strougy

Daughter of the Dragon sice ve výsledku nabídne veškeré propriety pokleslé podívané hodné příběhu o dceři velkého Fu Manchy (ten se tu na začátku zjeví, ovšem spíše než ďábelského padoucha připomíná hodného čínského vetešníka), ovšem k újmě diváka je rozhodí pouze do zbytečně dlouhého prologu a příliš krátkého konce. V době mezi tím je nucen sledovat nerozhodnost hlavní hrdinky/zlodušky, co se není schopna rozhodnout mezi hlasem srdce a povinností vůči poslednímu přání svého otce. Což je v podání Anny May Wong proces, jehož sledování bolí. A to hodně. Vystřihnout to z filmu, mohl to být zábavně brakový krátký film, který bych si krásně užil. Slabé 2*.

Spíše než tradiční dokument mapující chronologicky hereckou kariéru Petera Lorra nabízí Das doppelte Gesicht smutný, skokově vyprávěný příběh o jednom původně umělecky ambiciózním herci, kterého válka vyhnala z vlasti a hollywoodská továrna na sny díky jeho specifické vizáži zaškatulkovala pro určitý typ rolí v brakových snímcích. Jeho několik pokusů o vymaní končí neúspěchem, ať se jedná o jediný režijní pokus Der Verlorene, který ťal do kolektivní viny neměckého národa příliš brzy, či o snahu zfilmovat scénáře od Bertolda Brechta, co byly napsané speciálně pro něj. Ostatně Brechtova báseň Swamp krásně situaci okolo Lorra a Hollywoodu vystihuje a její přednes představuje nejsilnější moment celého snímku. Jinak mě nejvíc roztesknil nerealizovaný plán na zfilmování Dobrého vojáka Švejka, což prý měl při návratu do USA Lorre v plánu, to bych viděl moc rád...

U příběhů točících se okolo party studentů a popisujících určitý delší úsek jejich života je jedno, zda se odehrávají v americkém kampusu, lékařské fakultě v Čechách či jako tady na umělecké škole v Hong Kongu. Bývá to obvykle značně podobné. Studenti prožívají své větší a menší starosti, zamilovávají se, zraňují a rozcházejí, občas se poperou a jindy opijou a na konci z toho vyjdou jako dospělejší a vnitřně bohatší lidé. Zde to má sympatické obsazení ženských rolí, několik mile sladkobolných popových písní a v závěru i jednu tragédii. Problémy zde nahozené jsou lehce povrchní, některé zbytečně vyšumí a jiné jsou zase zobrazeny s otravnou doslovností a v závěru to člověka otráví zbytečně uslzeným koncem. Celkově to byl vcelku sledovatelný, ovšem spíše zapomeníhodný film. Slušné 2*.

Filipínská pohádka z 80. let, to není zrovna zážitek, který by si člověk dopřával často, dle Kamakalawy si ovšem troufnu tvrdit, že zase není o co stát. Přitom úvod je vcelku slibný, rozjíždí se to ve slušném tempu a je to plné zábavných momentů, kdy se bohové dohadují ohledně hygieny, gladiátorské zápasy jsou plné vtipné choreografie a vrcholem je ironicky potměšilá oběť pro ženu, co měla tři manžely, kteří s ní byli tak šťastní, že do roka vždy zemřeli. Podobné situace ovšem bohužel časem až na drobné výjimky naprosto nesedící k žánru pohádky (ke stromu připoutaný chlap křičící:“Já to neudělal. Vážně ne.“ Chvilku pauza „Vážně jsem myslel, že je jí víc než jedenáct...“) vymizí a stane se z toho obyčejná pohádka o jednom chrabrém a šikovném muži z lidu, co zachraňuje chudé poddané z vykořisťovatelské nadvlády tlustého a proradného pána. V závěru pak je navíc kromě celou dobu zmiňovaného ekologického poselství film doplněn o specifickou kosmologii, která kombinuje stvoření světa z Bible doplněné o panteismus a určité lokální odlišnosti (ovšem čert ví, titulky byly poněkud selektivní a občas ignorovaly celé dialogy), a kdy problém se světem, který je nyní v chaosu a nepořádku, plní se lidmi a zbylí bohové se perou mezi sebou, vyřešen jednoduše a prostě: absolutním odkouzlením světa. A pak může přijít tradiční pohádkový konec, kdy se vše v dobré obrátí, nový pán zruší daně a clo a všichni žili šťastně až do smrti. Nu, zážitek to byl vskutku netradiční, ovšem též nepříliš zábavný. Avšak aspoň vím, jak si na Filipínách dříve představovali elfy...

Líbily se mi písně, jež dodávaly snímku aspoň na pár chvil zdání osudovosti. Pobavilo mě přejmenování hlavní postavy. A s poťouchlou škodolibostí jsem si říkal, že vztahy mezi muži a ženami ve filmu ve zkratce vystihl tenhle strip. Toť vše. Jinak mě to celé otravovalo svou afektovaností, po většinu času nudilo a v některých momentech i tak iritovalo, že jsem postupem času přestal vyvíjet jakoukoli snahu o vřazení událostí do nějakého většího, smysl dávajícího rámce. Zklamání o to větší, oč méně bylo očekávané.

Důkaz, že pro silný zážitek není třeba počítačových triků, monumentálních interiérů či velkolepé výpravy, ale v míře přebohaté stačí silné postavy a vytříbené dialogy. Škoda, že pro mnoho tvůrců je tahle jednoduchá poučka nebetyčným kacířstvím. Silné 4*.

Uznávám, že konec působí poněkud vykonstruovaně a klišoidně řečeno „šustí papírem“, ale jinak funguje De Dødes tjern velmi slušně a umným zakomponováním staré legendy do současného pátrání po zmizelém bratrovi jedné z hlavních postav dosahuje sympaticky pochmurné atmosféry. Navíc tu na konci zůstává vzhledem k prologu určitá nedořečená otázka, jež sice nemá pro samotný film větší význam, ale i tak mě z nějakého neznámého důvodu dokázala samotná její existence potěšit. Slabší 4*.

Příjemně starosvětská „romantická“ (uvozovky jsou zde určitě na místě, pro přesné vystižení mi asi chybí ideální škatulka) krimi alá pozdní Raymond Chandler, kde se důraz klade spíš na setkání hlavního hrdiny, zkrachovalého bývalého policisty a alkoholika, s bývalou prostitutkou toužící po lásce, než na vyšetřování nepříliš zajímavého případu ztracené a posléze zavražděné ženy jednoho zamilovaného zbohatlíka. Velká škoda je, že se film na detektivní linii nevykašlal a nesoustředil se pouze na vztah obou postav, na jejich škobrtavé pokusy o překonání starých ran a nejisté pokusy o sblížení. Spolu s ideálně melancholickým hudebním podkresem jsou to totiž tyhle pasáže, kdy film funguje nejlépe, zatímco samotné pátrání působí nepříjemně plytce, zbytečně a je žel dosti předvídatelné, ještě tak konfrontace s rtuťovitým mrňavým kubánským detektivem mají své určité žánrové kouzlo. Svůj půvab tak film má, ale jako celek to úplně nefunguje.

Pro mé vnímání Goh-hime je bohužel esenciální to, že až po jejím dosledování jsem zjistil, že pro ideální vychutnání je důležité znát předchozí Teshigaharův snímek „Rikyu“. Tudíž je pravděpodobné, že až se mi jednoho dne dostane do tlapek, tak budu přehodnocovat. Takhle mi zatím zůstane v hlavě vzpomínka na mnohé nádherné kompozice, které zde režisér vykouzlil, jelikož vizuální stránka zde jednoznačně zastiňuje pro mě nepříliš zajímavý obsah, jehož podstata je celá obsažena v závěrečném proslovu Oribeho, což je bez ohledu na rozsah jeho pobytu na plátně hlavní hrdina filmu. Zbylé postavy, ať už samotná v titulu zmíněná princezna, „poddaný“ Usu či v půlce filmu mihnuvší se stařec v horách, jehož epizoda působí svou neukotveností ve zbytku děje poněkud matoucím dojmem, sice mají větší rozsah, ale fungovaly pro mě spíše doplňujícím dojmem pro zmíněnou myšlenku. Je sice poněkud banální, což o to, ale proč ne, aspoň tu nějaká je. Jinak, ač se mnohé události na pokrají dění dotýkají vysoké politiky a osudů celého Japonska, jest Go-hime filmem především komorním, v mnoha momentech působícím vyloženě divadelně, což není na škodu, neboť právě tyto chvilky nejlépe vyjevují pohnutky všech zúčastněných a oplývají tak největší působivostí. Slušné 3* s možností pozdějšího posunu.

Zajímavé drama, kde zničující vliv jednoho po letech zjeveného dopisu na nyní šťastnou rodinu rozehrává příběh s parametry antického dramatu. Na rozdíl od starých Řeků, kteří se špatnými konci snad vyloženě opájeli, tady ovšem Gance nemá odvahu to dovést do patřičně temného konce a smířlivým závěrem zpětně oslabil působivost předchozího děje. Což je škoda, jelikož v mlčení obou postav a z něj vycházejícího utrpení, které oba hrdinové podstupují, byla emocionální síla, jež se nevidí až tak často. Silné 3*.