovém zpracování nevyznívá příliš dobře. Převést styl jeho psaní na plátno je prakticky nemožné. To neplatí o „šajningu.“K tomu nepochybně přispěl genius režiséra Stanley Kubricka a vynikající výkon Jacka Nicholsona. Nechci se rouhat, ale zdá se mi, že film je minimálně tak dobrý jako sama předloha. Scénáristé si z románu vzali to, co potřebovali, nezabývali se méně podstatným či nepřevoditelným a příběh dotáhli k dokonalosti. Kdo knihu četl, nebude zklamán. Kdo ji nezná, musí být i tak spokojen. Že sám autor předlohy nebyl se zpracováním nadšen je věc, v tomto případě, podružná a zároveň příznačná.

Film jsem viděl více méně náhodou, před mnoha lety, kdy končil tzv. "Promítací monopol." Po sametové revoluci se mi to poštěstilo znovu, protože byl promítán v rámci nějakého festivalu v "hotelu Pyramida" v Praze 6, Břevnově. Nyní jsem naprosto klidný, protože ho mám na CD, takže se k němu mohu vrátit kdykoli se mi zamane. Nehodlám popisovat jeho děj, který je poměrně jednoduchý. Mám-li však říci co mě na něm fascinuje, tak je to především atmosféra, kterou umocňuje černobílé provedení a práce se zvukem (viz šustot trávy na začátku). V barvě by to nebylo ono. Je to úžasně vypointovaná pohádka (byť jako ve středověkých kulisách) pro dospělé, v němž nakonec vítězí láska a touha, neřkuli chtíč. Mladá hrdinka filmu prostřednictvím těchto emocí překoná strach z tchyně, přírodních živlů i strašidelné masky. V době, kdy se snímek v našich kinech promítal, jsme se setkávali s vcelku sterilními příběhy, takže syrovost hororového příběhu a odhalená ženská ňadra dodávala filmu punc nezvyklé opravdovosti. S něčím takovým jsme se tehdy totiž běžně nesetkávali. V tomto směru je signifikantní, že když jsem na "domáci kino" pozval dospělé děti, tak moje nadšení zdaleka nesdílely.

Jsem velkým fandou Stephena Kinga. Nejen v tomto případě jde o příklad přenosu na plátno, který přes veškerou snahu zdaleka nedosahuje kvality románového díla. Ačkoli i samotný román je poměrně lacině ukončen, tak dějová linka, která nás k banálnímu a málo uvěřitelnému závěru dovede, je mistrně vyšperkováná bravůrním popisem charakterů a vztahů mezi aktéry do jejichž životů zasahuje emisar předvěkého zla - klaun Pennywise. Při čemž při četbě mrazí, to ve filmovém zpracování často vyznívá nepřesvědčivě, samoúčelně. Až směšně pak působí setkání s hlavním viníkem zla, obrovským pavoukem, ukytým v podzemí. Dal jsem sice čtyři hvězdičky, ale spíš za snahu a především z obdivu k autorovi předlohy.

Francouzké filmy jsou mně blízké více než americké, asi proto, že z nich čiší kontinentální duch a, až na výjimky, jsou uvěřitelnější než běžná zámořská produkce, mívá i nějaké poselství. Toto dílo Claude Lelouche nepostrádá tajemno a moment překvapení. Divák je šokován zvraty děje, jak je postupně odtajňován život hlavního hrdiny. Na počátku je znechucen postupem policie, která brutáně zasáhne do milostných hrátek dvou lidí, aby nakonec byl na rozpacích zda má zůstat na straně vraha prostitutek. Ten se mstí lehkým ženám z důvodu frustrace, z důvodu "přechodné" impotence. Závěrečná myšlenka se zabývá problematikou trestního práva - institutem společenské nebezpečnosti. Hrdina tím, že navázal plně uspokojivý erotický vztah, přestává být hrozbou.