RedAK

V noci se mi zdál zase ten sen. Kalil jsem na jachtě kdesi uprostřed Karibiku s Escobarem, Belfortem, Berlusnocim, dokonce jsme tam měli najatýho Billa Gatese, aby nám otvíral dveře na hajzl a když kolem plul Dan Bilzerian, vysypal nám na palubu lodní kontejner plnej děvek, aby nám prej zpříjemnil večírek. To je celej Dan. Já si zrovna šlehl Pablův koks z prdele dvanáctiletý Hawaianky v latexu a šel se odreagovat ven házením balíčků stodolarovek po debilních delfínech. Kdo trefil hlavu, vyhrál blowjob od supermodelky dle vlastního výběru. Sázel jsem to do nich jak smyslů zbavenej a zrovna když jsem jednoho zmrda trefil, ozvala se rána jak z prdele a na hlavu se mi propadl kus stropu. Tuhle ubytovnu fakt nenávidím, každý probuzení je horší než to předchozí. Cigoš nademnou očividně opět mrdl s Arankou o koberec tak moc, až mi omítka napadala do držky. Kdyby mu ta kráva furt nečorovala fet a na svoji dávku si normálně vydělala prostitucí, nemusel by jí borec večer co večer dávat přes držku. To mi po rozlepení očí připomnělo hned můj první existenční problém – nejsem sjetej. A sjetej nejsem ze dvou důvodů; zaprvý piko zdražuje, navíc mi ho ten bývalej romskej trestanec dealuje se stále větším podílem mouky, takže kolikrát už se to nevyplatí ani šňupat a peču z toho chleba, a zadruhý jedinej můj stabilní příjem představují stravenky od babičky, ale ty už ani Dežo nebere, ten od letoška prodává jen za dluhopisy a bitcoiny. Chlast je sice pořád cenově dostupnější, ale někdy se člověk holt dostane do situace, kdy ani na něj nemá. Že jsem celkem v hajzlu jsem si uvědomil, když na mě loni v papírnictví zavolali bengáče, že tam olizuju lihovky. Naštěstí jsem od tý doby nabral značný zkušenosti a naučil se, jak efektivně diverzifikovat portfolio. Veškerý stravenky od báby každej metr směním s rákosníkem ve večerce za love a půlku investuju do stíracích losů a půlka padne na maty. Tahle radost mě čekala i dneska ráno. Od báby jsem dostal stravenky včera v noci, když jsem se k ní přes balkon vloupal a ukořistil i nějaký řetízky a bižutku, za který jsem v nonstop zastavárně dostal celý tři kila. Moje cesta k bohatství právě začíná. Absolvoval jsem pravidelnou ranní hygienu dopitím zvětralýho lahváče ze včerejška a jedním cigárem baleným z vajglů pod ubytovnou, abych mohl vyrazit do svý oblíbený herny na konci ulice, kde otvíraj v šest ráno. Nevyučená kadeřnice Jarka díky mýmu zoufalýmu bouchání na dveře otočila klíčkem už o půl šestý, protože nemá kde bydlet a už druhým rokem přespává tam. Zamířil jsem si to rovnou herního lunaparku vzadu. Ovoce tam pableskovalo napříč kutlochem a já cítil ve svých částečně srostlých zpřerážených kostech, že tentokrát to plato padne. A že tentokrát svůj výdělek důmyslně schovám do slipů, aby mě smažky před hernou zase neokradly a nezmrzačily. Nejdřív jsem tam hodil pětikilo a mátl tu mašinu trapnýma otočkama za dvě koruny. Když jsem ji totálně zmátl a celý pětikilo projel, strategicky jsem nasadil těžší kalibr a na další vhozenej litr zandal sázku 10+10. „Však já ty třešně do latě srovnám,“ sliboval jsem si, zatímco se částka na displeji neodvratitelně blížila nule a já se na kulatý židličce vožrale zavrávoral a jebnul sebou rovnou na pochcanou a pívem politou podlahu. Do píči, tohle byly jediný moje slušný hadry, ve kterých chodím na pracák a koncerty Ortelu. Tentokrát to sice nevyšlo, ale večer setřu losy a budu mít aspoň na lehký redvajtky a 20 deka gothaje, kterej na společný kuchyňce, až se tam nakumulujou všechny ty černý solviny z fabrik, sežeru na posezení bez rohlíku. Ať se zadáví závistí, nuly. Po následující měsíc, než bába zas vyfasuje stravenky a já jí je ukradnu, jsou mojí jedinou nadějí Zaplo a Zonky. Mikropůjčkou zaplácnu mikropůjčku a ještě mi zbydou love, abych jednou za měsíc mohl jít do knihovny na net a na uložtu si stáhnout nějakej ten filmek o brutálních boháčích, ke kterým se jednoho dne připojím. Mezitím budu trpělivě vyčkávat a letošní zimu přežiju tím, že budu zmrzlý vajgle z nádraží sušit na topení za rozehřátou bednou, kde mi ti džoukři jednou padnou. To je statistika, vole. Dno je ještě daleko. Za chvíli jsem u tebe, Berlusconi!

Aha. Tak tohle je ta událost, kvůli který se v devadesátým osmým přepisovaly dějiny. Tohle je ten památnej hokejovej zápas, kvůli kterýmu nakonec nebyl Adolf Hitler černoch. Proto tehdy neobjevil Ameriku španělskej masér Enrico González. Tak kvůli tomuhle si Severní Korea nepodrobila většinu Evropy. Záruba měl tenkrát držet hubu a vysrat se na veškerý přepisování dějin, člověk v tom má akorát bordel. Mně tenkrát bylo sedm, matně si vzpomínám, jak fotr zrovna mlátil matku a pak řval po celý garsonce: „Ty píčo, Svoboda to dal, to mě pojeb!" Dodneška na to vzpomínáme s modřinou v oku. Nejvíc mě pobavil neprůstřelnej Dominátor, kterýho fanaticky úctívaj po celý planetě, i malí křováci na jihu Chile si pinkaj klackama šutry do zhnisaných rán a u toho hučej Haškovo jméno, a ta slovutná legenda si v tady v Práglu točí tutoriály pro autisty, jak správně do skleničky nalívat jeho Smarty drink. To je tak, když dvacet let dostáváte pukem do lebky. Jako jo, pěkný, ale na můj vkus přehnaně nasládlý. Kdyby to aspoň nebylo tak starý, člověk nemůže věčně oslavovat něco, co se jednou kdysi povedlo. Já si taky každoročně nepřipomínám svůj jedinej pohlavní styk. Ale co se hodnocení týče, obchodník s vlastenectvím, imigrant Okamura s maminkou z Moravy, by z vás měl orgasmickou radost.

Já nevím. To je jak kdyby vzali Kačera Donalda, moji milovanou klasiku z dětských let, a udělali superkůl rýmejk z pětadvacátýho století, kde jsou robokačeři, geneticky zmutovaný husy, 18+ hlášky, strýček Skrblík závislej na holografickým pornu a zchátralej děvkař Goofy, co jede na perníku a šňupe lajny vyřazeným tobogánem. Jo, sice to bude mít všechny ty hustý cool píčovinky, ale už to zkrátka nebude ten starej dobrej Donald, kterýho jsem měl tolik rád. A stejnej pocit mám i z novýho Predátora. Ten jde dokonce ještě dál a z filmu udělal stupidní rodinnou komedii. Kdyby tam hrál Adam Sandler, nestane se vůbec nic. V posledních dvaceti minutách už to bylo dokonce tak blbý, že jsem studem sklápěl hlavu a přivíral oči skoro stejně, jak když jsem poprvý spatřil klitoris. Hrůza děs. Jedna hvězda za původní hudbu.

ano Ano ANO! Národe jásejme. Jásejme, skandujme, slavme! Miloš konečně dostal na prdel. Nikoliv však od svého protikandidáta, ale od moderátorky. To je asi jako kdybyste byl hráč Sparty a během zápasu se Slávií vás zfackoval trenér. Nevadí. Dokonce jsme se dočkali i střídmého kultivovaného publika, do něhož se řadí například textař a herec František Ringo Čech, známý to autor obrazu „Zvířátka obdivují píču“, či snad brilantní režisér Zdeněk Troska, z jehož filmů jsem dostal rakovinu očí, uší, vlasů a čtyři po sobě jdoucí infarkty já i matka. Nevadí. Von i ten Drahoš se pro dnešek připravil líp než svoje židle a trumfnul ji hned ve dvou otázkách. Dokonce se ani nervozitou netřepal jak čtyřiadvacetiletej IT student při prvním sexu a protentokrát i věcně odpovídal. Paráda. Witowská si oba kandidáty střídavě mazala na prsa a chleba a u toho se pěkně usmívala, až se na to dalo dívat. Nejvtipnější je, že Jára Soukupůj skončil na moderátorským žebříčku druhej, přitom on je proti Witowský to samý co lentilka proti viagře, ale pokud máte pod sebou ještě půl žvejkačky a šutr, prostě druhej skončíte. Sláva jen sláva, kdo to řekl? Celkovej dojem ze všech čtyř debat je jasnej, seschlej Milda svůj mandát během tohohle víkendu obhájí a my si z něj ještě dva a půl roku budem dělat prdel, než odejde na Věčnost, nebo jak se ta hospoda na Praze jedna jmenuje. A pak ještě dalších dva a půl roku.

V Česku se zrodil další Jára světového formátu, vedle Járy Guru a Cimrmana je tu nově i Jára Soukup; věhlasný novinář, advokát, boxer, rétor s dikcí Parkinsona a moderující mozková příhoda v jedné osobě. V neposlední řadě také generální ředitel tévé Barrandov, stanice populární mezi českými důchodci a Milošem, kde se svojí milovanou nabíječkou Kateřinou Brožovou osídlil prakticky všechny svoje obskurní pořady i relace. Tuzemské televizní kanály jsou takovým hezkým ekvivalentem Ripleyova muzea kuriozit a přestože v nich bují nespočet rakovin co minutu, vedle Járy se i gastroterorista Láďa Hruška jeví jako celkem sympatický vřed v kšiltovce. On to nejspíš i ten Jára nemyslí úplně špatně, vždyť si jenom koupil televizi, obsadil do ní sebe, starou, Okamuru, pár imigrantů do štábu a na moderátorské úrovni autistického jůťubera s poruchou soustředění a rekordní kadencí pěti přeřeknutí za slovo vpaluje do obrazovek jednu neopakovatelnou změť pixelů za druhou. Za pozornost stojí určitě i výčet názvů pořadů, které si Jára sám moderuje: po seriózní diskuzi v Duelu Jaromíra Soukupa se můžeme intelektuálně obohatit v Aréně Jaromíra Soukupa, pak se zdravě rozhořčit v Kauzách Jaromíra Soukupa, abychom v závěru uznale pokyvovali nad Instinkty Jaromíra Soukupa. Jára si názvy svých pořadů zřejmě losuje v generátoru náhodných slov, za která vždy naprcá svoje jméno a další hodinová výplň v bizarním televizním programu je na světě. Není proto vyloučeno, že se v budoucnu dočkáme Úchylek Jaromíra Soukupa, Nádorů Jaromíra Soukupa či Seznamu náhodných podstatných jmen Jaromíra Soukupa. A pak se nezapomeňme divit, že nám tu vládne SPD, HIV a AIDS, když svojí sledovaností dáváme tomuto přežít.

Je to pořád dokola. Odrostlejší pazdráti házejí hovna na ty mladší a mezigenerační žvásty se zacykleně víří napříč historií. Zatímco moji vrstevníci pindají, že „dneska ty děcka sedí jen vylepený na netu, to za nás jsme se mlátili klackama a házeli si písek do očí!“, ti před náma zas hučeli, že „dneska ty děcka furt jen lítají po venku, to za nás jsme od rána do noci tvrdě makali na statku!“, před nima se říkalo, že „dneska ty děcka zlenivěly u domácích prací, to za nás jsme ve slaměných špeluňkách kovali zbroj pro královská vojska!“, a ještě před tím, že „dneska ty děcka furt jen něco vyrábí, to za nás jsme chcípali na mor a lovili mamuty!“. V budoucnu se jistě dočkáme rozhořčených videí třicetiletých jůťůberů, co ze svého pokojíčku u rodičů budou ohrnovat jebákama obsypanej rypák nad současnou zpičovatělou dobou a nadávat, jak ty dnešní pitomý děcka jenom lítají na průzkumný mise do vesmíru, zatímco o kvalitní vlog už se nedá na youtube ani zakopnout! Každá generace je produktem své doby, naši rodiče byli děvkaři, z nás devadesátky vychovaly smažky a násilníky, internet zase pěstuje stylisty, buzeranty a genderově nezařaditelné. Nebude trvat dlouho a o loupežné přepadení se budete muset na ulici prosit, protože jediná kriminalita bude způsobována bukvicema, co budou zákeřně číhat zpoza solárka, aby vám zkurvili mejkap. Já se dokážu přizpůsobit jakýmkoliv dobám, režimům i převratům, přesto jsem na svoji generaci zlodějů a feťáků, co nejsou posraní si sem tam odsedět v chládku pár let, více než pyšný. Tak brzy zase ahoj na Pankráci!

Hodnotím výhradně včerejší prezidentský speciál, který Jára udělal jako součást Duelu, namísto aby mu jako každému svému usrání vyčlenil nový televizní formát. Tato epická debata si kromě vlastního profilu zaslouží i vlastní databázi, pomník a obchůdek se suvenýry. Kdyby mi ještě včera někdo řekl, že Soukup bude kvalitnější moderátor než ten sběrač bavlny z Novy, kterej si spletl plantáž se studiem, smíchy na něj vychrchlu pár nažloutlých hlenů a kus osmičky. Jára sice furt máchá rukama, jak kdyby odháněl komáry, mrká očima, až mu to odfoukává papíry a otázky si píše doma ve scrabblu, ale žádný nadzvukový průlety Zemanovým věncem se nekonají, sotva si v něm párkrát vykroutí hlavu. Za zmínku stojí také Jirka, který se roztomile culí v první řadě a na počest Milošovy výborné kondice slavnostně tleská každému jeho srdečnímu impulsu. Sem tam si Miloš odloží krk na rameno a laloky tuku mu stečou až na kravatu, aby mohly po deseti minutách odpočinku zase vesele plápolat ze strany na stranu. Opět je přítomna Drahošova židle, která strategicky mlčí a sebevědomě pózuje pro fotku na Jirkův twitter. Zlatým hřebem celé relace je moment, při němž na Járovu větu: „pane prezidente, před reklamou jste mluvil o pohádce o jezinkách a bezinkách…“ Miloš reaguje slovy: „ano, takže abych tu pohanku dokouřil…“ (pohádku dokončil?), přičemž publikum nehne ani brvou a pozorný divák přemýšlí, jestli mu tu mouku v sámošce neřízli pikem. Opravdu královská zábava. Po hvězdě pro každého z obou aktéru, protože se to dalo poslouchat a člověk si u toho nechtěl vyzvracet střeva pusou, třetí za úžasně rozkošňoučkého Jiříka, kterej může reálně za pár dní přijít o fleka a skončit na pracáku.

Někdy (celkem často [vlastně skoro furt]) mívám dojem, že se svět točí jenom kolem mě. V rádiu hraje písnička: Ty píčo, vždyť to je o mně! Kryštof zpívá o mně, ty vole! U silnice vidím billboard: Jasně, to je narážka na mě, mám si na ty hemeroidy konečně pořídit mast! Na zastávce šeptají dva lidi: Beztak se hihňaj tomu, že mám malý péro, beztak! Louis tenhle film natočil taky kvůli mně, o tom nemůže být pochyb. V tolika dialozích jsem se poznal snad jenom u soudu při vyslýchání poškozených. Vtipný, smutný, perverzní, přesně jako můj život; teda kromě toho posledního, to na mě moc nesedí. A taky toho prvního. Možná to dělají ty předpisový antipsychotika, že se ve všem vidím, ono to v kombinaci s tvrdýma drogama a chlastem může člověku udělat v hlavě bordel, co si budem. Ačkoliv jednu fantastickou rajcovní dvacítku už svým pěticentimetrovým burákem každou noc nakládám, bez váhání bych jí uřízl hlavu, kdybych mohl jednou naložit Chloë. Ta holka zraje jako moje meziprstní plíseň, ještě tak pět šest let a bude léčit homosexualitu. I díky ní a skvělýmu castingu to byl až komicky skličující zážitek. I Love You, Louis.

To jsem se zase jednou vytočil! Člověk se po měsíci a půl probudí z drogovýho oparu a z koutků setře čerstvej kundí žlem hormonálně nevybouřených středoškolaček, který se mu od nabytí půl míče samovolně přisávají rozkrokem k tlamě, aby si konečně pustil nějakej film, a sáhne zrovna do žumpy toho nejodpornějšího filmovýho řemesla. Tahle amatérská kýčovitá splaška si nezaslouží ani vlastní plakát, ta by se měla maximálně někde ve vietnamský trafice přírodně rozkládat v papírovým DVD obalu mezi ‚Varan vs. Kobra‘ a ‚Nejoblíbenější hity Káji Gotta z let 1960 – 1965‘. Pak by tu trafiku v Hloubětínským metru podpálili vožralí rumunští přistěhovalci a Kong společně s majitelem Kimem Kingem by chcípli. A stará Nguyenová by nedostala z pojistky ani hovno, protože ji v lednu nezaplatila včas. A jejich děcka by přejela tramvaj, protože mají moc šikmý oči a nedokážou se pořádně podívat do stran, jestli něco nejede. A vedení Prahy 9 by je nemohlo bez příslušných dokladů řádně pohřbít, takže by jejich šikmej popel spláchli do kanalizace a v kronice by o nich nebyla ani zmínka… Takovej osud by si tenhle film zasloužil! A určitě ne místo v programu kin a 70 procent na ČSFD! Takovou sračku si můžete natočit i vy doma, stačí solidní Nokie s VGA foťákem, Malování 95 na střih a animaci, a partička těch nejteplejších kreténů a homoklád nejen pod sluncem, ale i z tý druhý půlky Země, kde slunce zrovna nesvítí a je noc. Tu si složíte naprosto snadno, stačí sehnat: špatně opálenýho teplouše s tak úchylně upnutým tričkem, jak jen nejúchylněji na špatně opálenýho teplouše tričko upnout lze, debilní krávu s foťákem, která i z těch nejdementnějších situací dokáže vykřesat dojemně dramatickou fotku hodnou třech Pulitzerů a jednoho tématu měsíce v Ňůjórktájms, mladýho blbečka s červenou čelenkou á la homoRambo ze sedmdesátek, idiota, kterej na všechno odpovídá „jes, absolutly, ofkórs, ólrájt“, pak přihodíte pár Číňanek, mulatů, debilů a jednoho Samuela L. Jacksona. Samuel je v dnešní filmový době synonymem negra. Vážně, pokud v nějakým filmu hraje negr, je osmdesátiprocentní šance, že to bude Samuel L. Jackson. Samuel je takovej černej Nicolas Cage. Samuel když jde ráno na hajzl, vytře si prdel a na ten hnědej toaletní papír se nějakou náhodou podívá, tak si řekne: „Jes, ofkórs, právě jsem na toaleťák nasral docela epickej scénář!“ Když už máte poskládanou tuhle partu zkurvenců, tak stačí vzít pár zvířátek ze Života brouka, včetně původní animace, srát na to, nikdo si nevšimne, že je rok 2017, a pak je nechte všechny pobíhat na palouku v listí a trávě a ať dělají: „úúúúú, ááááá, blééééé, jsem mrtvej, ty taky, úúúúú, áááááá, blééééé“. Hotovo dvacet. Máte film o Kongovi. Gratuluju. A pokud zrovna nemáte doma Samuela, můžete ho nahradit libovolným cigánským Dežem eL Džexnem, nebo tam dejte kečup. Garantuju vám, že to bude mít pořád větší úroveň, než tenhle nechutnej céčkovej brak! Tak za měsíc a půl zase ahoj u další bžundy.

Zklamání jako prase! Být jeden z těch ukoktaných mastnovlasých brejlounů z filmové školy, kteří sem za chvíli napadají jak hovna do toi toiky, nejspíš bych na tomto místě napsal cosi jako „ze zábavné jedničky rovnoměrně proložené inteligentními gagy a fungujícími popkulturními odkazy se stala nehumorná a nepřehledná dvojka sestříhaná ze zběsilého sledu infantilních ultracool fórků pro nezletilé primitivy“, ale protože jsem jen ubohý vesnický Otík, který sotva rozezná Stallona od Kopeckýho, bohatě si vystačím se slovy „byla to totální sračka!“. Anebo jsem prostě už vyrostl. Vyrostl do zapšklého, věčně nespokojeného kreténa, kterého potěší už leda tak snížení úrokových sazeb na stavebním spoření anebo neštěstí ostatních, třeba když sousedka tenkrát před barákem uklouzla a zlomila si žebro, to jsem se smál tak burácivě, až mi z držky vypadla protéza. Nejvíc mě na filmu fascinovalo, že do něj tvůrci obsadili i NEGRO® figurky, aby byl multikulti korektní. Jako já snesu hodně, ale černý lego už je moc i na mě. Původně jsem chtěl poděkovat Kino Světu ve Znojmě za mimořádnou týdenní předpremiéru, ale protože jste to hráli s dabingem, tak jsem vám za toho falešně pištícího Davida Novotnýho nablil pod sedačky. PS pro uklízečky: jedenáctá řada, páté sedadlo.